Za Robinem do Šervůdu

Za Robinem do Šervůdu

Víte, Anglie je úchvatná. Má zeleno-šedivou barvu, dramatickou historii, fascinující lidovou architekturu a parádní kouty, kam stojí zato jet.

Samozřejmě dva romantici, jako jsme my dva s Bóšou, nemohou vynechat kraj Robina Hooda, zvlášť po tom, co několikrát shlédli poslední filmové zpracování starobylé legendy, s Russellem Crowem v hlavní roli.

Zcela klasicky jsme se v pátek po práci nadopovali pohledem na mapu a došlapali v pátečním provozu na Victoria Coach Station, abychom se prodrali do autobusu směrem na sever, do hrabství Nottingham. Za tři a půl hodinky jsme vysedali v městě Nottinghamu, a protože byla už tma, nechali jsme si prohlídku jeho krás na potom. Podle instrukcí udiveného autobusáka jsme se vymotali z dálničního uzlu, a když jsme došlapali do okrajové části a narazili na dětské hřiště, rozložili jsme tam svoje zelené ležení přímo pod lanovou prolízačkou. Unavení jsme usnuli (bůhví, jestli jsme si zuli boty) bez ohledu na to, že místní teenageři pořádali u skluzavky nějakou párty. Pršelo.

Ráno, o poznání čerstvější, jsme pod náporem pejskařů odčvachtali po trávníku zelenějším, než obvykle mimo hrací plochu, a vydali se po silnici A60 na sever, směrem do míst, kde kdysi rebel-hrdina Robin, cvičil svou armádu rebelů-hrdinů, aby čelil lsti a bezpráví páchaných na chudých pracujících lidech.

Jako chudý pracující lid s nimi cítím bezmeznou sympatii.

Bylo čerstvo. Abych obelstila svůj pocit, že léto bylo letos bolestně krátké, vzala jsem si na elasťáky svou oblíbenou sukni. Tyhle víkendy mimo pekelné město jsou pro nás s Bóšou, jako živá voda. Štěbetali jsme o pytlovinách, pili horkou čokoládu na benzince, oblékali se a zase vyslíkali v závislosti na vrtkavém rozmaru britského slunce, dávali si svačinky a sledovali provoz, abychom zase vyráželi a zavazeli u krajnice anglickým gentlemanům za volanty aut naditých víkendovými chatařskými nezbytnostmi. Lačně jsme vdechovali voňavý vzduch a hledali Robina Hooda za každým větším dubem.

Sharewood býval bezbřehý nikde nekončící, nekonečně hluboký, a státní pokladně nekonečně nebezpečný zelený hvozd, jehož zbytkem dnes vede National Cycling Trail, státní cyklistická stezka. Paráda. Z původní rozlohy někdejšího hvozdu zbyla po masivním kácení v době průmyslové revoluce, kdy se tady těžilo uhlí, jen nepatrný fragment, ale sláva těch hoodovských dní trvá dodnes, a bude trvat na věky. Les stále patří chudému pracujícímu lidu. Dnes se tu však neprohání na tažných koních, nýbrž na odpružených vidlicích teréních kol, a nevodí tudy svůj dobytek na trh do okolních vesnic, ale vodí tudy svoje psy na pravidelné procházky, které jsou jistě zdravé i pro jejich majitele.

Několik vesnic se v této malebné oblasti pře o skutečné potomky vesnice, kde kdysi žil a působil Robin Hood. Jednu z nich jsme navštívili. Edwinstowe leží na okraji jihovýchodního cípu lesa a je tam báječná hospoda, kde vám udělají úžasné „brambory v kabátku“ (jacked potatoes). Doporučuji.

V Edwinstowu se každoročně pořádají Hoodovské slavnosti, kam všichni obyvatelé obce i návštěvníci ze širokého okolí přijdou oděni do dobových kostýmů a oddávají se tam letním radovánkám s přídechem středověku. To musí být něco! Bohužel jsme akci minuli o jediný týden!! Žal jsme zapili v hospodě na rohu pintou dobrého Cideru.

