elektrokola, skládací elektrokola
skládací kola tern
Jméno:

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 6. díl

30. 8. 2010

Renata a Martin Stillerovi jsou právě na půlroční cykloexpedici po americkém kontinentu. Již navštívili Kubu a Mexiko a nyní se nacházejí v USA. Na tuto cyklocestu se vydali sami dva jen na svých kolech vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.

USA – kousek Colorado a pak zase Utah

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech dalších více než 1000 km. Pošlapeme z městečka Bluff přes geograficky důležitý bod „4 Corners Point“, nejznámější indiánské pueblo Mesa Verde, jedinečné oblouky v národním parku Arches, zajímavý a turisty opomíjený park Capitol Reef a skončíme v osadičce Tropic. Zpestřením tohoto úseku byla pro nás legendární bikerská stezka Slick Rock Bike Trail. Mimo jiné se také dozvíte, jak to vlastně dopadlo vše s Renčiným kolem po jejím karambolu v Monument Valley nebo jak jsme se setkali s medvědy.

4 Corners Point

Odpočinutí z osadičky Bluff, kde nám nakonec nabídli v motýlku druhou noc zdarma, pokračujeme dále státem Colorado k velmi důležitému geografickému bodu. O co že se jedná? Na mysli máme jediné místo v celých Spojených státech, kde se v jednom bodě stýkají čtyři americké státy – Colorado, Utah, New Mexico a Arizona. Bohužel v době naší návštěvy byl tento památník v rekonstrukci a nebylo si tedy možné stoupnout každou končetinou do jiného státu, jak se to zde jinak dělá. Tak jsme si tedy památník aspoň obešli podél ohrady a tím prošli vlastně všechny čtyři státy během pár desítek sekund. Jednu výhodu to ale i tak mělo. Díky ohrazení památníku a nemožnosti si na něj vlézt bylo zrušeno vstupné do celého areálu.

Cortez a Mesa Verde

Coloradem frčíme dále a těsně před Cortezem se krajina úplně mění. Najednou zeleně přibývá a my se ocitáme během pár minut z polopouště v krásné lesnaté krajině plné vody a rostlin. Fakt nečekaná a rychlá proměna. Ano, to je to pravé Colorado, na které jsme se těšili, neboť právě tady bude chladněji, příjemněji a odpočineme si tak na pár dní od vyprahlého Utahu a Arizony. V Cortez máme velmi důležitou povinnost – koupit nové zadní kolo pro Renču. Cykloobchod Kokopelli je špičkově vybavený. Během chvíle je rozhodnuto. Koupíme celé nové zadní kolo. Dráty nebudeme přeplétat na původní střed. Nemá to smysl. Celé nové zadní kolo je totiž více než 2x levnější, než si jen koupit nový ráfek a dráty. Holt… americké myšlení. Nic neopravuj, vše zahoď a kup výrobek celý nový! Ještěže to ale neberou doslova, to by nám chtěli prodat celý nový bicykl! V Kokopelli ještě necháváme seřídit přehazovačky a přesmykače a na chodníku před obchodem celá kola kompletně čistíme. A to i řetězy, převodníky atd. Když-už, tak-už! Cykloshop opouštíme asi po 5 hodinách a míříme k nedalekému Mesa Verde. Ubytováváme se v kempíku na okraji parku s rozhodnutím, že na vysokou stolovou horu, kde indiánské ruiny jsou, nepojedeme na kolech, ale stopem. Byla by to totiž šílená honička a navíc cesta je v rekonstrukci a strašně se tam práší. Ten večer se ale ještě seznamujeme v kempu se dvěma Němci a ti nám nabízejí, že celý výlet na stolovou horu může podniknout s nimi v autě a pak se společně zase vrátíme do kempu. No super, tak to bysme měli. Druhý den tedy navštěvujeme většinu indiánských puebel na celé stolové hoře a vychutnáváme si nejzachovalejší indiánská obydlí v celých USA. Mesa Verde je nádherné, jen nebýt těch davů turistů. Je to zatím nejvíc zalidněné místo, kde jsme doposavad byli. Ani Grand Canyon nebyl tak hrozný! Po celodenním pobíhaní po pueblech a vyskakování z karavanu jsme unaveni a maximálně rádi, že jsme fakt tento den nejeli na kole.

