elektrokola, skládací elektrokola
skládací kola tern
Jméno:

Bílé útesy doverské

7. 5. 2013

Vypravit se do Doveru po druhé, když je Anglie plná překrásných koutů a těch použitelných víkendů je tak zoufale málo, to by se mohlo zdát jako plýtvání časem. Ale nakonec se ukázalo, že to byl jeden t těch „dní za odměnu“, který si speciálně já zasloužím. A Bóša můj jak bys met.

Důležitý poznatek na této cestě byl ten, že: „dámy a pánové, skládací kolo, navzdory veškeré mé prvotní nedůvěře a opatrnosti, je – i – do – terénu! Samozřejmě, komfort osmnácti převodů nenahradíte ničím, ale poučení je jasné: hlavně nepodceňovat.

Když jsme vyložili kola z autobusu, stáli jsme v nadmořské výšce nula, v doverském přístavu, který vypadá skoro jako to monstrózní překladové místo šplouchající mastné vody v Holandsku. Jo, myslím Rotterdam. Ale pozor, když vyšplháte trošku výš do kopce, který je dost dlouhý a dost prudký nato aby se tam kamioňákům roztavily brzdy, jste zase v té malebné Anglii, která si tak zakládá na čistotě a útulnosti.

Ten kopec je však nutné překonat a taky je třeba najít nějaký soukromý exit, který by nás dostal blíž k atrakci, pro kterou je Dover vedle svého přístavu tak světoznámý.

Za doverskými bílými útesy se jezdí světa kraj. Doverské bílé útesy chtěl i Hitler a ve středověku Španělé, a před nimi Anglosasové a před nimi ještě Vikingové. Jenže všichni na to šli od moře, což je zákonitě náročnější cesta. My, co máme pod helmou, vzali jsme to na kole, přes kopce a ostružiní, kde nás na parkovišti nikdo nečekal. (Až potom jsme zjistili, že kola parkovné neplatí a vrátný na asfaltovém příjezdu by se na nás tak akorát pěkně usmál.)

Zdolali jsme kamenitou kozí stezku a 12°stoupání a kola nás podržela. Tak to by bylo k té technické stránce. Další je už jen romantika a pohádka.

Víte, já mám ráda vodu. Vítr a vůni moře. Kdo taky ne, že? Ale já to říkám hlavně proto, že když má něco člověk rád, tak se mu u toho nejlíp odpočívá. Stanuli jsme na kraji útesu, těsně před místem, za kterým se propadá vzduch a v té výšce se snad ztrácí i čas. Hleděli jsme na obzor, za nímž mizely obrovské trajekty, které si z té dálky lehce spletete se španělskou karavelou, nebo pirátským korábem a jen díky tomu jsme mohli rozpoznat, kde končí voda a začíná obloha. Vzduch voněl mocnou silou svobody a Bóša rozvíjel myšlenku o námořnících, a taky o našem kamarádovi Filipovi. Ten vypadá přesně, jako jeden z nich. Hlavně proto, že pro něho slovo „usadit se“ je tak trochu přisprostlé a navíc nosí v levém uchu malý zlatý kroužek s křížkem. Prostě pirát.

Ve vysoké, hravé trávě jsem si Bóšovi lehla do klína a dala si dvacet, tak sladkých, že jsem tím dohnala snad celý týden krátkých neklidných spánků u vlakového nádraží. Poslouchala jsem dunění vln hluboko pod námi a šumění větru ve vysoké trávě, který voněl Francií a Holandskem, který voněl tou svobodou a vysmíval se naší neschopnosti létat.

Neschopnost létat. To byla taky pravděpodobně problematika, kterou za války řešili němečtí letci, sestřelení britskými kulometčíky ze střeleckých hnízd vybudovaných ve vápencových stěnách útesů. To překvapení, kdy vám kulka prošije bok pod křídlem a pak začne vynechávat motor muselo být děsivé. Střílelo se také do blížících se plavidel, která v obrovských počtech skončila na dně moře. Pod hladinou diskrétních vln. Ještě stále tam leží. Stovky válečných vraků. Tisíce duší, které se ze snu válečného nesmyslu probudily těsně před tím, než plícím pod vodou došel kyslík.

Věděli jste, že na kilometry od západních útesů je podmořské vrakoviště chráněné jako historická památková rezervace? Pokud se tam potopíte bez povolení, překročíte zákon.

Pancéřové okenice těch děsivých hnízd, kdysi posouvané mocným trhnutím a uvedením koleček v kolejnicích do pohybu, jsou dnes zarezlé a už se ani nehnout, podobně, jako klouby starých veteránů. Veškeré válečné nářadí bylo odvezeno, použité nábojnice poklizeny, jen v tom kdysi neprůstřelném kovu zůstaly stopy po kulkách, které se rezivějícím časem proměnily v pěkně kulaté díry.

Kolečka se už ani nehnout a ty prostory dnes zdobí jen nápisy turistů vyryté cizí mincí.  Okupují je jen příležitostní chlapíci s pruty a udicemi a milenci, kteří si tady v ústraní hrají na lásku. Voda duní a dole se tříští o skály stejně jako v těch vypjatých dnech plných adrenalinu, nejistoty a smrti.

Dover. Byli jsme tu dvakrát, a pokud přijedeme po třetí, rozhodně zajdeme do doverského muzea. Angličané mají báječná muzea. Milují svou historii a hrdost s jakou ji prezentují je inspirující.

Konec konců Španělé, Vikingové i Hitler si při útokům na Dover vylomili nejeden pancéřový zub.

foto: www.bosa.cz
text: www.cestyterez.com

redakce

Podobné články

Přejít k navigační liště