elektrokola, skládací elektrokola
skládací kola tern
Jméno:

Střední a východní Turecko – část 1.

15. 3. 2010

Napsal Karel Tříska.

V roce 2005 jsem podnikl cestu z Istanbulu přes Ankaru do Kapadocie, která je známá svými skalními útvary. Za 3 týdny jsem měl v Turecku mnoho zážitků a během cesty si udělal spoustu přátel. Turci jsou velmi přátelští a dají se s Vámi do řeči, i když umějí jen turecky. Minulý rok jsem se trochu učil jejich jazyk, tak by bylo škoda své nově nabyté vědomosti nevyužít. Proto jsem se  opět vydal sem a svou cestu jsem započal tam, kde jsem ji před čtyřmi lety ukončil – tedy v Kapadocii.

Má cesta začínala v Brně na autobusovém nádraží. Rozdělané lehokolo se mi do autobusu vešlo až na druhý pokus druhý den, protože ten první byl narvaný a nevešel jsem se tam.

Cesta do Turecka mi trvala autobusem asi 34 hodin se třemi přestupy – v Sofii, v Istanbulu, tady opět přestupuji a jedu směr centrální Anatólie. Cestu si krátím čtením časopisu a učebnice, kde vypilovávám svou turečtinu. Ráno v Nevşehiru dojíždím na autobusové nádraží. Skládám kolo a Turci koukají, co z toho vznikne. Když vidí, jak postupně skládám lehokolo je jich tam víc a víc. Tak je slušně po turecky zdravím a už se ptají, co to mám a kam jedu. Hurá! Kolo mám postavené, tak můžu vyrazit. Ještě si odskočím na WC. Pak vyrážím směr centrum.

Neujedu ani 300 metrů a už mě staví na křižovatce nějaký řidič, že si mě chce vyfotit. Moc mu nerozumím, ale nějaký slovíčka znám. Tak mu odpovídám a všechno si to podrobně píše do deníčku. Nakonec z něho vypadlo, že je to novinář, a že mi pak pošle fotku. Ještě na ní dodnes čekám.

Město Nevşehir je vstupní branou do Kapadocie, kde se ve starém městě nachází pevnost, kterou samozřejmě nemůžu minout kvůli výhledům. Cesta je však prudká a tak kolo tlačím. U cesty je jeden pán, který mi říká, ať si to kolo nechám tady, že mi ho pohlídá. Znám Turky a tak bez obav kolo nechávám u něj a jdu hledat pevnost. Z pevnosti je nádherný výhled jak na město, tak do dalekého okolí. Když přicházím zpět ke svému kolu, samozřejmě, že tam pořád je. Za odměnu jsem mu vyfotil rodinu a fotky jsem mu pak poslal z domu.

Už od rána je pěkné vedro (35 ve stínu) a tak se rychle mažu krémem. Krémem se mažu celou cestu několikrát denně. Mířím do údolí Zelve přes velmi známé městečko Göreme, kde se nachází otevřené muzeum skalních kostelů. V celé Kapadocii jich bylo zatím objeveno přes 3000. Křesťanství sem přinesli Řekové, kteří zde pobývali, ale byli vystaveni silnému tlaku Turků. Proto si Řekové stavěli podzemní města a skalní obydlí, která byla nedobytná. Ve skalách tu Řekové bydleli až do roku 1924.

Cestou občas zachraňuji želvy, které si to promenádují po asfaltu. Celá oblast je poseta malými i velkými skalními útvary, které tu příroda zanechala. Cesta přes poledne je pro mě velmi vysilující. Jednak jsou tu velké a dlouhé kopce, i když se to seshora nezdá a asfalt je roztavený a lepí se mi na kolo. Proto stavím vždy někde ve stínu, kde si dám s Turky čaj.

Pokračuji do Uçhisaru, kde se nachází další pevnost. Je ale ve skále, takže zvenku to vypadá jako obrovský ementál. U pevnosti se mě ptá jedna Francouzka, kde jsou ostatní, a když jí říkám, že jsem sám, nemůže tomu uvěřit a povídá:“a to tě maminka pustila samotného?“. Tak jí vysvětluji, že už jsem zkušený cestovatel. Večer v kempu pak stavím çadir (stan) ve şimdi uyum (a hned usínám).

Převzato z: www.lehokolo.cz

admin

Podobné články

Přejít k navigační liště