Medvědi

V Coloradu a Utahu jsme viděli u cesty přejeté medvědy. Jeden byl obrovský, na výšku na zadních by měl určitě dva metry a přes 200 kilo. Ani si nedovedu představit, co to muselo být za náraz a jak auto dopadlo po střetu s tímto teď už nebožtíkem… Jinak jsme tedy ale žádného živého méďu béďu zatím neviděli. Renča po tom ani netouží, já bych si říci ale dal. Medvědi tu ale evidentně jsou! O pár týdnů později nocujeme vysoko v horách téměř ve 3000 m. Stan máme postavený, vaříme večeři a chystáme se spát. Nedaleko nás jsou další kempaři „na divoko“ a jeden přichází na návštěvu. Dozvídám se, že máme být opatrní, neboť ráno kousek od našeho místa prý viděl dva medvědy. O jéééé…. říkám si. Tak tohle nesmím Renči říct. Tajemství si nechávám pro sebe. Renča by se jinak nevyspala. Mně se ale dobře nespí…. Ráno jdu s pravdou ven a Renča má sto chutí mě zpohlavkovat! Ale já jí to přece neřekl jen a jen pro její dobro J

Noční děs a hrůza

Stavíme stan v otevřené krajině uprostřed ničeho. V noci přichází bouřka. Ale jaká! Blesky lítají kolem nás v bezprostřední blízkosti jeden za druhým. Hromy rámusí, že se vzájemně neslyšíme. Prší. Jsme přímo v epicentru toho dění! Máme strach. Zažil jsem už hodně bouřek ve stanu v horách, ale tohle je extrém. Srdce nám buší oběma na maximum. Nepamatuji se, že bych se někdy bál. Tady ale fakt jo. Přiznávám! Přemýšlíme, zda zůstat ve stanu nebo utéci na nedalekou farmu. Ani jedno řešení nám nepřipadá správné. Nakonec zůstáváme a bouřka ustupuje. Přežili jsme!

U mormonů na návštěvě

V Monticello nás oslovuje jeden pán a nabízí nám nocleh u něj doma. Protože jsme unavení z ustrašené bouřkové noci, nabídku přijímáme. Rodina je členem náboženské sekty mormonů. Pro nás první setkání s těmito lidmi, na které se mnoho Američanů divá divně. Naši hostitelé jsou ale strašně moc fajn, kamarádští a pohostinní. Navečer nás berou ještě na výlet na horu podobnou jako beskydský Ondřejník. Vlastně i Monticello je jako Frýdlant nad Ostravicí a celé okolí podobné Frýdlanstku. Jaká to náhoda.

Slick Rock Bike Trail

Opuštěním Monticella pokračujeme do Moabu a krajina se rapidně mění. Zeleně ubývá a začíná vyprahlá skalnatá polopoušť. V komerčním a outdoorovém městečku Moab máme v plánu strávit pár dní a projet si mimo jiné legendární a nejstarší značenou bikerskou stezku na světě Slick Rock Bike Trail. A že se jedná o trail trailů se přesvědčujeme hned na malém tréninkovém okruhu. Tahle MTB stezka vede ve skalní oblasti nad Moabem výhradně jen po pískovcových skalách a balvanech. Extrémně prudké sjezdíky střídají náročné výjezdy, kdy se kolo staví na zadní a vy supíte z plných plic. Občas nějaké ty skoky, schody atd. Vše v přírodním terénu, vše pouze na skále. Je to chuťovka pro opravdové bikery. Renča toho má po hodině dost, odhazuje kolo a vydává se na trať pěšky jako fotograf a kameraman mého blbnutí a klukovských radovánek. Aby toho nebylo málo, volím si ještě ten těžší směr hlavního okruhu, tedy proti směru hodinových ručiček. Je to parádička, ale chce to fakt mít natrénováno a nebát se. Maximálně si to užívám a každému bikerovi vřele doporučuji.