Když se naše putování stočilo znovu na jih, abychom stihli dorazit do hraběcího města Nottinghamu ještě před vypršením nešťastné jízdenky zpět do Londýna, jako kouzlem jsme se ocitli před cedulí, která prozradila, že český živel jest k nalezení téměř všude na světě!

Chtěli jsme vidět starobylou katedrálu v obci Southwell (Jižní studna) a už na ceduli jsme se dočetli, že se obec paktuje s naším Českým Brodem! (Sledujte, že oba názvy mají co dočinění s vodním živlem.)

Potkali jsme poněkud sešněrovaného pána nesoucího knihy v podpaží. Zeptala jsem se ho, jestli je ve správném místě a jak se ke chrámu dostaneme blíž. (Tlačil nás čas, slunce sláblo a tušili jsme, že by chrámové dveře mohly zapadnout dřív, než se stihneme pomodlit.) Dotaz na prastarý chrám, který je patrně obecní chloubou, rozzářil pánovy oči a ty i přes rozbité brýle začaly mrkat nadšením nám pomoci co možná nejlépe a nejpřesněji… a tak slunce pomalu klesalo k západu a my tam pořád stáli, a poslouchali již třetí variantu nejkratší cesty k Southwellskému chrámu. Dlouhé zdvořilé loučení a pak už jsme smykovali v uličkách „Jižní studny“, abychom dorazili včas. Když jsme minuli hospodu zvanou „Hlava saracénova“, nebylo pochyb, že jsme cestu našli. Dvě špičaté věže normanské a ranně anglické architektury se zabodávaly do oblohy, a zářily ve zlatavém večerním slunci, jako svědci velkolepé historie tohoto kraje.

Na lavičce uprostřed posvátné půdy chrámové zahrady jsme si dali sušenky, tichý hovor se stočil k od velkodušné filozofie k plánům na zařízení kuchyně v našem bytě v Liberci, a když jsme všechno probrali, sedli jsme zase na kola a začali prohledávat kraj, abychom našli vhodné místo k noclehu. Víkend pomalu končil, protože ráno nás čekala cesta na jih, do Nottinghamu a pak autobusem do Lodnýna.

A tam, ve vyčerpávajícím kolotoči pracovních dní, se zase zrodí plán na další dobrodružství. Jupíí!

A to vše opět na našich skládacích kolech TERN.
www.bosa.cz
www.cestyterez.com

Cotswolds, lov na celebrity

Cotswolds, lov na celebrity

V jednom časopise jsem se dočetla, že většina londýnských celebrit jezdí na rekonvalescenci po pařbách a extrémně náročných natáčení či koncertech do malebné dovolenkové oblasti Cotswolds. Dává to smysl, po dálnici se tam z hlavního města v červeném poršáku či bé-em-véčku dostanete za pár hodin.  Čistě country životní styl je odpočinek sám o sobě, protože železobetonová, podpadko-kravatová a busy-bussiness-non-stop-stress městská kultura Londýna je jen pro silnější nátury.

Navíc být Kate Moss, nebo Robert Pattison, asi jedu taky do Cotswolds, protože se tam můžu buďto schovat v luxusním hotelu, kde jsou na mě zvyklí, nebo se ztratit mezi venkovany, kde na mě nebudou reagovat, protože nejsou zvyklí zvedat hlavu od obdělávaného pole kvůli každému kolemjdoucímu.

