Když se řekne Maroko, každý si nejspíš vybaví poušť, velbloudy a pouštní karavanu vedenou nomády nebo Tuarégy. Ano, ale není to jen poušť, co Maroko nabízí. Jsou to také pláže Atlantiku, pohoří Atlas táhnoucí se napříč Marokem anebo historická města jako například Marrakéš, Fés nebo Meknes.
Když jsem o svém nápadu, jet do Maroka na kole, říkal Jergušovi, nemusel jsem ho ani dlouho přemlouvat, aby jel se mnou. A tak začal rok příprav na tuto dobrodružnou cestu.

29.3.2011 ve velmi ranních hodinách dosedáme na letiště Mohammeda V. v Casablance. Venku je ještě tma a tak v letištní hale hledáme klidné místečko na spaní. Spát moc nejde, je tu pěkná zima. Klimatizace jede naplno. Abychom se zahřáli, začínáme tedy po páté hodině rozdělávat krabice a skládat ležáky. Postupně, jak kola nabírají tvar, kolemjdoucí a místní personál se kouká, co jsou to vlastně za kola. A tak když ten personál je už tady, ptám se jich rovnou lámanou francouzštinou, kde je možné tady uschovat krabice od kol. Bohužel prý nikde. Jak se postupně dozvídám na informacích, tak nikde. Naštěstí jsme našli hodné hochy v myčce na auta, kteří nám krabice uschovaly.

Kolem letiště jsou samé palmy a blahovičníky. Teplo jsem čekal větší. Je jen kolem 22 stupňů ve stínu. Naše první kilometry směřují na jih a šineme si to rovnou po hlavní silnici. Provoz je tu docela silný a náklaďáky nás vždy ovanou černým dýmem. Zvažujeme jet i rovnou po dálnici, kde je menší provoz, ale za Berrechidii se provoz zklidňuje.

V Berrechidii sháníme bomby na vařič a můžeme jet dál. Bohužel nám dělají doprovod dva výrostci na kolech a docela nepříjemně nás otravují. Proto volíme utíkací manévr a po pár kilometrech nám nestačí a pronásledování vzdávají.

U cesty kupujeme naše první pomeranče. Byly jsme překvapeni jak jejich cenou, tak jejich kvalitou. A tak kupuji ještě další 4 pomeranče za 16 dirhamů asi 8 korun). Od té doby jsme si dávali výborné místní pomeranče k snídani, k večeři i na svačinu.

Jak zjišťujeme po pár hodinách jízdy, jsme už pěkně spálení. Jerguš má pěkné bílé ponožky a já jsem si vypálil tričko.

Krajina je většinou rovinatá, samé pole nebo sady pomerančovníků, citroníků a olivovníků. Takto to vypadá až do Marrakéše.

Spaní pak hledáme mezi kopečky kousek od silnice. Jsou tu místní pastevci a tak se jich ptáme, zda je možné se tu vyspat. Rádi si s námi popovídají a nabízí nám, ať jdeme spát k nim do vesnice. Jsme tu přece jen první den a tak s díky odmítáme. Popřejí nám tedy dobrou noc a jdou s ovečkami domů.
Ráno je docela zima – kolem deseti stupňů. Balíme, snídáme a jedeme dál. Cestou potkáváme školáky, jak jedou do školy, tak jedou chvíli s námi a baví se s námi. Jelikož moc francouzštinu a ani arabštinu moc neovládáme, tak si s námi kluci asi moc nepokecali. Mávají nám a přejí šťastnou cestu. Tady v Maroku máte pocit, že na vás mávají úplně všichni. Jak kolemjdoucí, pastevci, kteří pasou ovce na kopcích, tak řidiči, kteří mávají, troubí a občas do toho i tleskají. Takže se velmi brzy naučíte jezdit do kopce i jen jednou rukou a druhou máváte.

