Jednokolky jsou pro většinu smrtelníků výkřikem, který patří tak akorát do cirkusu, nebo pro vyblbnutí mládeže. Je sice pravdou, že akrobatické kousky, které mladíci předvádí jsou něčím na pomezí umění a sportu, ale těžko by někoho napadlo, že se dá na jednokolkách i cestovat. Švýcar Florian Schlumpf se však se svými kamarády pustil do několikadenního putování na jednokolkách a to hned po Laosu. Florian je navíc člověk, který vymyslel a nyní i vyrábí dvourychlostní jednokolku.
Rozhovor byl uveřejněn v roce 2008 v časopise
Cykloturistika v rubrice "Z jiného pohledu".
Jak ses dostal k tak velké skupině „jednokolkařů“?
Byl jsem pozván přímo organizátorem. Napsal mi e-mail s tím, že ve skupině jsou jak lidi používající
jednokolky s velkým kolem, tak i jedinci, kteří mají dvourychlostní systém ode mě a ať si to tedy zkusím s nimi. Byla to moje první dlouhá cesta a musel jsem hodně poctivě a tvrdě trénovat, než jsem odletěl do Laosu. Čekaly nás totiž stokilometrové denní přejezdy a předpokládalo se, že některé dny budou ještě daleko delší. Pro mě to byla obrovská výzva zkusit co na jednokolce dokážu a také opravdu porovnat můj systém s běžným.
Kolik jezdců bylo ve skupině?
Dvacet.
A jejich složení?
Nejmladším účastníkem byl Nick, který ještě chodil na základní školu, a který denodenně překvapoval svou vytrvalostí a jistotou s jakou jel. Na druhé straně nejstarším byl šedesátiletý John. Oba z Austrálie. Dále jsme tam byli lidé z Evropy, USA, Nového Zélandu a dokonce jeden jezdec z Indie. Cesty se také účastnil Nathan Hoover a jeho rodina. Nathan je ve světě jednokolek hodně známý a spolu s Krisem Holmem už natočili nejedno dobrodružné video a projeli nejednu zemi světa. Jednoduše to byla pěkně pestrá skupina lidí a hlavně kamarádů.
Přejděme tedy k samotné cestě. Proč zrovna Laos? Nebáli jste se příliš drsných podmínek?
Myslím, že to byl nápad Kena Looi, který se o nás celou dobu staral. Znal chlapíka z Austrálie, který má jihovýchodní Asii jako svůj druhý domov a často tam provádí skupinky turistů. Jason bude připravovat i letošní cestu napříč Vietnamem. Většina jezdců už znala podobné podmínky z jiných expedic, a tak se vědělo, že je to možné. Kdo neznal, musel se dopředu připravit na nejhorší a pořádně potrénovat.
Takže trasu plánoval on.
Ano, Jason zná Laos velmi dobře a dokonce mluví i tamní řečí. Navíc jsme s sebou měli i jednoho místního průvodce, který nám domlouval ubytování a stravu. Laos je jednou z posledních zemí v této části světa, kde je ještě velmi malý provoz. Lidé jsou tam přátelští. Počasí alespoň na jaře krásné a tamní příroda se jen těžce popisuje. Myslím, že Laos byla opravdu dobrá volba.
Předpokládám, že domorodci byli pořádně překvapeni, když jim mezi chalupami projelo dvacet jednokolek.
V Laosu je dokonce i jezdec na běžném kole zázrakem, ne tak někdo, kdo jede na jednom jedinném kole. Nejdříve lidé zaraženě zírali, pak byli naprosto překvapeni, pak se začali smát, pak brečet a posléze za námi běžela polovina vesnice vedena hordou dětí. Všichni křičeli a mávali na nás, ale vždycky jen přátelsky. Nikdy jsme nezaznamenali žádný projev agrese, jak bývá někdy slyšet, že lidé třeba hází kameny. To vůbec.
Z části jste jeli po hlavních trasách, ale většinu po vedlejších silničkách. Jak velký to byl rozdíl?