Takže jsme se těšili, že třeba zříme hvězdy bez makeupu a vyrazili jsme.  Kola jsme hodili do zavazadlového prostoru autobusu do Cheltenhamu, což jsou krásné lázně i s promenádou. Dorazili jsme večer a ještě k tomu pršelo, takže lázeňská atmosféra nebyla úplně zřetelná, ale v autobusové zastávce vedle stání taxikářů nám ty dvě hodiny bylo docela dobře. Pak nám ruply nervy a nutnost najít si nocleh mimo město ještě před tím, než padne tma, nás vyhnala do nečasu. Nabrali jsme směr Cirencester a pak už jen sledovali kolemjedoucí auta, jestli v některém náhodou nesedí Kate Moss. Spaní jsme nakonec zvolili v bezpečí ohrady nějakého soukromého majitele a doufali jsme, že tou cestou, na které stál náš stan, nepojede ráno do pole nějakou těžkou zemědělskou technikou moc brzo. Všechno bylo rozmočené a kraj měl klasické zeleno šedivé odstíny.

Cotswolds je oblast severně od Bristolu, které se tak nějak vyhnula průmyslová revoluce, takže má venkovský ráz z doby tudorovců. V období mezi čtrnáctým a šestnáctým stoletím kraj zbohatl na produkci a prodeji vlny, což je tradice, která je dodnes vidět na rozlehlých pastvinách posetých stády ovcí. Krása.

My s Bóšou milujeme spaní venku. Milujeme náš stan a milujeme, když leje a nemusíme z toho stanu vystrčit ani nos. Vzduch potom voní, ve dvou je nám teplo a případný hlad jenom připomíná, že jsme na živu – a krásně na živu. Hledání noclehu je například většinou dobrodružství samo o sobě. Někdy to není lehké, místo pro spaní má totiž svoje pravidla. Však to znáte. Druhý nocleh na výpravě do Cotswolds jsme si ale našli celkem snadno. Jsou noclehy, kam musíte zapadnout a ani nedýchat, čůrání před soumrakem je zakázáno a vstává se brzo, abyste zase rychle vypadli. Jiné noclehy zase vzbuzují pocit kolonizátora, který přišel, viděl, zvítězil. V našem případě: viděl, postavil, a pak celý večer jásal. Když vám řeknu, že jsme spali u prasečáku, budu to muset vysvětlit, že?

Prasečáky, které jste možná viděli, vám připomenou smutnou vzpomínku na smrduté, špinavé a rezavé plechové stavby s vynervovaně kvičícími prasaty uvnitř, což neevokuje zrovna představu poklidného a rozjásaného večera. Chápu. Tam, kde jsme spali my, se za plotem rozkládalo velké hnědé pole s přístřešky připomínající malé letištní hangáry – řekněme rodinného typu. Vzduch voněl čerstvou vlhkou hlínou a občas něco spokojeně kviklo. Po tom poli pobíhali veselí čtyřnožci s plochými čeníšky, zvědavě rozrývající už tak zkypřenou půdu. Všech věkových a váhových kategorií. Spokojené matky čunice, ochranářští otcové rochnící se rekreačně v bahenních lázních i zvědavá čunčata, která hrála úplně stejné hry, jako znáte od svých dvojnožšat. Bavili jsme se celý večer pohledem na ten poklidný mumraj a bylo to zábavnější, než televize. Kraj voněl. Všude klid.

Cirencester je dva tisíce let staré město, které vybudovali staří Římané. Jmenovalo se v té době Corinium a svou rozlohou a hospodářskou důležitostí konkurovalo Londýnu. Anglosasové ho zničili a rozebrali. Nikdy úplně neporozuměli velkému géniu římských architektů.  Vedle velkolepých kamenných staveb postavili slaměné chýše a z opracovaného kamene Velkého Fóra, které bylo největší na sever od Alp, si vyskládali ohrady pro ovce. Nakonec ovce přinesly oblasti novou vlnu prosperity v období středověku. Ta prosperita je tu vidět na překrásných stavbách a kamenných vesnicích ze středověku. Když tak nad tím přemýšlím, je to jasný, jako facka. Když i vesničané měli prachy na domy z kamene, tak musela mít královská kasa z Cotswolds a Gloucestershiru opravdu radost.