Marrakéš je pěkné historické město a turisty hodně navštěvované. Pro turisty to je výchozí bod za výlety do Vysokého Atlasu a do Pouště. Bohužel je tu plno obchodníků a prodavačů, kteří vás na ulici oslovují a nabízí nejrůznější produkty. Večerní procházka po městě nás moc nebaví, když nás každou chvíli někdo oslovuje a nabízí suvenýry. Na hlavním náměstí Jamal El Fna je plno venkovních restaurací, které lákají, jak vůní, tak i krásně nachystanými talíři jídla. Ochutnáváme místní speciality. Mají to tu dobré, ale ve vesnických restaurací nám chutná daleko víc.

Ráno snídáme většinou „chrobs“, po francouzsku „le pain“. Je to chlebová placka a pokaždé vypadaly a chutnaly trochu jinak. K tomu jsme si dávali většinou místní nutellu, pokud nebyla tak rybičky, pomeranč a čaj. Na oběd, pokud jsme dojeli do nějaké vesnice, jsme si dávali Tajine (čti „Tažin“). Je to snad jediný pokrm, který v restauracích nabízeli. Byl k mání jen od půl dvanácté do 15 hodin. Pak už nebyl.Podle ročního období se skládá z různých druhů zeleniny, která se po hodiny dusí s kuřecím nebo jehněčím masem nebo rybou ve speciálním hliněném nádobí. Na večeři jsme vařili čínské polévky, sladkou rýži, a když senám nechtělo, tak chrobs s rybičkami nebo s nutellou.

V Marrakéši jsme spali v malém hotýlku. Až na studenou sprchu a na padající hlínu ze stropu, protože se ve stropě proháněly myši, tak to bylo dodela dobré ubytování. Ráno jdeme ještě podívat do zahrady Majorelle, kde je plno tropické vegetace, kaktusů a vegetace.

Z města už vidíme na zasněžené špičky Vysokého Atlasu. Celý den máme ale protivítr, a tak jsme toho moc nenajeli. Zato máme ale krásné výhledy na zasněžené hory v pozadí a v popředí máme pomerančové sady, palmy a olivovníky.

Další den nám vítr moc nefouká, zato máme 36 stupňů ve stínu a jedeme celý den do kopce. Koukáme na krásné scenérie a po cestě je spoustu stánků se zkamenělinami a minerály, na který je pohoří Atlas bohatý. Dnešní etapu končíme ve výšce 2070 m.n.m. těsně pod sedlem Tizi N’Tichka.

Ráno Jerguš kouká ze stanu a povídá, že je všude sníh. Já celý natěšený, že to budou krásné fotky lezu ze stanu a ono nikde nic. No jo, ono je vlastně prvního apríla. Tak si Jerguš udělal ze mě srandu. To však ještě nečekal, jak se mu to vrátí.

Balíme stan, vyjíždíme. Po 200 metrech zezadu na mě řve Jerguš. Jedu zpět a koukám, co se stalo. Jergušovi se ulomila vzadu přehazovačka. Tak mu říkám:, „Tak a to máš za to!“ Do sedla TIzi N’Tichka Jerguš dojíždí jen na jeden převod. Stejně není potřeba jiný, než ten nejmenší. V průsmyku vysokém 2260 m.n.m. děláme společné foto. Krajina je tu úchvatná. Okolní vrcholky jsou stale pokryté sněhem, máme tu přes 20 stupňů, tak si představujeme, co nás čeká dole v údolí.

Při sjezdu je stále na co koukat. Hned za průsmykem odbočujeme na Telouet a jedeme krásnou krajinou. Vlevo vidíme zasněžené vrcholky Atlasu, kolem kopečky pokryté hnědým, červeným a bílým kamením, mezi kameny rostou trsy trávy a sem tam pastevci s ovcemi. Už jich však není tolik, jako na druhé straně hor.
Jerguš cestou kolo proklíná, jede stále na jeden převod, zuby na kolečkách mu přeskakují a do kopce jde pěšky. Po asi 35 km dojíždíme do městečka Telouet – poslední civilizované město, kde je ještě opravna motorek a mají dokonce i nějaké náhradní díly na kola. Prodavači vysvětlujeme, co potřebujeme a kupujeme obyčejnou přehazovačku za 60 korun, jedinou, kterou tu mají. Dáváme si teda ještě v místní restauraci tažin a Jerguš se pouští do opravy kola ve 30 stupňovém vedru. Místní na nás koukali a jeden dokonce uměli česky: „salát, zelenina, hranolky, hezký holky!!!“. Byli jsme teprve na začátku naší cesty a přehazovačka kupodivu vydržela zbytek naší cesty.

