Ekoturné po Americe

Ekoturné po Americe

Američan Pierce Hoover se rozhodl naučit svého 12letého syna Nashe šetřit energií. Štvalo ho totiž, že Nash zapomíná zhasínat světla v domě, když odchází nebo když jde spát. Aby se “trest” za takovéto plýtvání energií neminul účinkem, vymyslel, že společně přejedou Ameriku na kole, mohou ovšem spotřebovat denně tolik energie, kolik je třeba k celodennímu svícení 100wattovou žárovkou.

Pierce se pustil do výstavby vozidla, za jehož základ vzal golfové vozítko pro dva. Speciální čtyřkolka může dosáhnout maximální rychlosti 40 km/hod. Je poháněna klasickým šlapáním a 1400 wattovou baterií, která se šlapáním dobíjí. Denně je tak k dispozici cca 2400 wattů, což odpovídá denní spotřebě 100wattové žárovky.

Otec a syn Hooverovi mají v úmyslu ujet cca 100 km denně. Sledujte jejich putování na Twitteru nebo na videu zde.

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 8. díl

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 8. díl

Renata a Martin Stillerovi se právě před několika dny vrátili z půlroční expedice po severoamerickém kontinentu. Z jejich putování vám pravidelně přinášíme reportáže, v tomto předposledním dílu navštívíme Údolí smrti a národní park Yosemite.

Připomínáme, že premiérové promítání obrázků a videí a vyprávění o americké expedici proběhne již tento víkend na brněnském výstavišti v rámci festivalu Cyklocestování, který se koná souběžně s mezinárodním veletrhem Bike Brno.

USA – kolmo do Údolí smrti a Yosemite

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech dalších mnoho kilometrů a podíváme se na nejnižší bod Spojených států amerických a zároveň si to vyšlápneme na nejvyšší silniční sedlo Kalifornie. Ano, řeč je o bájném Údolí smrti a místě zvaném Badwater, kde nadmořská výška je -86 m, tedy pod hladinou moře. Odtud pak budeme muset vyšlapat přes mnohé další kopce až na sedlo Tioga Pass do nadmořské výšky 3031 m. Na jedné straně na nás čekají teploty přesahující 50 °C, na straně druhé výrazné ochlazení a možná i sníh. K tomu všemu nekonečná stoupání, ale naopak také stovky kilometrů fantastickou přírodou. Rozhodně je na co se těšit.

Z Las Vegas do Death Valley

Z Las Vegas si to už na kole upaluji sám a Renča mě doprovází velkým terénním autem, které se nám po několika komplikacích podařilo v Las Vegas na 4 dny vypůjčit. V plánu mám každý den urazit nějakých 100 km, tak uvidíme, zda se to zdaří. Hned první den na trase do Pahrumpu musím přes nepříjemný táhlý kopec, ale pak zase na druhé straně čeká výborný sjezd za odměnu. Další den už je tepleji, blížíme se k obávanému Údolí smrti. Začínáme klesat, hodně rychle, teplota stoupá.

Údolí smrti – do horoucích pekel

Do Údolí smrti přijíždíme od východu přes Death Valley Junction, poslední oázu před národním parkem, spíše tedy národním peklem! Death Valley nás vítá krásnými barevnými masivy. Je stále se na co koukat. Kilometry ubíhají a my jsme téměř na dně. Děláme asi 35 km dlouhou odbočku na místo zvané Badwater, které je nejnižším místem v celých USA. Někde se dokonce uvádí, že snad v celé Americe. Je totiž 86 metrů pod hladinou moře. Je tu obrovské vyschlé solné jezero plné solných útvarů, takových vykrystalizovaných čtverců. A právě tady na trase mezi oázou Furnace Creek a Badwater se dozvídáme o dnešní teplotě ve stínu….prý je plus 51 °C. Tak to je fakt mazec! To bych vůbec neřekl. Jede se mi velmi dobře, žádné problémy. Až jsem překvapen. Ale asi za to může hlavně dobrá aklimatizace z předchozích vyprahlých oblastí jako Mohavská poušť atd. Ve Furnacek Creek chceme nocovat. Nejlevnější pokoj za 140 USD je vyprodán. Už mají pokoje jen za 200 USD. Ta cena nás poráží… Spát ovšem v těchto horkách se ale také nedá. Vždyť bych se vůbec nevyspal a další den nikam nedojel. A protože nás čeká další náročný den, rozhodujeme se pro ten motel. Klimatizace na pokoji jede na maximum. Ze studeného kohoutku teče teplá voda a z teplého vařicí voda. To je tedy rozdíl. Spí se nám ale výborně.

Z Údolí smrti – sice z pekel, ale vyhráno není!

Vstáváme ráno ve 4, vyrážíme před pátou ještě za tmy a je neuvěřitelných 38 °C. Vzduch se ani nehne. No sauna jako hrom. Po 40 km údolím téměř po rovině dorážíme do Stovepipe Wells, oázy v dolině, odkud se začíná stoupat na Towne Pass. Už svítí slunce, otepluje se a mě čeká 30 km do pořádného krpálu. Je to fakt kopec, který snad nekončí, hlavně je pořád rovně nahoru, profil se nemění a stoupá se stále stejně prudce. Je to až ke zblbnutí. No a samozřejmě to ukrutné vedro. V půlce kopce potkávám Francouze a Češku. Krátce si povídáme…nevěřícně nade mnou kroutí hlavami, loučíme se a přejí mi šťastnou cestu. Jakmile odjeli, chci se rozjet…a ejhle! Šlapu do pedálů, kolo stojí. Vůbec jsem se nepohnul. Zkouším to znova. Zase nic, zadní kolo se na náboji protáčí…! Tak to je průšvih. Renči už to přišlo divné, že tak dlouho čeká a vrací se dolů. OK, no nic, musíme improvizovat. Z auta vyndávám Renčino kolo, nahazuji na něj všechny svoje cyklobrašny a také své sedlo a pokračuji dál na Renčině kole. Moje se tedy poveze k lékaři do Bakersfieldu, kde máme vracet auto. Takže nakonec ještě dobře, že Renča jede tím autem a já mám tak možnost pokračovat na jejím kole. Několik dalších hodin tvrdě dřu do kopce a místy se fakt přemlouvám, abych dále šlapal. Ten nekonečný nudný kopec je fakt hnus. Fyzicky jsem OK, teplo nějak přežívám, ale ta monotónnost stoupání je fakt nepříjemná. Konečně dorážím na Towne Pass, který má přes 1500 m. O jééé…to jsem tedy stoupal 1600 výškových metrů. Hlavně, že to mám za sebou.

