elektrokola, skládací elektrokola
skládací kola tern
Jméno:

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 4. díl

16. 6. 2010

Renata a Martin Stillerovi jsou právě na půlroční cykloexpedici po americkém kontinentu. Již navštívili Kubu a Mexiko a nyní se nacházejí v USA. Na tuto cyklocestu se vydali sami dva jen na svých kolech vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.

USA – přes Texas, New Mexico až do Arizony

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech 1500 km dlouhý úsek počínající v texaském El Paso, dále pošlapeme Novým Mexikem po nekonečných prériích a pouštích jako třeba White Sands, následně se přes hory dostaneme do Arizony, kde navštívíme národní zajímavosti Chiricahua Mountains, Saguaro NP nebo třeba úžasný region Sedony a Oak Creek Canyon.

White Sands

Tato národní přírodní památka nacházející se v Novém Mexiku byla pro nás jedním z největších lákadel celé cyklocesty, a proto také ta veliká zákruta v naší trase. Než jsme ale na poušť bílých písků dojeli, čekal nás první horský průsmyk o výšce cca 1500 m a následný prudký sjezd do pouštní krajiny Tularosa Basin, která prověřila nejen naši odolnost vůči nekonečně rovným a nekončícím úsekům, vysokým teplotám, ale i naši psychickou odolnost vůči nezáživné krajině. Ale vše jsme překonali a konečně se prvně dotýkáme úžasných bílých dun White Sands. Je to nepopsatelná nádhera. Až 12 m vysoké bílé duny, milióny tun bílého sádrovcového písku … bílá poušť všude kolem nás. Neváháme a žádáme o permit na tzv. backcountry camping, tedy nocování uprostřed dun. Povolení získáváme, opouštíme kola a jdeme s batohy na zádech mezi duny na tzv. divoká tábořiště. Kromě plastové tyčky označující onen „camping“ tam není nic. Ani nikdo. Jsme tam úplně sami. Tak tohle je fakt super. Užíváme si západu slunce a poté nadšeni usínáme uprostřed divoké bílé pouštní krajiny. Druhý den ráno se vracíme ke kolům, odkládáme tábornické vybavení a jdeme na tříhodinový trek do bílých dun. Počasí už nám tolik nepřeje a je pod mrakem. Škoda. Euforické fotečky nebudou. Přesto si to ale užíváme a nemůžeme se na tento přírodní skvost vynadívat. Kdesi v dáli bílých dun vidíme vojenské základny, kde mimo jiné byla také odzkoušena první atomová bomba. Velká část White Sands je totiž vojenským územím. Pouze menší oblast je národní přírodní památkou, což je takový předstupeň národního parku. Můžeme jen dodat, že White Sands splnily nadmíru naše očekávání a můžeme je všem jen vřele doporučit.

U hejtmana a paní ředitelky

Už několik dní šlapeme proti šílenému protivětru skrz New Mexico. Většinu dne jedeme tak 8-12 km/hod. Více to nejde. Po rovinatých pouštích a prériích letí vítr ze západu na východ přímo proti nám a my nemáme jinou možnost než se takto trápit. Za Demingem, kde jsme si krom jiného prohlédli fantastické muzeum, je již večerní vítr tak silný, že nezvládáme téměř šlapat. Pětikilometrový úsek jedeme snad hodinu. Slunce pomalu zapadá a my přemýšlíme, kde dnes složíme hlavu. A vtom zastavuje bílý džíp a příjemná paní nám nabízí nocleh u nich doma. Tak neváháme a jdeme na návštěvu. Dozvídáme se, že je ředitelkou školy a její manžel pracuje jako místní hejtman. Mají nádherný dům. Dostáváme vlastní pokoj s koupelnou a prý se máme cítit jak doma. Doslova nám říká: „Tady je lednička, tam spižírna a berte si, co chcete.“ Americkou pohostinnost jsme už několikrát poznali, ale tohle je vážně extrém. Cítíme se fakt jako doma, úplný klid, relax a pohoda. Druhý den ráno ale musíme pokračovat, neboť zůstat ještě déle by bylo nebezpečné pro další postup expedice … mohli bychom totiž zlenivět, zpohodlnět a zvyknout si na ten úžasný komfort. Jejda, to byla ale příjemná zastávka!