Dostali jsme se do krásného údolí barevných skal a potkáváme tu prvního cykloturistu – němce. Vyměňujeme si informace a povídá, že to údolí, které se chytáme projet, je moc pěkné a že přemýšlí, že se vrátí do Quarzazate po hlavní silnici a projede si jej ještě jednou. My jsme však rádi, že jej jedeme z druhé strany po proudu řeky. Údolí barevných skal se postupně mění na údolí plné vesnic nazývané ksoury a oázami v údolí. Ksar je typická sídlištní forma Berberů ve Vysokém Atlasu a Antiatlasu. Jsou to opevněné vesnice, které obvykle obývá pouze jeden rod, jedna etnická nebo sociální skupina. Opevněné byly před loupeživými nájezdy nejen Arabů.

Quarzazate je na místní poměry docela čisté město. Je to také nejspíš proto, že je tu plno turistů a plno filmových ateliérů. Kupujeme zásoby a plánujeme si dát tažin někde na kraji města. Tažin tam bohužel nemají, tak si jej plánujeme dát v další vesnici. Bohužel jsme netušili, že další vesnice je až za 50 km a že pojedeme kamennou pouští. Oběd si tedy dáváme pod billboardem – jediný stín široko daleko.

Cestou potkáváme další cykloturisty. Tentokrát 2 Holanďany a jednoho Maročana. Kolo má opravdu zajímavé – ověšené harampádím, na řidítkách 3 budíky a rám pod vrstvou různých trubek a těsnění, které nejspíš posbíral u silnice, není vůbec vidět.

Cesta do Boumalne de Dades je opravdu zajímavá – okolo kamenná poušť, nalevo stále vidíme zasněžené vrcholky, tady 38 stupňů, nikde nikdo a silníce rovná až za obzor.

V Boumalne de Dades si tažin raději dáváme už tady, i když je docela brzo. Zde odbočujeme od hlavní silnice a míříme opět do hor. Cesta docela náročná, stále z kopečka do kopečka, sem tam nějaká serpentina. Odměnou je nám však krásné výhledy na hluboký kaňon Dadés, kterým projíždíme. Potkáváme tu cykloturisty z Holandska a povídá, že má doma taky lehokola a tříkolku. Říká, že údolí je velice krásné a že se nám bude líbit. Cestou potkáváme taky jediné Čechy, které jsme v Maroku potkali.

Dnes nemůžeme najít nikde volný plac. Všude okolo hory, kolem řeky políčka a plno dětí, kteří nás doprovázejí na kolech. Opouští nás, až se vydáváme po serpentinách nahoru. Už se stmívá, a tak nezbývá, než postavit stan na oslí stezce v nadmořské výšce 2200 metrů – jediné rovné místo široko daleko. Je tu absolutní ticho, jen sem tam slyšíme štěkot psa.

Dojíždíme do města Msemrir – poslední vesnice v horách. Zde dokupujeme vodu a posíláme pohledy domů. Čeká nás asi nejnáročnější část cesty – průsmyk 2800 metrů. Z počátku to docela jde, jedeme prašnou cestou, do toho vichr protivítr, který nás shazuje z kola. Postupně se cesta mění v řečiště, takže nezbývá, než kola tlačit přes kameny. Cesta to vlastně ani není. Vede řečištěm. Dohadujeme se s Jergušem, jak je to ještě daleko a jak dlouho bude trvat, než narazíme na normální cestu. Já mám tuto cestu značenou jako zpevněnou, Jerguš jako nezpevněnou. Cestu jsem plánoval já, tak aspoň je na koho házet vinu. Má to však i dobré stránky, našli jsme v tomto údolí plno zkamenělin – mušle, korýši a korály. Na vrcholku sněží, je uragán a je jen 6 stupňů. Rychle vybaluji foťák, děláme společné foto a jedeme dolů.