Blesková povodeň – Flash Floods

Towne Pass mám vyšlapaný a čeká mě odměna. 25 km dlouhý sjezd do Panamint Valley. Jenže…zničehonic začíná foukat. A hodně. Všude písek ve vzduchu. No nic, musím rychle dolů. Po pár kilometrech začíná krápat. V jednou místě jsou na cestě v rozsedlině rozházené veliké šutry. Honem pryč, než další slétne dolů. Začíná pršet, lít, provazy deště. K tomu kroupy. Auta už stojí, stěrače jim nestíhají. Neváhám a upaluji dolů. Z cesty se stává řeka, ze všech stran se hrne voda, bahno, písek, kamení i velké kameny. Tak to je ta blesková povodeň, o které jsme jen zatím slyšeli. Projíždím, procházím, brodím… Je to na jednu stranu dobrodružství, na druhou trošku šílenost. Renči nezbývá než mě následovat. Ostatní ale vyčkávají. Po pár kilometrech se dostáváme do doliny, bouře utichá a na druhé straně doliny není na cestě ani kapka. Tam vůbec nepršelo. Do Panamint Springs přijíždíme špinaví, mokří a plní dobrodružných zážitků. Měli jsme kliku, projeli jsme. Za Renčou projeli ještě asi další dva odvážlivci a pak byla silnice už neprůjezdná. Auta se tam zasekla a policie to celé odřízla a na mnoho hodin uzavřela, než voda odteče a silnice se vyčistí od těch nánosů. V dolině z bouře vzniklo jezero cca 1,5 x 1 km veliké, které ani místní nepamatují. Kdo by také čekal bleskovou povodeň v poušti a v srpnu na okraji Údolí smrti!

Opouštíme národní park Death Valley

Z Panamint Springs musíme zase asi 20 km do kopce, ale ten už je alpského typu se spoustou zatáček a není takové vedro. A tak si to užívám. Z vrcholu stoupání po chvílí vidíme Sierra Nevadu s nejvyšším velikánem Mt. Whitney. Klesáme prudce do doliny na silnici č. 395, kde v osadě Olancha nasedám do auta s tím, že za pár dní tady na kolo zase nasednu. Údolí smrti na nás zanechalo velmi pozitivní dojem. Místa jako Mozaikový kaňon, Mulí kaňon, Artistova paleta nebo písečné duny fakt stály za to. Rádi se sem určitě někdy ještě vrátíme.

U Vojtěchových v Tehachapi

Z Olanchy se přesouváme asi 200 km do Tehachapi k Jardovi a jeho rodince, které jsme potkali dva měsíce zpátky v Capitol Reef a tam jsme dostali jejich pozvání. V Bakersfieldu ještě vracíme vypůjčené auto a řešíme servis mého kola. Amíci nad mým zadním kolem kroutí hlavou a nacházejí řešení. Nám už ale dobře známé. Vyhodit celé zadní kolo. Opravit malý díl je prý dražší a složitější, než celé zadní kolo. Holt, konzumní svět. Taiwanec udělá celé kolo levněji, než by Američan opravil jen dvacetinu kola. Co se dá dělat. Hlavní je, že budeme moci pokračovat dále. U Jardy a Hanky Vojtěchových pak trávíme další 4 odpočinkové dny, povídáme si a čas plyne jako voda. Zůstali bychom i déle, moc příjemně nám tam bylo, ale cesta nás volá a my musíme pokračovat. Hanka nás veze tedy autem do Olancha, kde jsem předtím z kola sesedl a pak už šlapeme zase sami.

Mono Lake

Podél východní strany Sierra Nevady šlapeme několik dní rovinami i přes nekonečné kopce překrásnou scenerickou krajinou plnou horských jezer a jezírek, až dorážíme na zajímavé jezero Mono Lake, kde je možné na břehu spatřit krásné kamenné útvary – tufy. U jezera nocujeme u dvou starších cyklistů, kteří nás k sobě pozvali. Příjemné setkání.

Vzhůru do Yosemite přes Tioga Pass

Od Mono Lake stoupáme 18 km prudce do kopce přes vyhlášený průsmyk Tioga Pass. Je to průsmyk průsmyků a ani na chvíli nad tím nepochybujeme. Silnice se ostře zařezává do skal a suťových polí a cyklistovi nedá ani na chvíli oddechnout. Najednou jakoby zničehonic se za rohem objeví krásné modré jezero a fantastická zelená krajina národního parku Yosemite. Cítíte se jako v ráji. Ještě pár kilometrů stoupáme touto scenerickou krajinou a dosahujeme našeho nejvyššího místa na celé cyklocestě a tím je 3031 m vysoký průsmyk Tioga Pass.