Přes první velké hory Chiricahua Mountains

Trasa Novým Mexikem se chýlí ke konci a nás čeká návštěva další přírodní památky, a to skalních útvarů Chiricahua. Vedou tam dvě cesty – jedna objížďková zezadu kolem hor rovinatějším terénem a po hlavní silnici, nebo ta druhá přes hory po vedlejší silnici. Váháme. V infocentru v posledním městě nás přesvědčují, že to nepřejedeme. Prý je to hodně do kopce a po šotolině. A navíc tam prý byla minulý týden sněhová bouře a cesta je asi nesjízdná. Nechce se mi tomu moc věřit. Tolik hor už jsme v minulosti přejeli a tohle že bychom nezvládli? Daří se mi přesvědčit paní z infocentra, ať zavolá rangerům do hor, jaká je aktuální situace. A hurá, ranger říká, že ok, cesta je suchá a dobrá. Tak teď už tedy jen ta šotolina a pořádný krpál. A tak vyrážíme k horám. Na hranu pohoří přijíždíme až druhý den a nocujeme na jedné farmě na úpatí. Vjezd do Chiricahua Mountains z východu vede impozantně mezi obřími skalami. Prvních pár kilometrů je asfalt, ale pak už ona zmiňovaná šotolina. Je teplo, hodně teplo. Naštěstí relativně rychle nabíráme výšku, a tak se ochlazuje. Díky mnoha zastávkám a odbočkám na výhledy stoupáme hlavní úsek až odpoledne. Čas letí a my stále nejsme nahoře. Jde to místy celkem těžko. Také jsme unaveni z předchozího dne z šíleného protivětru. Nakonec ale dosahujeme konce stoupání, tedy průsmyku Onion Saddle o nadmořské výšce 2042 m. První horská zkouška je tedy za námi. Zvládli jsme to. Slunce už zapadá, a tak nocujeme přímo v průsmyku v horách, kde jsou údajně medvědi. Žádný nás naštěstí v noci nenavštívil a rána jsme se dočkali živí a zdraví. Další dva dny trávíme pěší turistikou po krásných a zajímavých skalních útvarech, které se nacházejí na západní straně Chiricahua Mountains, tedy už v Arizoně. Tyto ryolitové skály jsou velmi podobné Broumovským stěnám jen s tím rozdílem, že jsou mnohem, mnohem rozsáhlejší. A tak se tu trošku cítím jako doma. Nachodili jsme tu nějakých 25 kilometrů, nafotili desítky fotek a konečně tedy protáhli trošku jiné svalstvo než to „šlapací“.

Na farmě minerálů a plazů a nejen jich…

Po prohlídce nejtypičtějšího městečka divokého západu, Tombstone, míříme do města Tucson. Kousíček před Bensonem už máme pro tento den šlapání dost, a tak zastavujeme u jedné farmy s dotazem na možnost stanování na pozemku. Majitel, bývalý Němec, nám dává ihned svolení a nakonec nabízí i možnost sprchy a občerstvení. Později se dozvídáme, že je odborníkem přes minerály, plazy, hady a pavouky. A své znalosti nám hned dokazuje ohromnou sbírkou minerálů a drahokamů z celého světa, kterou nyní připravuje na otevření jako vlastní muzeum. Na pozemku má spoustu ještěrek, hadů a chřestýšů. Pozor ale, volně žijících! Má k nim vřelý vztah … pozoruje je, občas přikrmuje a hlavně i nadále studuje. Získáváme od něj tedy spousty cenných a odborných rad, jak se chovat v poušti, co dělat při setkání s jedovatými hady a pavouky, jak reagovat při málo pravděpodobném uštknutí atd. Z celé přednášky zjišťujeme, že realita vlastně není tak hrozná a nebezpečná, jak přehánějí média. Rolf říká jedno: „Není třeba se bát hadů a pavouků, ale mít z nich respekt. Respektovat je musíme, neboť oni tu byli před námi, je to jejich domov, a když jim člověk nic nedělá, oni sami nikdy nezaútočí.“ A hned minutu nato nám to dokazuje, hladí velikánskou tarantuli a bere ji do ruky. Nám tuto možnost též nabízí. S mrazením v zádech ale odmítáme. Trošku nás to sice vnitřně tlačí zkusit to, ale jsme asi zbabělci a tuto netradiční zkušenost vzdáváme. Třeba někdy příště …