Cestou nás zastaví jeep a vystupuje z něj průvodce turistů a povídá, že naše kola hned koupí a kolik stojí. Tak mu říkáme, že kola neprodáme a dáváme vizitku na AZUB.

Stále však vede cesta korytem vyschlé řeky, ale už to není tak často. Při sjezdu si všímáme zatažené oblohy, která je celá červená. Aha, blíží se pouštní bouře. Tak rychle spěcháme do první vesnice a naštěstí je tam i kemp.

Ráno vstáváme a koukáme, co způsobila pouštní bouře s deštěm. Kola a stan jsou celé pokryté pískem. Stan, který byl původně zelený, je teď úplně hnědý.

Pokračujeme kaňonem Todra. Je to další zařezané údolí mezi horami. Když vyjíždíme z hor, projíždíme městem Tinghir a pak už je jen kamenná poušť. Tento den byl také náročný. Celý den jedeme proti větru a ve vzduchu je stále písek. Musíme mít šátek přes ústa, aby se nám dobře dýchalo.

Další den pokračujeme směrem k sahaře a dnes už konečně není písečná bouře. Několik kilometrů jedeme oázou podél řeky a pak přes kamennou poušť. Tady už nikdo nebydlí. Žádné vesnice. Ty jsou jen kolem oáz. Na obzoru už vidíme první písečné duny. Je to moc hezký pohled. Nejhezčí duny jsou při západu a východu slunce. Jsou dlouhé stíny a vidíte i vlnky na dunách. Zkoušeli jsme jet na kole po písku, ale mohu vás ujistit, že to opravdu nejde. I když chcete jet z toho nejprudšího kopce, kolo se zaboří do písku a nejde jet.

Ráno vstáváme na východ slunce. Jdeme na jeden z nejvyšších dun v okolí a koukáme, jak slunce vylézá mezi dunami. Doporučuji vidět. Stojí to za to.

Otáčíme směr a jedem přímo na sever. I když jsme jeli sem celou cestu proti větru, čekali jsme, že teď pojedeme krásně po větru. Jako naschvál se vítr otočil, a tak zase šlapeme do protivětru až k pobřeží. Aspoň, že už nefoukal ten písek ze sahary.

Odpoledne alespoň vítr ustal a byl z toho jeden z nejteplejších dnů, které jsme tu měli. Bylo okolo 46 stupňů. Voda do našich hrdel tekla proudem.

Čeká nás opět pohoří Atlas. Tady ale měly zvláštní tvar. Pás vysokých hor, pak rovinka i 30 km, zase pás hor a tak pořád dokola. Připadlo nám to všechno stejné. Občas se za nás připojil nějakej čičmunda a koukal na nás.
Po přejezdu nejvyššího pásu hor se krajina postupně měnila. Začaly převládat louky a pole a krajina byla mírně zvlněná (asi 200 výšových metrů nahoru a 200 dolů a pořád dokola) navíc byl pořádný protivítr. I z kopce jsme museli šlapat. Tak jsme se aspoň hecovali: „Vzhůru dolů!!!“

Tuto noc jsme po hodně dlouhé době nocovali na pěkné travičce. Ráno nás čekal nejlepší sjezd, jaký jsme zatím zažili. 26 km dolů, 1010 výškových metrů dolů, průměrná rychlost 30,7 km/h. Čistého času jsme to jeli necelou hodinku. Stále jsme zastavovali a fotili.