V Cirencesteru jsme samozřejmě skočili do hospody, kostela a muzea, projeli se klikatými uličkami a vyrazili zase na sever, přes Northleach směrem do Cheltenhamu. (Počet potkaných celebrit: zatím nula.)  Jak jsem se tak rozhlížela po těch modelkách a herečkách, neunikly mi ani přírodní krásy v podobě přenádherných starobylých dubů a jasanů, které působí majestátněji než sloupoví katedrál. Někdy mám neodolatelnou touhu odložit kolo i batoh a schoulit se k jejich kořenům, jako malý hříbek aspoň na pár hodin. Čas ale práská bičem (to je opravdový peklo), takže se musí jet. To je tak trochu smutná část cestování. Když krásnými místy jen projíždíme a nemůžeme se zastavit kdekoliv na jakkoliv dlouho. Bylo by nekonečně osvobozující, kdybychom se mohli nechat kdykoliv pohltit kouzelnými místy tak, že bychom alespoň na chvíli zapomněli, čí jsme.

Největší svobodu při cestování dává kolo. Proto to máme s Bóšou tak rádi. Ovšem teď, když máme cyklovýlet prokombinovaný i s autobusem, to byl jízdní řád, který nás zase hnal na nádraží. Londýn čeká.

Příště: Nottingham a Sharewood.

www.cestyterez.com
www.bosa.cz

Lake district a staré léčivé duby

Lake district a staré léčivé duby

V mystické severní Anglii, kterou od divokého Skotska odděluje Hadriánův val, leží historická země Cumbrie. Cumbrie má zvlněnou krajinu tak krásnou, že inspirovala nejen Williama Wordswortha k romantické literární tvorbě, ale také ochránce přírody, aby tady vybudovali největší národní park Anglie. V jeho srdci leží také nejvyšší anglická hora Scafell Pike, která je vysoká 978m n.m. a největší jezero Anglie, kterým je Windermere. Ano, ano, samá superlativa. Kdo by nechtěl takovou oblast navštívit, že?

Když má člověk na výlet jenom víkend, moc parády s tím nenadělá. Ale požehnaná budiž královna Alžběta, která se s pomocí boží na svém trůně drží už 60 let, neboť díky její výsosti (a její odolnosti) se přiblížily velkolepé oslavy jejího jubilea, v rámci kterých nám přibyly k víkendu další dva dny státního svátku. A se čtyřmi dny už se z obyčejného výletu dá udělat pořádná výprava.

Opustili jsme tedy Londýn naditý pódii, na kterých se měly udávat nejslavnější představení a velkolepé koncerty popových hvězd, které měly na počest královny probíhat čtyři dny a čtyři noci, a vypravili jsme se na sever. Cesta trvala sedm hodin, které jsem prospala, protože na neštěstí jsem onemocněla a horečka se zimnicí si střídaly na mém těle jako žárliví strážní. Těšila jsem se do přírody. Těšila jsem se na zeleň, vzduch a hory. A strašně, strašně moc jsem se těšila do spacáku, až rozbalíme stan, protože nic nemiluju víc, než spaní venku.

Byli jsme s Bóšou nadšení z toho, že nám na Victoria Coach Station naložili naše skládačky bez zbytečných řečí. Vždyť nezabraly ani tolik, co průměrný kufr ostatních spolucestujících. Co by taky kdo říkal, že? Vystoupili jsme v městečku Windermere, složili kola a vyrazili směrem na sever k Ambleside. Přicházel už večer, takže jsme rovnou hledali nocleh, což dlouho vypadalo dost beznadějně. Rozvíjela jsem myšlenku o nepřístupnosti krajiny na vlas stejné, jako se všude ve světě mluví o chladnosti a odtažitosti Angličanů. Ale obojí je blbost. Nocleh jsme našli, krásný, u takové cestičky mezi kamennými zídkami. A ti lidé tady jsou na tom podobně, jako my, Češi. Lišíme se jen trochu. Zatímco Angličané jsou k cizincům rezervovaní a zdvořilí, Češi jsou k cizincům rezervovaní a podezřívaví. Ale obojí se dá prolomit osvědčenou pivní metodou.