Setkání s medvědy

Celkem jsme viděli medvěda třikrát. Prvně to bylo kousek před vrcholem sedla Tioga Pass uprostřed divočiny. Šlapali jsme do kopce a najednou Renča volá: „Hele, medvěd přeběhl přes cestu!“ Nevěřil jsem jí a říkal jsem, že se jí to asi zdálo. Pak ale koukám do okolních luk a lesa a najednou ho též vidím, jak si to krásně peláší pryč. Byl to krásný pohled na tohoto divokého vládce Yosemitského národního parku. Naše druhé setkání s medvědem černým bylo v noci přímo v kempu, kdy proběhl kousek od našeho stanu pronásledován rangery, kteří se ho snažili odehnat pryč od stanů. Třetí setkání bylo nejbližší, a to když středně velké medvídě přecházelo vozovku a moc se aut nebálo. Tak jsme si ho mohli zblízka prohlédnout, než zase pak uteklo do houštiny. Naše zážitky ze setkání s medvědem jsou tedy pozitivní a jsme za to rádi. Ne všichni mají takové štěstí.

Týden v národním parku Yosemite

Z Tioga Pass si to spokojeně šlapeme dva dny nádhernou krajinou kolem fotogenických žulových monolitů a modrých jezer a postupně klesáme do Yosemite Valley, kde nás čeká další pecka. Vlastně hned dvě pecky. Již z kraje Yosemite Valley je k vidění legendární El Capitan, nejvyšší žulový monolit světa, jehož stěna je vysoká 1000 m a láká od nepaměti horolezce z celého světa. Dále za ním se tyčí Half Dome, hora, která bude naším cílem další den. První den v Yosemitském údolí trávíme projížďkami a krátkou vycházkou na Columbia Rock. Druhý den vyrážíme pohodově na 13 hodin dlouhý trek na Half Dome s převýšením kolem 1500 m. Celkem makačka do kopce a v závěru se zpestřením v podobě popolézání na řetězech po hladké skále. Počasí je fantastické a tak na vrcholu trávíme asi dvě hodiny a stavíme tam největšího kamenného mužíka. Má přes dva metry. Takže pokud tam někdy někdo budete a uvidíte ho, vzpomeňte si na nás J. Další dny trávíme procházkami kolem vodopádů a pak se přesouváme do vzdáleného údolí Mariposa Grove, kde rostou sekvojovce obrovské. Tyhle úchvatné stromy fakt stály za tu naši námahu skrz hory a doly došlapat sem. Procházíme se zde několik hodin a nechce se nám odtud. Tihle zelení velikáni jsou fakt něco úžasného. A to ještě nevidíme ty největší, které se nacházejí v dalším národním parku, který je už ale mimo naši trasu.

Kudy dále?

Yosemity jsou vlastně naším posledním národním parkem na trase a cyklocesta se pomalu chýlí do závěrečné fáze. Čeká na nás ještě několik set kilometrů západní Kalifornií, několik národních památek a pak cíl – San Fracisco s legendárním mostem Golden Gate.

Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie, itinerář atd. naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 6. díl

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 6. díl

Renata a Martin Stillerovi jsou právě na půlroční cykloexpedici po americkém kontinentu. Již navštívili Kubu a Mexiko a nyní se nacházejí v USA. Na tuto cyklocestu se vydali sami dva jen na svých kolech vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.

USA – kousek Colorado a pak zase Utah

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech dalších více než 1000 km. Pošlapeme z městečka Bluff přes geograficky důležitý bod „4 Corners Point“, nejznámější indiánské pueblo Mesa Verde, jedinečné oblouky v národním parku Arches, zajímavý a turisty opomíjený park Capitol Reef a skončíme v osadičce Tropic. Zpestřením tohoto úseku byla pro nás legendární bikerská stezka Slick Rock Bike Trail. Mimo jiné se také dozvíte, jak to vlastně dopadlo vše s Renčiným kolem po jejím karambolu v Monument Valley nebo jak jsme se setkali s medvědy.

4 Corners Point

Odpočinutí z osadičky Bluff, kde nám nakonec nabídli v motýlku druhou noc zdarma, pokračujeme dále státem Colorado k velmi důležitému geografickému bodu. O co že se jedná? Na mysli máme jediné místo v celých Spojených státech, kde se v jednom bodě stýkají čtyři americké státy – Colorado, Utah, New Mexico a Arizona. Bohužel v době naší návštěvy byl tento památník v rekonstrukci a nebylo si tedy možné stoupnout každou končetinou do jiného státu, jak se to zde jinak dělá. Tak jsme si tedy památník aspoň obešli podél ohrady a tím prošli vlastně všechny čtyři státy během pár desítek sekund. Jednu výhodu to ale i tak mělo. Díky ohrazení památníku a nemožnosti si na něj vlézt bylo zrušeno vstupné do celého areálu.

Cortez a Mesa Verde

Coloradem frčíme dále a těsně před Cortezem se krajina úplně mění. Najednou zeleně přibývá a my se ocitáme během pár minut z polopouště v krásné lesnaté krajině plné vody a rostlin. Fakt nečekaná a rychlá proměna. Ano, to je to pravé Colorado, na které jsme se těšili, neboť právě tady bude chladněji, příjemněji a odpočineme si tak na pár dní od vyprahlého Utahu a Arizony. V Cortez máme velmi důležitou povinnost – koupit nové zadní kolo pro Renču. Cykloobchod Kokopelli je špičkově vybavený. Během chvíle je rozhodnuto. Koupíme celé nové zadní kolo. Dráty nebudeme přeplétat na původní střed. Nemá to smysl. Celé nové zadní kolo je totiž více než 2x levnější, než si jen koupit nový ráfek a dráty. Holt… americké myšlení. Nic neopravuj, vše zahoď a kup výrobek celý nový! Ještěže to ale neberou doslova, to by nám chtěli prodat celý nový bicykl! V Kokopelli ještě necháváme seřídit přehazovačky a přesmykače a na chodníku před obchodem celá kola kompletně čistíme. A to i řetězy, převodníky atd. Když-už, tak-už! Cykloshop opouštíme asi po 5 hodinách a míříme k nedalekému Mesa Verde. Ubytováváme se v kempíku na okraji parku s rozhodnutím, že na vysokou stolovou horu, kde indiánské ruiny jsou, nepojedeme na kolech, ale stopem. Byla by to totiž šílená honička a navíc cesta je v rekonstrukci a strašně se tam práší. Ten večer se ale ještě seznamujeme v kempu se dvěma Němci a ti nám nabízejí, že celý výlet na stolovou horu může podniknout s nimi v autě a pak se společně zase vrátíme do kempu. No super, tak to bysme měli. Druhý den tedy navštěvujeme většinu indiánských puebel na celé stolové hoře a vychutnáváme si nejzachovalejší indiánská obydlí v celých USA. Mesa Verde je nádherné, jen nebýt těch davů turistů. Je to zatím nejvíc zalidněné místo, kde jsme doposavad byli. Ani Grand Canyon nebyl tak hrozný! Po celodenním pobíhaní po pueblech a vyskakování z karavanu jsme unaveni a maximálně rádi, že jsme fakt tento den nejeli na kole.