Hlavní trasa z Luang Prabang do Vientiangu, ačkoliv je jedním z nejvýznamnějších laoských tahů, má jen velmi malý provoz. Většinou potkáte jedno auto tak za deset až patnáct minut. Člověk jen poslouchá zpívající ptáky a zvuk pneumatiky odvalující se po rozpáleném asfaltu. Nejvetší problém byl, že těžké náklaďáky za sebou nechávali oblaka černých výfukových plynů a jejich rychlost v kopcích nebyla o moc větší než ta naše...
Kolik kilometrů jste tedy nakonec ujeli?
Zhruba 520 kilometrů.
Jen těžce je možné si představit jízdu na jednokolce s brašnami. Měli jste nějaké doprovodné auto? Je vůbec možné jet na jednokolce úplně bez podpory?
Nevím o nikom, kdo by jezdil dlouhé cesty na jednokolce s brašnami, či nějakým velkým batohem. My jsme měli dvě auta, která nám dělala podporu. Každý den jsme měli plán s vyznačenými přestávkami, na kterých vždy čekalo jedno z nich s jídlem a vodou. Za námi pak jelo druhé auto s našimi věcmi a když někomu došly síly, mohl se s ním svézt.
Poněkud tradiční otázka. Nejhorší a nejlepší moment celé cesty?
Těch nejlepších bylo více. Od dvoudenní cesty lodí po Mekongu, přes úžasné scenérie při přejezdu laoských hor, až po upřímné kamarádství všech jezdců. Vůbec nezáleželo na tom, zda jste z těch rychlých, a nebo se vlečete někde na chvostu. A nejhorší zážitek? Měli jsme pár těžkých dní. Během nejdelšího jednodenního přejezdu jsme zvládli etapu dlouhou 150 km. Večer nás pak všechny pořádně bolela záda. Ale jinak?! Jinak to bylo to největší a nejkrásnější dobrodružství mého života.
Na některých obrázcích je možné vidět, že jste měli na jednokolkách dokonce i brzdy. Je možné je používat pro náhlé brždění, nebo je nutné se na brždění připravit? Přeci jen to nebude asi tak jednoduché.
Většina jezdců měla brzdy. Ty se absolutně nedají použít na rychlé zastavení, ale jejich využítí je právě v dlouhých sjezdech. Bez nich totiž musíte všechno ubrzdit pouze silou svých noh, takže ani zkopce si neodpočinete. Brzdy se však dají nastavit na konstantní sílu a sjezd je pak daleko pohodlnější. Další možností je, že zvednete nohy z pedálů a dobržďujete pak podrážkou přímo o plášť. To už je však vyšší škola jízdy na jednokolce.
Jaké jsou specifika jízdy na jednokolce na dlouhé vzdálenosti?
Myslím, že nejdůležitější při dlouhých jízdách je posez. Je třeba najít to nejvhodnější sedlo. Ne vždy to však znamená to nejměkčí. Klíčovým bodem je, že není možno tak lehce měnit pozice a těch způsobů, jak se posadit není zdaleka tolik, jako na normálním kole. Z tohoto pohledu je řidítko skvělým pomocníkem.
A nějaká doporučení pro jezdce, kteří už na jednokolce jezdí, ale ne na dlouhé cesty.
Je to jako s učením se jízdy na jednokolce. Můžete přečíst desítky knížek a dostat spoustu doporučení od vašich kamarádů. Nakonec jste to však vždy jen vy sami, kdo to musí zkusit. Mé doporučení tedy zní: Jezdit, jezdit, jezdit …. a jezdit. A jezdit co možná nejvíce uvolněně. Po čase vám jízda na delší a delší vzdálenosti bude přinášet stále větší a větší potěšení.
Děkuji za rozhovor. Honza Galla
Florian Schlumpf
narozen: 1955 ve Švýcarsku
vzdělání: Nejprve studoval sochařství na Škole užitného umění v Lucernu. Po dvouleté cestě Jižní Amerikou na motorce, kterou si sám postavil, začal studovat strojní fakultu, na které promoval v roce 1988. Záhy poté založil svou vlastní firmu, která se zabývá vývojem a výrobou vícerychlostních šlapacích středů a jednokolek, ale také vodních pump, které nepotřebují pohon.
Koníčky: Za největšího koníčka považuje svou vlastní práci. Tu a tam si rád zahraje na akordeon.
Více informací a videa na:
www.schlumpf.ch
www.nhoover.com
[gallery link="file" order="DESC" columns="2" orderby="title"]