Obloha byla zatažená, svět měl šedou a zelenou barvu. Vlhkost místním porostům svědčí. Takovou zelenou, jakou mají tady, neumí ani Photoshop. A to jsme netušili, co nás čeká následující dny, kdy vysvitlo slunce. Pravda, střídalo se s přeháňkami a pekelnou zimou v noci, ale tak už to tady na severu prý chodí. Mám výborný spacák, a Bóšu, který hřeje. Zapadneme do sebe jako skládačka a spíme, jako mimina. Bez ohledu na to, že v noci pršelo a foukal silný vítr, ráno bylo sucho a všechno nádherně vonělo. Vzduch byl tak čistý a lahodný, že mi to málem roztrhalo plíce, jak jsem se snažila všecek ho nasát a vlastnit na vždy.

Lehce po poledni jsme dorazili do Ambleside, kde jsme zatvrdli v restauraci, protože mi došly síly. Ale jak jsme tak nabírali energii z obrovského talíře All Day English Breakfast, prostudovali jsme místní průvodce a brožůry, ve kterých jsem narazila na úchvatné místo. Místo, které čarodějka, jako já musí nutně vidět, i kdyby měla po cestě tam i zpět vypustit duši.

Asi 2 míle od městečka Keswik, které leží na severním cípu jezera Windermere, leží mezi vrcholky hor na neuvěřitelném místě kamenný kruh Castlerigg. Je starší, než 2000 let, nikdo neví, za jakým účelem ho kdo postavil, a toto mystérium má naprosto společné se slavnějším bratrem, kterým je Stonehange na jihu Anglie. Jenže Castlerigg je mnohem kouzelnější. Ačkoliv si na placatém vrcholku nehoví jen tak bez dozoru a starají se o něj ochránci z National Trust, jeho magickou tajemnost a mystiku nevyrušuje oplocení, turnikety, ani stánky se suvenýry, které obklopují ubohé Stonehange. Kolem Castlerig je klid, na zelené trávě se v jeho blízkosti poklidně pasou ovce a kromě informační tabule a ohrady s brankou, která je v uctivé vzdálenosti, je tam jen tisíce let staré tajemství, duše keltských i anglosaských předků a všech romantiků uplynulých dob, kteří kamenným kruhům po celé Anglii přisoudili mystická tajemství.

Věřím, že tu noc u Castlerigg, ve stanu, který jsme rozložili mezi dvěma nádhernými duby, jsem se uzdravila asi nejvíc. Ráno jsme si dopřáli dlouhý piknik přímo u kruhu, fotoseanci a sluneční senzaci (ano, svítilo slunce!!). Jak jsme tam seděli, nebo popocházeli s foťákem, nebo filozofovali o životě, všimla jsem si, že ty ovce běhají všude. Úplně všude, jen do kruhu se neodvážila žádná. Nikdy. Za celé to překrásné ráno, které jsme tam se zesnulými Kelty strávili. I ovčí exkrementy byly všude (bohatě), jen ne uvnitř kruhu z těch zvláštních kamenů.

Když jezdíte na kole a je zima, tak máte hlad. jakmile jsme opustili okolí Keswiku s jeho vlnitými bezlesými kopci, rozhodli jsme se proto znovu zastavit v Ambleside ve stejné hospodě, jako včera a nabrat sílu z poctivého místního jídla. Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem dokázala identifikovat nějaké typicky britské kulinářské speciality. Britové totiž vzhledem ke své monstrózní koloniální historii měli možnost ochutnat ve světě kde co a tak se taky nedá říct, že by byly britské pokrmy příliš originální. Je to spíš taková mega koloniální kuchyně – styl, který je možné nazvat „celosvětový mix“. Přesto však existuje pár jídel, které si s touto zemí spojuji. Jedním z nich jsou brambory v kabátku. Ehm…překlad je to roztomilý…v originále Jacket Potatoes, samozřejmě. Každopádně, kouzlus mňamózus. Opečená brambora, nakrojená do kříže a naplněná může být čímkoliv, co máte zrovna po ruce, nebo na co je právě chuť.