Medvědi

V Coloradu a Utahu jsme viděli u cesty přejeté medvědy. Jeden byl obrovský, na výšku na zadních by měl určitě dva metry a přes 200 kilo. Ani si nedovedu představit, co to muselo být za náraz a jak auto dopadlo po střetu s tímto teď už nebožtíkem… Jinak jsme tedy ale žádného živého méďu béďu zatím neviděli. Renča po tom ani netouží, já bych si říci ale dal. Medvědi tu ale evidentně jsou! O pár týdnů později nocujeme vysoko v horách téměř ve 3000 m. Stan máme postavený, vaříme večeři a chystáme se spát. Nedaleko nás jsou další kempaři „na divoko“ a jeden přichází na návštěvu. Dozvídám se, že máme být opatrní, neboť ráno kousek od našeho místa prý viděl dva medvědy. O jéééé…. říkám si. Tak tohle nesmím Renči říct. Tajemství si nechávám pro sebe. Renča by se jinak nevyspala. Mně se ale dobře nespí…. Ráno jdu s pravdou ven a Renča má sto chutí mě zpohlavkovat! Ale já jí to přece neřekl jen a jen pro její dobro J

Noční děs a hrůza

Stavíme stan v otevřené krajině uprostřed ničeho. V noci přichází bouřka. Ale jaká! Blesky lítají kolem nás v bezprostřední blízkosti jeden za druhým. Hromy rámusí, že se vzájemně neslyšíme. Prší. Jsme přímo v epicentru toho dění! Máme strach. Zažil jsem už hodně bouřek ve stanu v horách, ale tohle je extrém. Srdce nám buší oběma na maximum. Nepamatuji se, že bych se někdy bál. Tady ale fakt jo. Přiznávám! Přemýšlíme, zda zůstat ve stanu nebo utéci na nedalekou farmu. Ani jedno řešení nám nepřipadá správné. Nakonec zůstáváme a bouřka ustupuje. Přežili jsme!

U mormonů na návštěvě

V Monticello nás oslovuje jeden pán a nabízí nám nocleh u něj doma. Protože jsme unavení z ustrašené bouřkové noci, nabídku přijímáme. Rodina je členem náboženské sekty mormonů. Pro nás první setkání s těmito lidmi, na které se mnoho Američanů divá divně. Naši hostitelé jsou ale strašně moc fajn, kamarádští a pohostinní. Navečer nás berou ještě na výlet na horu podobnou jako beskydský Ondřejník. Vlastně i Monticello je jako Frýdlant nad Ostravicí a celé okolí podobné Frýdlanstku. Jaká to náhoda.

Slick Rock Bike Trail

Opuštěním Monticella pokračujeme do Moabu a krajina se rapidně mění. Zeleně ubývá a začíná vyprahlá skalnatá polopoušť. V komerčním a outdoorovém městečku Moab máme v plánu strávit pár dní a projet si mimo jiné legendární a nejstarší značenou bikerskou stezku na světě Slick Rock Bike Trail. A že se jedná o trail trailů se přesvědčujeme hned na malém tréninkovém okruhu. Tahle MTB stezka vede ve skalní oblasti nad Moabem výhradně jen po pískovcových skalách a balvanech. Extrémně prudké sjezdíky střídají náročné výjezdy, kdy se kolo staví na zadní a vy supíte z plných plic. Občas nějaké ty skoky, schody atd. Vše v přírodním terénu, vše pouze na skále. Je to chuťovka pro opravdové bikery. Renča toho má po hodině dost, odhazuje kolo a vydává se na trať pěšky jako fotograf a kameraman mého blbnutí a klukovských radovánek. Aby toho nebylo málo, volím si ještě ten těžší směr hlavního okruhu, tedy proti směru hodinových ručiček. Je to parádička, ale chce to fakt mít natrénováno a nebát se. Maximálně si to užívám a každému bikerovi vřele doporučuji.

Arches – oblouky, oblouky,  oblouky…

Tento národní park nás přitahuje asi nejvíc. Ale ne zase tak moc, abychom téměř 35 km do kopce vyšlápli lehce. Byla to pěkná fuška a v pěkném vedru. Je zase přes 40 stupňů. Coloradské přijatelné teploty jsou fuč. Jsme už totiž pár dní zase v Utahu! V Arches trávíme tři dny a absolvujeme všechny pěší traily, co tam jsou. Nejvíce nás uchvátil výšlap k oblouku zvanému Delicate Arch. Vidět tento oblouk z blízka za odpoledního a večerního slunce, to považujeme za jeden z nejúchvatnějších zážitků z celé cesty. To nelze popsat. Fotky snad něco naznačí, ale to se jinak musí vidět na vlastní oči. Zajímavý trail vede také v nejsevernější části parku v místě Devils Garden, kde je mimo jiné i nejdelší oblouk světa Landscape Arch a samozřejmě plno dalších oblouků, skalních oken a mostů. Poslední den v Arches už děláme jen malé procházky a začínáme se vracet. Je zabíjející vedro. Když už téměř jsme venku z parku u infocentra, zastavuje nás rangerka v jeepu a ptá se, zda jsme OK. Prý dostala hlášení, že nám má jet na pomoc. Nějací turisté volali nouzovou linku, že jsme údajně v nesnázích. To jsme sice nebyli, ale krutě nepříjemně se fakt jelo. Teď už jsme ale u vody…poléváme se, chladíme se a rangerka se jen usmívá.

