Nákladní vozíky – zkušenosti


Text a foto
V diskuzi na cyklistickém portále NaKole.cz se nedávno objevilo téma týkající se nákladních vozíků. V Čechách není mnoho lidí, kteří by vyzkoušeli tolik různých druhů nákladních vozíků a to při dlouhých cestách a v náročných podmínkách. Jedním z nich je Honza Galla, který s vozíky urazil tisíce kilometrů. Více o jeho cestách na eh-adventures.com. Tady jsou jeho zkušenosti: “S nákladními vozíky jsem byl na několika cestách a vyzkoušel jsem několik modelů a také různých způsobů uchycení. Každá verze má své výhody, stejně tak jako své nevýhody. Člověk si jednoduše musí řici, jak bude vozík používat a také jak často. Je jasné, že vozík se dá používat na převážení větších nákladů, které by se jinak na kolo vůbec nevešly. Otázkou však zůstává, jak dalece vozík dokáže nahradit, či doplnit klasické cyklistické brašny. A to nejen brašny vzadu, ale i set čtyř bočních brašen. Zde je několik výhod a nevýhod, které vozíky mají: Výhody: * velký objem a poměrně velká nosnost * obrovská přehlednost uvnitř, zvláště pokud nepoužijete voděodolný vak, ale třeba nějakou plastovou přepravku * možnost naložit daleko více věcí, což je dobré při dlouhých expedicích či v podzimních obdobích. A taky pro ty, co rádi vozí spoustu „kravin“ Nevýhody: * pár kilo navíc * u dvoukoláku nutnost hledat tři stopy a ne jen jednu * horší manévrovatenost v malých prostorech Mně osobně se vozíky hodně líbí a rád je používám, i když vždy záleží na okolnostech. Cestování vlakem může být s vozíkem mírně komplikovanější než s brašnami. Ale také to může být naopak. Já vozík musel používat při expedicích na tandemu, kdy bylo téměř nemožné se sbalit jen do čtyř bočních brašen a několika horních na zadním nosiči. Ale už při první cestě za polární kruh, kdy jsme se sestřenkou Evinou ujeli na tandemu skoro 7000 km, jsem poznal obrovskou výhodu vozíků. Brašny máte většinou narvané k prasknutí a těžko se v nich něco hledá, kdežto v přehledně uspořádaném prostoru vozíku najdete všechno lehce. Proto s sebou raději vezmu vozík a mám poloprázdné brašny, než abych každý den složitě hledal jakoukoliv drobnost. Při cestě po Albánii jsem pak vozík použil, protože na horní ploše nosiče jsem měl připevněný oranžový kufr s foto a video výbavou, který jsem potřeboval mít rychle dostupný. Proto nezbylo než zbytek věcí naložit na vozík. Vozíků, se kterými jsem jezdil, bylo několik. Nejdelší cestu jsme podnikli s Evinou za Severní polární kruh, oněch 7000 km. Tam jsme použili speciálně dělaný dvoukolový vozík s 26“ koly. Byl to obrovský náklaďák s plastovou krabicí o objemu 140 litrů! Říkali jsme tomu chlaďák. Vevnitř jsme však měli dvě přepážky, jídlo přesypané do pet lahví a úžasný pořádek. Jedno kolo bylo přední 26“ a druhé zadní 26“. To proto, abychom případně mohli jednoduše vyměnit kola z vozíku na tandem a zpátky, kdyby došlo k nějaké nenadálé události. Ani už nevím, jestli jsme to někdy udělali. Vozík však byl špatně navržen a po 800 km se nám v Polsku rozpadl u svárů. Boční zatížení v zatáčkách bylo příliš velké na to, aby konstrukce vydržela s 26“ koly. Proto nám jej pak opravili pomocí několika kil železa. Vozíku jsme pak říkali „polský tank“. Jízdní vlastnosti měl pak ale naprosto úžasné a jezdili jsme s ním i přes 70 km/h. Důležité je upozornit, že vozík jsme měli přimontovaný přes v Hornabachu koupenou „cyklo“ kouli. A to centrálně. Koule na nic, ale jízdní vlastnosti bez trhání. Na další cestu s ležatým tandemem jsme pak použili dvoukolák s 16“ a později 20“ koly. Se 16“ jsme měli vozík uchycený z jedné strany kola k ose zadního kola. Upínací mechanismus používá pružiny a uvnitř hadice. Pokud se šlape moc rytmicky, vozík se rozhoupává a trhá to s kolem. Proto jsme později vytvořili opět centrální uchycení s pomocí závitové tyče a plastové kloubové hlavice. Na vozíku AZUB byla přimontována plastová krabice s jednoduchým uzavíráním, která byla lehká, levná a vodotěsná. S dvoukolovým vozíkem však musíte dávat pozor na velké hrboly, resp. na to, abyste na tyto hrboly nenajeli jen jedním kolem, pak totiž může dojít k převrácení vozíku. A divili byste se, co zmůže jedna malinká flaštička rozlitého jaru. Strašný bordel. Posledním vozíkem pak byl Bob Yak do Albánie. Výhodou bylo především to, že nebylo nutno v náročném terénu hledat tři stopy. V náročnějším terénu si to s dvoukolovým vozíkem dokážu jen těžko představit. Na asfaltu a na lesních a polních cestách je dvoukolák fajn, avšak v takovém šutrverku jaký byl v Albánii, byla jednokolka naprostou nutností. V rychle za sebou projížděných asfaltových zatáčkách však bylo cítit, že zadní odpružená stavba docela pracuje a pocit z jízdy nebyl příliš bezpečný. S pevnou zadní stavbou by to však mělo být všechno v pohodě. A jaké jsou tedy výhody a nevýhody té které konstrukce? Dvoukoláky jsou stabilnější, prostornější a mají větší nosnost. Jednokolkám nemusíte hledat další stopu, jsou i odpružené, což jistě v terénu pomůže a celkově jsou menší a lehčí. A teď babo raď, že? Rozhodnutí nechám na vás, milí cyklisté.” Honza Galla, eh-adventures.com

Sdílet:

DISKUZE - ZANECHTE NÁM VZKAZ!

Přidejte nám komentář. Budeme za něj rádi.
Váš komentář
Jméno
Jméno
Zrušit odpověď

NEJNOVĚJŠÍ Z RUBRIKY Do dálek


INSPIRACE OD ZNAČEK


Tern Ortlieb Brooks Burley Tubus Racktime Son Minoura Biologic Trailgator