Jeli jsme z Khénifry směrem na Rabat a vegetace tu bila do očí. Žluté louky, čerstvě zelené stromy, ovečky na loukách a okolo 45 stupňů  Moc pěkná krajina!

Přecenili jsme to. Neměli jsme dostatek vody. Mysleli jsme, že ji koupíme někde na cestě a ono asi 50 km nebyl žádný krám ani restaurace. Naštěstí jsme byli bez vody jen 15 km.

V městě Sale navštěvujeme první supermarket v Maroku. Ceny jsou o trošku levnější, ale chleba se od nich jíst nedá. Dále si jedeme prohlédnout hlavní město Rabat, kde děláme zastávku na oběd a potkáváme jednoho Maročana, co mluví česky.

Z Rabatu jedeme podél pobřeží a koukáme na Atlantik, jak se vlny rozbíjí o skály. Pak narážíme na zátoku s písečnou pláží, tak se jdeme vykoupat. Už musíme. Týden a půl jsme se nemyli. Pořádně osvěžení vyrážíme hledat kemp. Bohužel žádný nemůžeme najít, tak stavíme stan někde mezi stromky kousek od silnice.
Ještě máme dva dny k dobru. Zakempovali jsme na dva dny v jednom kempu a jeden den se jedeme podívat do Mohammedie. Je to průmyslové a zároveň bohaté město. Kolem pobřeží jsou milionářské vily. Další den se jedeme podívat na letiště, zda tam naše krabice od kol ještě jsou. Hurá! Našly se. Tím pádem nemusíme nic shánět a jedeme se podívat do Casablanky.

Jedeme hodně frekventovanou silnící až se nedá ani dýchat. Je neděle. To nechci vidět pondělí. Cestou potkáváme jednoho Maročana na kole. Hodně se s námi baví a zve nás na Tažin do své restaurace. Jídlo teda nic moc. Pak s nás vede k největší mešitě v Maroku, která má zároveň nejvyšší minaret na světě (210 metrů). Cestou někde zastaví, řekne ať si to vyfotíme a zas fičíme dál. Provádí nás po mešitě, moc mu nerozumíme, ale stačí to. Rád se s námi všude fotí a tak nejvíc fotek z jednoho místa máme asi z Casablanky. Ještě nás vede ke starému přístavu, kde jsou typičtí námořníci a kde se prodávají ryby. Námořníci takové kolo ještě nikdy neviděli a tak jsme středem pozornosti.

Už je večer a musíme se rozloučit. Měníme si emailové adresy a na cestu nám dává nějaké bonbóny, které prodává.

Další den jedeme na letiště a dáváme si poslední Tažin v Maroku. Tažin a místní pomeranče mi budou doma chybět. Jdeme pro krabice, skládáme kola a pak už jen čekáme na cestu zpět.

V Maroku jsme nepřímo způsobili 2 dopravní nehody, kdy řidiči nedávali pozor a koukali na nás. Jedni si o sebe cinkli zrcátkama a pak nás jeden pickup předjel a narazil do náklaďáku před námi, protože na nás koukal ve zpětném zrcátku.

Po 1875 kilometrech můžeme říct, že se cesta vydařila. Poznali místní lidi, ochutnali speciality, navštívili místa, která bychom s cestovkami nikdy nenavštívili, zažili pálící africké slunce, déšť, sněžení a pouštní bouři a odvezli jsme si nezapomenutelné zážitky. Na Maroko budeme vzpomínat jako na zemi plnou přírodních kontrastů, zemi s dobrým jídlem a i dobrými lidmi. Ti z vás, kdo plánuje jet do Maroka, doporučuji natrénovat jízdu jednou rukou, protože tu druhou budete potřebovat neustále na zdravení kolemjdoucích a projíždějících řidičů.

A tak zas někdy ahoj, إذا كان الله يعطي [inš’Aláh]! (dá-li Aláh)

Více fotek z cesty najdete na http://www.kareltriska.cz/maroko/

Text: Karel Tříska,
Foto: Karel Tříska & Jiří Schreyer