Nocleh na letišti

Když frčíme kolem moabského letiště, začíná pořádná vichřice. Kromě toho je vedro a nedá se jet. Čekáme celé odpoledne. Když to vypadá večer už OK, vyrážíme dál. Jenže osud tomu nechtěl, píchli jsme hned po 500 m a vracíme se zpět. Opravujeme kolo a piloti nám znova nabízejí, že můžeme kempovat na letišti. A tak tedy na podruhé jejich nabídku přijímáme. Navíc to bude novinka, neboť už jsem spal asi všude – v přístavu, na vlakáči, na autobusáku, na fotbalovém hřišti, ale na letišti fakt ještě ne… .

156 km za den aneb jak se jezdí v noci

Jednoho rána to šlape dobře a už před obědem máme 60 km. Přichází poledne, teploty extrémně stoupají a ty nás uvězňují uprostřed pouště v zelené oáze Green River. Jsme tam až do neskutečných sedmi hodin večer a furt je teplo. Ale konečně vyrážíme a Renča má nápad šlapat v noci. Nejdříve jsem proti, ale pak si říkám, proč ne, ať si to Renča zkusí. Nakonec šlapeme celou noc a po celkových 156 km dorážíme do Hanksville, kde na 2,5 hodiny, než se rozední a oteplí, usínáme ve stanu. V noci se jelo dobře, a protože to byla nudná krajina údajně, tak jsme ani o nic nepřišli. A … Renča si udělala rekord, našlapala rekordních 156 km. Šikulka!!! Jo a málem bych zapomněl…v tu noc jsme museli ještě několikrát lepit duše, neboť fleky nedržely. A i když jsme kombinovali různá lepidla a různé fleky, nic nefungovalo. Jako na potvoru. Tak jsem nakonec dal novou duši a bylo vyřešeno. Doteď si ale lámu hlavu, co se tehdy dělo?!

Není motel jako motel!

Unaveni po náročné noční jízdě, k tomu další extrémní teploty kolem 45 stupňů, tak to nás nutí zastavit v osadě Caineville u jednoho rádoby kempo-motelu. Už první pohled není přesvědčivý, ale únava velí zůstat. Kemp je za 8,- USD a pokojík za 35,-. Obojí super levné, ale… Nakonec Renča upadá do postele, která je snad jedinou čistou věcí v pokoji. Mastný a flekatý koberec plný písku, prachu, chlupů atd. Koupelna před rozpadnutím se, záchod drsně dlouho nemytý, zlomené křeslo, vše zašlé a jemný zápach všude jako bonus k tomu. Jsme ale fakt KO a požadovaný odpočinek je nadevše. Nakonec za ten „zabordelený“ motel platíme 25,-USD a je nám úplně jedno, jak to tam vypadá. Hlavně že postel je jakžtakž a my můžeme odpočívat. Nebudete věřit, Renča spí téměř dva dny v kuse v tom „luxusním“ motelu. Jsme tam tedy nakonec noci dvě!

Capitol Reef a Fruita

Národní park Capitol Reef zůstává v pozadí a mimo hlavní zájem turistů. My jsme si ho ale zamilovali. Hlavně průjezd po klikatící se silnici kolem řeky skrz celý park z východu na západ je nezapomenutelný. Všude kolem nádherné skály různých barev od červené, šedé, oranžové, přes žlutou až po bílou. Podnikli jsme tady i několik pěších výletů a vše stálo za to. Jedinečný je také camping v osadičce Fruita, kde se pěstuje plno ovoce jako broskve, jablka, višně, hrušky a při naší návštěvě meruňky. Kdo nocuje v kempu, má právo nasbírat a sníst tolik ovoce, kolik se do něho vejde. Je to v ceně kempovného. Kromě turistů se meruňkami v sadu krmí také divocí jelenci ušatí. Fruita je opravdu jedinečnou oázou uprostřed pustiny.

Do nebeských výšin na kole J

Mezi městečky Torrey a Boulder nás čeká pořádný kopec. Výškové kóty na různých mapách se liší a to od 9200 do 10000 stop. Tak uvidíme. Každopádně si máknem holt. Jednu výhodu to ale mít bude. Bude zase zeleněji, chladněji a tak se hezky pošlape. A opravdu, 38 km stoupání zdoláváme celkem snadno a na vrcholu se fotíme u cedule s kótou 9600 feet (2926 m)! Zatím rekordní výškový bod naší cykloexpedice kořeníme noclehem kousek od cedule! A tady právě měli být ti medvědi. (viz zmínka výše).

Kolibříci

Už mnoho týdnů vídáváme pravidelně kolibříky. Tihle neskutečně mrňaví ptáčci, kteří kmitají křídly mnohokrát za sekundu jsou strašně krásní. Vyskytují se i vysoko v horách. Viděli jsme je i v 2700m! Američani je mají rádi a u svých obydlí jím dávají speciální krmítka, kde kolibříci pak nasávají speciální sladkou tekutinu. Což jinak dělají běžně z květů stromů i květin.