Arches – oblouky, oblouky,  oblouky…

Tento národní park nás přitahuje asi nejvíc. Ale ne zase tak moc, abychom téměř 35 km do kopce vyšlápli lehce. Byla to pěkná fuška a v pěkném vedru. Je zase přes 40 stupňů. Coloradské přijatelné teploty jsou fuč. Jsme už totiž pár dní zase v Utahu! V Arches trávíme tři dny a absolvujeme všechny pěší traily, co tam jsou. Nejvíce nás uchvátil výšlap k oblouku zvanému Delicate Arch. Vidět tento oblouk z blízka za odpoledního a večerního slunce, to považujeme za jeden z nejúchvatnějších zážitků z celé cesty. To nelze popsat. Fotky snad něco naznačí, ale to se jinak musí vidět na vlastní oči. Zajímavý trail vede také v nejsevernější části parku v místě Devils Garden, kde je mimo jiné i nejdelší oblouk světa Landscape Arch a samozřejmě plno dalších oblouků, skalních oken a mostů. Poslední den v Arches už děláme jen malé procházky a začínáme se vracet. Je zabíjející vedro. Když už téměř jsme venku z parku u infocentra, zastavuje nás rangerka v jeepu a ptá se, zda jsme OK. Prý dostala hlášení, že nám má jet na pomoc. Nějací turisté volali nouzovou linku, že jsme údajně v nesnázích. To jsme sice nebyli, ale krutě nepříjemně se fakt jelo. Teď už jsme ale u vody…poléváme se, chladíme se a rangerka se jen usmívá.

Nocleh na letišti

Když frčíme kolem moabského letiště, začíná pořádná vichřice. Kromě toho je vedro a nedá se jet. Čekáme celé odpoledne. Když to vypadá večer už OK, vyrážíme dál. Jenže osud tomu nechtěl, píchli jsme hned po 500 m a vracíme se zpět. Opravujeme kolo a piloti nám znova nabízejí, že můžeme kempovat na letišti. A tak tedy na podruhé jejich nabídku přijímáme. Navíc to bude novinka, neboť už jsem spal asi všude – v přístavu, na vlakáči, na autobusáku, na fotbalovém hřišti, ale na letišti fakt ještě ne… .

156 km za den aneb jak se jezdí v noci

Jednoho rána to šlape dobře a už před obědem máme 60 km. Přichází poledne, teploty extrémně stoupají a ty nás uvězňují uprostřed pouště v zelené oáze Green River. Jsme tam až do neskutečných sedmi hodin večer a furt je teplo. Ale konečně vyrážíme a Renča má nápad šlapat v noci. Nejdříve jsem proti, ale pak si říkám, proč ne, ať si to Renča zkusí. Nakonec šlapeme celou noc a po celkových 156 km dorážíme do Hanksville, kde na 2,5 hodiny, než se rozední a oteplí, usínáme ve stanu. V noci se jelo dobře, a protože to byla nudná krajina údajně, tak jsme ani o nic nepřišli. A … Renča si udělala rekord, našlapala rekordních 156 km. Šikulka!!! Jo a málem bych zapomněl…v tu noc jsme museli ještě několikrát lepit duše, neboť fleky nedržely. A i když jsme kombinovali různá lepidla a různé fleky, nic nefungovalo. Jako na potvoru. Tak jsem nakonec dal novou duši a bylo vyřešeno. Doteď si ale lámu hlavu, co se tehdy dělo?!

Není motel jako motel!

Unaveni po náročné noční jízdě, k tomu další extrémní teploty kolem 45 stupňů, tak to nás nutí zastavit v osadě Caineville u jednoho rádoby kempo-motelu. Už první pohled není přesvědčivý, ale únava velí zůstat. Kemp je za 8,- USD a pokojík za 35,-. Obojí super levné, ale… Nakonec Renča upadá do postele, která je snad jedinou čistou věcí v pokoji. Mastný a flekatý koberec plný písku, prachu, chlupů atd. Koupelna před rozpadnutím se, záchod drsně dlouho nemytý, zlomené křeslo, vše zašlé a jemný zápach všude jako bonus k tomu. Jsme ale fakt KO a požadovaný odpočinek je nadevše. Nakonec za ten „zabordelený“ motel platíme 25,-USD a je nám úplně jedno, jak to tam vypadá. Hlavně že postel je jakžtakž a my můžeme odpočívat. Nebudete věřit, Renča spí téměř dva dny v kuse v tom „luxusním“ motelu. Jsme tam tedy nakonec noci dvě!