Zatímco já srkala svůj čaj, Bóša neodolal své fotografické vášni a vyběhl do místních kopců, aby zachytil jezero a město ze vzletnějších úhlů. Když se vrátil zpocený a zadýchaný těsně před zavíračkou, radostně mi sděloval, že pro nás objevil báječné místo na spaní. Vydali jsme se tedy směrem z města. Cesta se zužovala a neustále zvedala. Byla tak prudká, že na to snad neexistují ani dopravní značky a já brzy přišla o síly, které jsem získala z bramborového kabátku. Ehm…však víte… Jacke Potatoes. Před očima se mi mžilo únavou a Bóša mě tam na tem kopec, mezi kamenné zídky a pasoucí se ovce, doslova vytáhnul. Uuuuffff. Možná, že věděl, jaký léčivý účinek bude mít ten pohled, atmosféra a ticho, které nás tam nahoře obklopilo. Měla jsem zase horké čelo. Ale pookřáli jsme v podvečerním slunci, které mělo zlatooranžovou barvu, oslňovalo nás a naše dlouhatánské stíny dosáhly snad až na protější kopce. Tu noc svítil úplněk, na zázrakem vymetené obloze. Kopce byly hladké a hebké, jak se na nich vlnila tráva, staré duby dýchaly tichým vědoucím dechem všech věků, které tady už stojí a stráží všechny české trampíky, kteří nocují na soukromé půdě staroanglických usedlíků.

Ráno jsme vstávali brzy, po skromné snídani z toho co zbylo, jsme skočili na kola a museli trochu zabrat, abychom před osmou byli už zase ve Windermere na autobusáku. Tam jsme na dvě cvaknutí zase složili kola a sedmihodinová jízda autobusem parádně posloužila ke strávení zážitků a psychické přípravě na další den do práce. Ani nás nemrzelo, že jsme přišli o přeslavné Jubilee, stejně o něm budou psát všechny noviny.  Lake District nás tak očaroval, že jsme se neubránili představě, že bychom se tam přestěhovali. Kdybychom tam našli práci, proč ne…

www.bosa.cz – fotograf
www.cestyterez.com -autorka textu

Právě vyšla Cykloturistika 6/2012

Právě vyšla Cykloturistika 6/2012

Na pulty novinových stánků a prodejen se právě dostala šestá letošní Cykloturistika. Z oblasti cyklo cestování si můžete přečíst o náročném africkém putování Jirky Bóši Boška a Terez Šírové ve Rwandě.

V rubrice “Z jiného pohledu” najdete rozhovor s Jakubem Postrzygaczem, který na svém kole s obrovskými pneumatikami projel jednu z nejopuštěnějších cest na světě australskou Canning Stock Route. Zvládl to jako první cyklista na světě bez podpory a pomáhal mu při tom i jednokolový polský nákladní vozík za kolo Extrawheel.

V závěru časopisu najdete i test skládacího kola TERN Eclipse P9, který je opět krásně zpracován v podání Petra Štepánka. Pokud se zajímáte o skládačky, zvláště pak ty 24 palcové, vřele doporučujeme k přečtení.

Fotka do soutěže – cyklista v Londýně

Fotka do soutěže – cyklista v Londýně

Máme tady konečně poslední fotku do soutěže, která přišla ještě před posunutým termínem. Je jím jedna z Londýna od Jirky Boška. Komentáře už nám fungují, takže se můžete vyjádřit, která se vám nejvíce líbí.

Výsledky vyhlásíme na konci tohoto týdne.

12