Grand Staircase-Escalante National Monument

Této megarozlehlé přírodní památky jsme se již dotkli asi měsíc zpátky kousek od Page a Lake Powell, tedy z jihu. Teď jsme pro změnu na severu a projíždíme touto krajinou mezi městy Boulder a Escalante. Cesta vede po úzkém hřebínku s výhledy na obě strany a pak najednou prudce klesá do bílo-oranžového kaňonu. Fantastická trasa na kole. Jedinečné výhledy. Jsme jak v ráji. Jenže pak zase musíme zpět na hřeben, což znamená zdolat kopec v rozpáleném popoledni. Jojo, nikdy není žádná euforie zadarmo, tedy ani při cyklocestování!

Tropic – neplánovaně v pohodlné postýlce

Tuhle vesničku jsme měli jen projet a dorazit do NP Bryce Canyon. Ale kvůli bouřkám jsme se zdrželi a tak zde začínáme stavět stan. Najednou od asi 200m vzdáleného motýlku přijíždí pán na čtyřkolce s tím, že má o nás strach. Proč? Údajně tam na tom pozemku jsou chřestýši, a že prý se máme přesunout k jeho motelu, kde můžeme stanovat. Tak tedy přejíždíme, a když jsme před motýlkem, najednou dostáváme do ruky klíče od pokoje a k tomu pozvání druhý den na snídani. Nevěříme svým očím ani uším. A tak se znova ujišťuji, zda jsem vše pochopil správně. Jojo, pochopil, jdeme se ubytovat a pán nám ještě velmi vřele přeje good night! A tak neplánovaně spinkáme v krásném stylovém a čistém motýlku, který je úplným opakem toho děsivého zařízení z Caineville. Druhý den ráno baštíme výbornou smaženici s anglickou slaninou a ochutnáváme lokální domácí marmeládu z ovoce „bullberry“. Co to ale znamená v překladu do češtiny, tak to se zjistit nepodařilo.

Kudy dále?

Z Tropicu už je to pak co by kamenem dohodil do národního parku Bryce Canyon, asi jednoho z nejlepších parků celých USA. Odtud pošlapeme Červeným kaňonem s Renčou k zubaři do Panguitch a dále do Zionu a Las Vegas. To vše tedy příště.

Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie atd. naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 4. díl

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 4. díl

Renata a Martin Stillerovi jsou právě na půlroční cykloexpedici po americkém kontinentu. Již navštívili Kubu a Mexiko a nyní se nacházejí v USA. Na tuto cyklocestu se vydali sami dva jen na svých kolech vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.

USA – přes Texas, New Mexico až do Arizony

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech 1500 km dlouhý úsek počínající v texaském El Paso, dále pošlapeme Novým Mexikem po nekonečných prériích a pouštích jako třeba White Sands, následně se přes hory dostaneme do Arizony, kde navštívíme národní zajímavosti Chiricahua Mountains, Saguaro NP nebo třeba úžasný region Sedony a Oak Creek Canyon.

White Sands

Tato národní přírodní památka nacházející se v Novém Mexiku byla pro nás jedním z největších lákadel celé cyklocesty, a proto také ta veliká zákruta v naší trase. Než jsme ale na poušť bílých písků dojeli, čekal nás první horský průsmyk o výšce cca 1500 m a následný prudký sjezd do pouštní krajiny Tularosa Basin, která prověřila nejen naši odolnost vůči nekonečně rovným a nekončícím úsekům, vysokým teplotám, ale i naši psychickou odolnost vůči nezáživné krajině. Ale vše jsme překonali a konečně se prvně dotýkáme úžasných bílých dun White Sands. Je to nepopsatelná nádhera. Až 12 m vysoké bílé duny, milióny tun bílého sádrovcového písku … bílá poušť všude kolem nás. Neváháme a žádáme o permit na tzv. backcountry camping, tedy nocování uprostřed dun. Povolení získáváme, opouštíme kola a jdeme s batohy na zádech mezi duny na tzv. divoká tábořiště. Kromě plastové tyčky označující onen „camping“ tam není nic. Ani nikdo. Jsme tam úplně sami. Tak tohle je fakt super. Užíváme si západu slunce a poté nadšeni usínáme uprostřed divoké bílé pouštní krajiny. Druhý den ráno se vracíme ke kolům, odkládáme tábornické vybavení a jdeme na tříhodinový trek do bílých dun. Počasí už nám tolik nepřeje a je pod mrakem. Škoda. Euforické fotečky nebudou. Přesto si to ale užíváme a nemůžeme se na tento přírodní skvost vynadívat. Kdesi v dáli bílých dun vidíme vojenské základny, kde mimo jiné byla také odzkoušena první atomová bomba. Velká část White Sands je totiž vojenským územím. Pouze menší oblast je národní přírodní památkou, což je takový předstupeň národního parku. Můžeme jen dodat, že White Sands splnily nadmíru naše očekávání a můžeme je všem jen vřele doporučit.

U hejtmana a paní ředitelky

Už několik dní šlapeme proti šílenému protivětru skrz New Mexico. Většinu dne jedeme tak 8-12 km/hod. Více to nejde. Po rovinatých pouštích a prériích letí vítr ze západu na východ přímo proti nám a my nemáme jinou možnost než se takto trápit. Za Demingem, kde jsme si krom jiného prohlédli fantastické muzeum, je již večerní vítr tak silný, že nezvládáme téměř šlapat. Pětikilometrový úsek jedeme snad hodinu. Slunce pomalu zapadá a my přemýšlíme, kde dnes složíme hlavu. A vtom zastavuje bílý džíp a příjemná paní nám nabízí nocleh u nich doma. Tak neváháme a jdeme na návštěvu. Dozvídáme se, že je ředitelkou školy a její manžel pracuje jako místní hejtman. Mají nádherný dům. Dostáváme vlastní pokoj s koupelnou a prý se máme cítit jak doma. Doslova nám říká: „Tady je lednička, tam spižírna a berte si, co chcete.“ Americkou pohostinnost jsme už několikrát poznali, ale tohle je vážně extrém. Cítíme se fakt jako doma, úplný klid, relax a pohoda. Druhý den ráno ale musíme pokračovat, neboť zůstat ještě déle by bylo nebezpečné pro další postup expedice … mohli bychom totiž zlenivět, zpohodlnět a zvyknout si na ten úžasný komfort. Jejda, to byla ale příjemná zastávka!