Mezi stromovými kaktusy Saguaro

Dalším naším arizonským cílem je národní park Saguaro, kde rostou obří kaktusy Saguaro. Park je v okolí pouštního města Tucson rozdělen na západní a východní část. My navštěvujeme samozřejmě oba parky. Mezi kaktusovými velikány trávíme celkem tři dny, zažíváme jedinečné západy a východy slunce, projíždíme se na kole, chodíme pěšky a hlavně se kocháme pohledem na tyto jedinečné až 15 metrů vysoké exempláře. Jako malý kluk jsem koukal na westerny a právě tyto kaktusy tam vídával. Nikdy jsem ale netušil, že se mi podaří mezi nimi projíždět jako ti westernoví kovbojové na koních. No a ono to vyšlo, jen s tím rozdílem, že my jsme tam jezdili na kole J . A v NP Saguaro na nás čekala ještě jedna rarita. Zblízka jsme viděli velmi velkého jedovatého ještěra Gila Monster, česky nazývaného korovec. Na celém americkém kontinentě žijí jen dvě jedovaté ještěrky a jeden druh z toho právě v Sonorské poušti v USA. Je velké štěstí korovce spatřit a nám se to poštěstilo hned dvakrát.

Hory a doly Arizony

Pokud si někdo představuje Arizonu jen jako rovinu, pouště a šílené vedro, tak se mýlí. I my jsme se přesvědčili o opaku. Za Tucsonem míříme na sever a hned začínáme nenápadně stoupat. A ejhle, prvních 700 výškových metrů je za námi a před námi šílený, 20 km dlouhý sjezd a padák z Oracle do doliny osady Mammoth. Tak to byl tedy parádní sešup. V Mammothu je ale šílené vedro. Však jsme také pěkně klesli. A protože máme za sebou už měsíc amerického šlapání a tachometr ukazuje celkem 2000 km, je na čase si jeden den odpočinout. Jdeme tedy na dvě noci do motýlku a vyhýbáme se tak největšímu vedru. K dispozici máme osvěžující bazén, internet a samozřejmě příjemný pokojík s klimatizací. Z Mammothu dále pokračujeme na Winkelmann a odtud 20 km dlouhým a skoro nekonečným stoupáním na průsmyk El Capitan Pass. Odtud prudce dolů do Globe a pak zase nahoru na další sedlo a z něj sešup do doliny Rooseveltova jezera. Kopcům ale není konec, neboť na nás čeká další horská etapa, a to do borovicových lesů kolem měst Payson, Pine a Strawberry. Ty kopce opravdu snad nikdy neskončí, šplháme až do výšky 2166 m. Tady je už aspoň snesitelné počasí, nádherně zeleno, výhledy a hluboké borovicové lesy. Jednoduše řečeno: nádhera po těch pouštích.