Capitol Reef a Fruita

Národní park Capitol Reef zůstává v pozadí a mimo hlavní zájem turistů. My jsme si ho ale zamilovali. Hlavně průjezd po klikatící se silnici kolem řeky skrz celý park z východu na západ je nezapomenutelný. Všude kolem nádherné skály různých barev od červené, šedé, oranžové, přes žlutou až po bílou. Podnikli jsme tady i několik pěších výletů a vše stálo za to. Jedinečný je také camping v osadičce Fruita, kde se pěstuje plno ovoce jako broskve, jablka, višně, hrušky a při naší návštěvě meruňky. Kdo nocuje v kempu, má právo nasbírat a sníst tolik ovoce, kolik se do něho vejde. Je to v ceně kempovného. Kromě turistů se meruňkami v sadu krmí také divocí jelenci ušatí. Fruita je opravdu jedinečnou oázou uprostřed pustiny.

Do nebeských výšin na kole J

Mezi městečky Torrey a Boulder nás čeká pořádný kopec. Výškové kóty na různých mapách se liší a to od 9200 do 10000 stop. Tak uvidíme. Každopádně si máknem holt. Jednu výhodu to ale mít bude. Bude zase zeleněji, chladněji a tak se hezky pošlape. A opravdu, 38 km stoupání zdoláváme celkem snadno a na vrcholu se fotíme u cedule s kótou 9600 feet (2926 m)! Zatím rekordní výškový bod naší cykloexpedice kořeníme noclehem kousek od cedule! A tady právě měli být ti medvědi. (viz zmínka výše).

Kolibříci

Už mnoho týdnů vídáváme pravidelně kolibříky. Tihle neskutečně mrňaví ptáčci, kteří kmitají křídly mnohokrát za sekundu jsou strašně krásní. Vyskytují se i vysoko v horách. Viděli jsme je i v 2700m! Američani je mají rádi a u svých obydlí jím dávají speciální krmítka, kde kolibříci pak nasávají speciální sladkou tekutinu. Což jinak dělají běžně z květů stromů i květin.

Grand Staircase-Escalante National Monument

Této megarozlehlé přírodní památky jsme se již dotkli asi měsíc zpátky kousek od Page a Lake Powell, tedy z jihu. Teď jsme pro změnu na severu a projíždíme touto krajinou mezi městy Boulder a Escalante. Cesta vede po úzkém hřebínku s výhledy na obě strany a pak najednou prudce klesá do bílo-oranžového kaňonu. Fantastická trasa na kole. Jedinečné výhledy. Jsme jak v ráji. Jenže pak zase musíme zpět na hřeben, což znamená zdolat kopec v rozpáleném popoledni. Jojo, nikdy není žádná euforie zadarmo, tedy ani při cyklocestování!

Tropic – neplánovaně v pohodlné postýlce

Tuhle vesničku jsme měli jen projet a dorazit do NP Bryce Canyon. Ale kvůli bouřkám jsme se zdrželi a tak zde začínáme stavět stan. Najednou od asi 200m vzdáleného motýlku přijíždí pán na čtyřkolce s tím, že má o nás strach. Proč? Údajně tam na tom pozemku jsou chřestýši, a že prý se máme přesunout k jeho motelu, kde můžeme stanovat. Tak tedy přejíždíme, a když jsme před motýlkem, najednou dostáváme do ruky klíče od pokoje a k tomu pozvání druhý den na snídani. Nevěříme svým očím ani uším. A tak se znova ujišťuji, zda jsem vše pochopil správně. Jojo, pochopil, jdeme se ubytovat a pán nám ještě velmi vřele přeje good night! A tak neplánovaně spinkáme v krásném stylovém a čistém motýlku, který je úplným opakem toho děsivého zařízení z Caineville. Druhý den ráno baštíme výbornou smaženici s anglickou slaninou a ochutnáváme lokální domácí marmeládu z ovoce „bullberry“. Co to ale znamená v překladu do češtiny, tak to se zjistit nepodařilo.

Kudy dále?

Z Tropicu už je to pak co by kamenem dohodil do národního parku Bryce Canyon, asi jednoho z nejlepších parků celých USA. Odtud pošlapeme Červeným kaňonem s Renčou k zubaři do Panguitch a dále do Zionu a Las Vegas. To vše tedy příště.

Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie atd. naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

redakce

Podobné články

Přejít k navigační liště