Přes první velké hory Chiricahua Mountains

Trasa Novým Mexikem se chýlí ke konci a nás čeká návštěva další přírodní památky, a to skalních útvarů Chiricahua. Vedou tam dvě cesty – jedna objížďková zezadu kolem hor rovinatějším terénem a po hlavní silnici, nebo ta druhá přes hory po vedlejší silnici. Váháme. V infocentru v posledním městě nás přesvědčují, že to nepřejedeme. Prý je to hodně do kopce a po šotolině. A navíc tam prý byla minulý týden sněhová bouře a cesta je asi nesjízdná. Nechce se mi tomu moc věřit. Tolik hor už jsme v minulosti přejeli a tohle že bychom nezvládli? Daří se mi přesvědčit paní z infocentra, ať zavolá rangerům do hor, jaká je aktuální situace. A hurá, ranger říká, že ok, cesta je suchá a dobrá. Tak teď už tedy jen ta šotolina a pořádný krpál. A tak vyrážíme k horám. Na hranu pohoří přijíždíme až druhý den a nocujeme na jedné farmě na úpatí. Vjezd do Chiricahua Mountains z východu vede impozantně mezi obřími skalami. Prvních pár kilometrů je asfalt, ale pak už ona zmiňovaná šotolina. Je teplo, hodně teplo. Naštěstí relativně rychle nabíráme výšku, a tak se ochlazuje. Díky mnoha zastávkám a odbočkám na výhledy stoupáme hlavní úsek až odpoledne. Čas letí a my stále nejsme nahoře. Jde to místy celkem těžko. Také jsme unaveni z předchozího dne z šíleného protivětru. Nakonec ale dosahujeme konce stoupání, tedy průsmyku Onion Saddle o nadmořské výšce 2042 m. První horská zkouška je tedy za námi. Zvládli jsme to. Slunce už zapadá, a tak nocujeme přímo v průsmyku v horách, kde jsou údajně medvědi. Žádný nás naštěstí v noci nenavštívil a rána jsme se dočkali živí a zdraví. Další dva dny trávíme pěší turistikou po krásných a zajímavých skalních útvarech, které se nacházejí na západní straně Chiricahua Mountains, tedy už v Arizoně. Tyto ryolitové skály jsou velmi podobné Broumovským stěnám jen s tím rozdílem, že jsou mnohem, mnohem rozsáhlejší. A tak se tu trošku cítím jako doma. Nachodili jsme tu nějakých 25 kilometrů, nafotili desítky fotek a konečně tedy protáhli trošku jiné svalstvo než to „šlapací“.

Na farmě minerálů a plazů a nejen jich…

Po prohlídce nejtypičtějšího městečka divokého západu, Tombstone, míříme do města Tucson. Kousíček před Bensonem už máme pro tento den šlapání dost, a tak zastavujeme u jedné farmy s dotazem na možnost stanování na pozemku. Majitel, bývalý Němec, nám dává ihned svolení a nakonec nabízí i možnost sprchy a občerstvení. Později se dozvídáme, že je odborníkem přes minerály, plazy, hady a pavouky. A své znalosti nám hned dokazuje ohromnou sbírkou minerálů a drahokamů z celého světa, kterou nyní připravuje na otevření jako vlastní muzeum. Na pozemku má spoustu ještěrek, hadů a chřestýšů. Pozor ale, volně žijících! Má k nim vřelý vztah … pozoruje je, občas přikrmuje a hlavně i nadále studuje. Získáváme od něj tedy spousty cenných a odborných rad, jak se chovat v poušti, co dělat při setkání s jedovatými hady a pavouky, jak reagovat při málo pravděpodobném uštknutí atd. Z celé přednášky zjišťujeme, že realita vlastně není tak hrozná a nebezpečná, jak přehánějí média. Rolf říká jedno: „Není třeba se bát hadů a pavouků, ale mít z nich respekt. Respektovat je musíme, neboť oni tu byli před námi, je to jejich domov, a když jim člověk nic nedělá, oni sami nikdy nezaútočí.“ A hned minutu nato nám to dokazuje, hladí velikánskou tarantuli a bere ji do ruky. Nám tuto možnost též nabízí. S mrazením v zádech ale odmítáme. Trošku nás to sice vnitřně tlačí zkusit to, ale jsme asi zbabělci a tuto netradiční zkušenost vzdáváme. Třeba někdy příště …

Mezi stromovými kaktusy Saguaro

Dalším naším arizonským cílem je národní park Saguaro, kde rostou obří kaktusy Saguaro. Park je v okolí pouštního města Tucson rozdělen na západní a východní část. My navštěvujeme samozřejmě oba parky. Mezi kaktusovými velikány trávíme celkem tři dny, zažíváme jedinečné západy a východy slunce, projíždíme se na kole, chodíme pěšky a hlavně se kocháme pohledem na tyto jedinečné až 15 metrů vysoké exempláře. Jako malý kluk jsem koukal na westerny a právě tyto kaktusy tam vídával. Nikdy jsem ale netušil, že se mi podaří mezi nimi projíždět jako ti westernoví kovbojové na koních. No a ono to vyšlo, jen s tím rozdílem, že my jsme tam jezdili na kole J . A v NP Saguaro na nás čekala ještě jedna rarita. Zblízka jsme viděli velmi velkého jedovatého ještěra Gila Monster, česky nazývaného korovec. Na celém americkém kontinentě žijí jen dvě jedovaté ještěrky a jeden druh z toho právě v Sonorské poušti v USA. Je velké štěstí korovce spatřit a nám se to poštěstilo hned dvakrát.