Technické zádrhely a problémky

Určitě vás napadají dotazy, zda máme nějaké technické problémy atd. Nechci to zakřiknout, ale zatím je vše téměř v pohodě. Měnili jsme jen gumová držadla na mých řidítkách, jednou jsme si nechali stáhnout Renčin střed kola a píchlé kolo jsme měli dohromady zatím též jen jednou. Takže super. První větší problém nastal až před pár dny, kdy mi v noci zničehonic spadlo kolo a nešikovně se u toho převrátila brašna, na kterou narazilo vše ostatní, a tím prudkým nárazem rupnul úchyt brašny na nosič. Museli jsme tedy improvizovat a brašnu na nosič přivázat. Díky výbornému nasazení našeho expedičního partnera firmy Ortlieb, respektive Azub Bike, se nám rychle podařilo získat nový náhradní díl, a tak můžeme bez problému pokračovat dále. Také už dosloužily Renčiny sandály a moje též nevydrží dlouho. Renča už má nové a mě to čeká též brzy. S tím jsme sem ale jeli, že naše staré sandálky během cesty odejdou do věčných lovišť … proto jsme je přece také brali k velkému Manitou na divoký západ J

Indiánská obydlí

Ano, už jsme v regionu, který byl v minulosti plný indiánů, po nichž tu samozřejmě zůstala různá obydlí. My navštěvujeme několik z nich. Nejdříve menší, ale impozantní Pueblo Tonto u Rooseveltova jezera, poté Montenzuma Castle u Camp Verde a na závěr velmi zajímavá obydlí ve Walnut Canyon. Většina těchto staveb byla postavena pod skalními převisy, částečně v jeskyňkách, a to v době kolem 14. století. Některé stavby jsou jako samostatné domečky pro jednu rodinu, některé jsou jako hrady ve skále třeba i pro 100 lidí. Je to velmi impozantní a rozhodně to stojí za to vidět, aby se člověk aspoň trošku seznámil s civilizací, která byla bílým člověk téměř vyhlazena!

Yuky a kaktusy

Tak to jsou nejhlavnější rostliny, které nás doprovází po většinu cesty pouštěmi. Úžasná byla hlavně Sonorská poušť. Je jaro, začíná léto a všechno krásně kvete. A tak se je stále na co dívat.

Sedona a Oak Creek Canyon

Původně jsme o tomto kraji ani nevěděli a měli jet jinudy. Hodně lidí nám ale o Sedoně říkalo, a tak jsme se tam vypravili. A že jsme udělali dobře! Neskutečně vysoké skalní útvary a hory různých barev, hlavně plno odstínů červené a oranžové. Krajina pro filmaře jako stvořená. A to doslova. Však se tu nachází nejslavnější americký brod, který je snad v každém westernu … jmenuje se Red Rock Crossing a v pozadí se tyčí impozantní Katedrální skála. A k ní se právě od onoho brodu vydáváme a po 3 km chůze jsme v sedle, které se proslavilo údajnou energií. Jedná se o tzv. vortex místo. Už i indiáni sem často chodili meditovat, čerpat energii atd. Nás toto místo náramně uchvátilo. Seděli jsme tam snad dvě hodiny a nechtělo se nám ani dolů. Ale museli jsme, abychom ještě v onom slavném brodě stihli zhlédnout odraz Katedrální skály při západu slunce. V Oak Creek Canyonu podnikáme další túrku, a to West Fork Trail, který vede dubovým lesem, občas jsou výhledy na vysoké skály okolního kaňonu a na závěr se brodíte úzkou zatopenou soutěskou. Tři dny strávené v tomto regionu rozhodně stály za to. Byla to bomba. Teď už jen zbývá vyjet serpentinami nahoru, dostat se na hranu kaňonu a pak po vršcích dorazit do Flagstaffu. To vše v pohodě zvládáme hlavně díky příjemně zelené krajině plné lesů, chladnějšímu klimatu a dobré kvalitě silnic.

Kudy dále?

Z Flagstaffu už zamíříme na Grand Canyon, pak do Antelope Canyon, Monument Valley atd. Před sebou máme ještě cca 4000 km na kole, spousty kilometrů pěšky a více než tři měsíce putování. Čeká nás tedy ještě velká a rozhodně zajímavá cyklocesta.

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

redakce

Podobné články

Přejít k navigační liště