Hory a doly Arizony

Pokud si někdo představuje Arizonu jen jako rovinu, pouště a šílené vedro, tak se mýlí. I my jsme se přesvědčili o opaku. Za Tucsonem míříme na sever a hned začínáme nenápadně stoupat. A ejhle, prvních 700 výškových metrů je za námi a před námi šílený, 20 km dlouhý sjezd a padák z Oracle do doliny osady Mammoth. Tak to byl tedy parádní sešup. V Mammothu je ale šílené vedro. Však jsme také pěkně klesli. A protože máme za sebou už měsíc amerického šlapání a tachometr ukazuje celkem 2000 km, je na čase si jeden den odpočinout. Jdeme tedy na dvě noci do motýlku a vyhýbáme se tak největšímu vedru. K dispozici máme osvěžující bazén, internet a samozřejmě příjemný pokojík s klimatizací. Z Mammothu dále pokračujeme na Winkelmann a odtud 20 km dlouhým a skoro nekonečným stoupáním na průsmyk El Capitan Pass. Odtud prudce dolů do Globe a pak zase nahoru na další sedlo a z něj sešup do doliny Rooseveltova jezera. Kopcům ale není konec, neboť na nás čeká další horská etapa, a to do borovicových lesů kolem měst Payson, Pine a Strawberry. Ty kopce opravdu snad nikdy neskončí, šplháme až do výšky 2166 m. Tady je už aspoň snesitelné počasí, nádherně zeleno, výhledy a hluboké borovicové lesy. Jednoduše řečeno: nádhera po těch pouštích.

Technické zádrhely a problémky

Určitě vás napadají dotazy, zda máme nějaké technické problémy atd. Nechci to zakřiknout, ale zatím je vše téměř v pohodě. Měnili jsme jen gumová držadla na mých řidítkách, jednou jsme si nechali stáhnout Renčin střed kola a píchlé kolo jsme měli dohromady zatím též jen jednou. Takže super. První větší problém nastal až před pár dny, kdy mi v noci zničehonic spadlo kolo a nešikovně se u toho převrátila brašna, na kterou narazilo vše ostatní, a tím prudkým nárazem rupnul úchyt brašny na nosič. Museli jsme tedy improvizovat a brašnu na nosič přivázat. Díky výbornému nasazení našeho expedičního partnera firmy Ortlieb, respektive Azub Bike, se nám rychle podařilo získat nový náhradní díl, a tak můžeme bez problému pokračovat dále. Také už dosloužily Renčiny sandály a moje též nevydrží dlouho. Renča už má nové a mě to čeká též brzy. S tím jsme sem ale jeli, že naše staré sandálky během cesty odejdou do věčných lovišť … proto jsme je přece také brali k velkému Manitou na divoký západ J

Indiánská obydlí

Ano, už jsme v regionu, který byl v minulosti plný indiánů, po nichž tu samozřejmě zůstala různá obydlí. My navštěvujeme několik z nich. Nejdříve menší, ale impozantní Pueblo Tonto u Rooseveltova jezera, poté Montenzuma Castle u Camp Verde a na závěr velmi zajímavá obydlí ve Walnut Canyon. Většina těchto staveb byla postavena pod skalními převisy, částečně v jeskyňkách, a to v době kolem 14. století. Některé stavby jsou jako samostatné domečky pro jednu rodinu, některé jsou jako hrady ve skále třeba i pro 100 lidí. Je to velmi impozantní a rozhodně to stojí za to vidět, aby se člověk aspoň trošku seznámil s civilizací, která byla bílým člověk téměř vyhlazena!

Yuky a kaktusy

Tak to jsou nejhlavnější rostliny, které nás doprovází po většinu cesty pouštěmi. Úžasná byla hlavně Sonorská poušť. Je jaro, začíná léto a všechno krásně kvete. A tak se je stále na co dívat.

Sedona a Oak Creek Canyon

Původně jsme o tomto kraji ani nevěděli a měli jet jinudy. Hodně lidí nám ale o Sedoně říkalo, a tak jsme se tam vypravili. A že jsme udělali dobře! Neskutečně vysoké skalní útvary a hory různých barev, hlavně plno odstínů červené a oranžové. Krajina pro filmaře jako stvořená. A to doslova. Však se tu nachází nejslavnější americký brod, který je snad v každém westernu … jmenuje se Red Rock Crossing a v pozadí se tyčí impozantní Katedrální skála. A k ní se právě od onoho brodu vydáváme a po 3 km chůze jsme v sedle, které se proslavilo údajnou energií. Jedná se o tzv. vortex místo. Už i indiáni sem často chodili meditovat, čerpat energii atd. Nás toto místo náramně uchvátilo. Seděli jsme tam snad dvě hodiny a nechtělo se nám ani dolů. Ale museli jsme, abychom ještě v onom slavném brodě stihli zhlédnout odraz Katedrální skály při západu slunce. V Oak Creek Canyonu podnikáme další túrku, a to West Fork Trail, který vede dubovým lesem, občas jsou výhledy na vysoké skály okolního kaňonu a na závěr se brodíte úzkou zatopenou soutěskou. Tři dny strávené v tomto regionu rozhodně stály za to. Byla to bomba. Teď už jen zbývá vyjet serpentinami nahoru, dostat se na hranu kaňonu a pak po vršcích dorazit do Flagstaffu. To vše v pohodě zvládáme hlavně díky příjemně zelené krajině plné lesů, chladnějšímu klimatu a dobré kvalitě silnic.

Kudy dále?

Z Flagstaffu už zamíříme na Grand Canyon, pak do Antelope Canyon, Monument Valley atd. Před sebou máme ještě cca 4000 km na kole, spousty kilometrů pěšky a více než tři měsíce putování. Čeká nás tedy ještě velká a rozhodně zajímavá cyklocesta.

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz