Střední a východní Turecko – část 2.

Pokračování cestopisného příspěvku Karla Třísky.

Brzy ráno odjíždím směrem do Kayseri, odkud plánuji popojet busem. Cesta ráno je příjemná, protože teplota ještě není nad třicítkou. Jedu pustinou po čtyřproudé silnici, po které jede jen občas auto. Potkávám kočovné pastevce, a jak mě z dálky vidí, běží k silnici, aby mě zastavili. Ten nejstarší mi podává ruku, líbá mě na tváře a pak povídá, jak na tom můžu v takové pustině jezdit, kam jedu, odkud jsem a co to vůbec mám? Tak jim to vše povídám.

Doháním zábradlí a je to Holanďan, který jede taky do Kayseri – na letadlo. Jel z Istanbulu. Tak jedeme zbývajících 40 km spolu. V Kayseri si dáváme u cesty polívku a kebap, prodejce mluví německy a tak si povídáme. Zjišťujeme, že pracoval v Německu jako kuchař. Tady jsem jedl ten nejlepší kebap, jaký jsem kdy měl!!! Po jídle se loučím jak s prodejcem, tak s Holanďanem. Nastupuji do autobusu a jedeme do Malatye. Busem jedu proto,že by to byla dlouhá cesta a také proto,že bych musel asi 400 km jet horami po hlavní silnici a vedlejší cesty v mapě nejsou uvedeny. Jednak by nebyly asfaltové, a když už je nějaká odbočka na prašnou cestu, tak ta směřuje pouze do vesnice, kde končí. Byl jsem rád, že jsem jel busem, protože silnice byla úzká a jezdilo po ní hodně aut. Další výhodu to mělo v tom, že jsem dostal od Turků v autobuse „odborný“ výklad o okolní krajině, vysvětlili mi místní zvyky a přiučil jsem se dalším slovíčkům.

Malatye je průmyslové město a není tady nic moc k vidění. Nakupuji tu tedy nezbytné věci na dlouhou cestu, protože dalších 100 km pravděpodobně nebude žádný market. Pojedu totiž přes hory na horu Nemrut. Při západu slunce odjíždím a jedu hledat něco na spaní. Jedu ještě docela dlouho v noci, protože za městem je areál nemocnice, pak začíná vojenský areál a za ním následuje areál univerzity. Když už jsem tak daleko, tak si říkám, že najdu odbočku na horu Nemrut. Přece nebudu spát tady u čtyřproudé silnici. Á konečně! Směrovka Nemrut Daği. Odbočuji, stavím stan někde za náspem a jdu spát.

Brzo ráno ještě za tmy vyrážím, abych nechytil ta velká vedra přes poledne. Dvě hodiny se dřu do kopce. Můj orientační smysl mi však říká, že jedu špatně. I když dole v údolí byla směrovka. Za úsvitu slunce už jsem docela vysoko. Potkávám první živou duši – staříka, co pase ovce. Tak se ptám na cestu. A ten ukazuje směrem, odkud jsem přijel. Říkám si:“Á, měl jsem pravdu!“ Ještě to pro jistotu kontroluji s mapou a vypadá to, že jsem vjel do špatného údolí. „No nic. Musím jet dolů.“ Takhle zabloudím ještě jednou, naštěstí jen 2 km do kopce. Sjedu dolů ke čtyřproudovce a ta cedule tam opravdu je. „No, asi je špatně.“ Jedu tedy dál po hlavní silnici a až za další 3 km je ta správná odbočka. To už se dělá pěkné horko a tak zastavuji v ovocném sadu. Tam někdo seká trávu, tak se ptám, jestli tu můžu na chvíli zůstat. Ten přikyvuje. Až se nasvačím, tak jdu za ním na pokec. Z toho, co jsem pochopil mi říkal, že má přítelkyni Češku v Antalyi, která dělá delegátku. Chtěl za ní jet do Berlína, ale nedostal víza. Nevím proč chtěl do Berlína za Češkou, co pracuje v Turecku, ale to je jedno. Chtěl, abych mu pomohl, ale nevěděl jsem jak, tak jsem ho odkázal na jeho přítelkyni.

Začínalo se dělat pěkné horko a já jsem ještě nebyl snad ani 10 km daleko od dnešního noclehu. Tak jsem šlápl do pedálu a ze všech sil jsem šlapal do serpentin, co to šlo. Bylo přede mnou pořádných 20 km stoupání a všichni kolemjdoucí mě zdravili a přáli mi šťastnou cestu.

Zhruba v polovině kopce jsem potkal Poláka, co jel autem taky na horu Nemrut. Tak jsem mu povídal svůj ranní zážitek, jak jsem se motal na špatné odbočce. A ten přikyvuje a říká, že tam taky odbočil podle směrovky a musel se vracet. Říká, že se potkáme v sedle, že tam jde na procházku. Nechtěl jsem nic říkat, ale přede mnou bylo ještě tak 4 hodiny cesty na vrchol.

Ujel jsem tak 3 km a zastavil mi taxík. Tak to se mi ještě nestalo, aby mi zastavil taxikář a ptal se, zda nechci svézt. Říkám mu, že děkuji, ale že to nebude nutné. Stejně by se mu tam to moje kolo nevešlo. Nedal se odbýt. Popadl kolo a už ho i s kolegou strkali do auta i s brašnami. Říkali, že je to v pohodě, že se to tam vejde. Nevím, jak se to do toho starého kombíka vešlo, ale bylo tam. To stoupání se mi zdálo víc jak 20 km, protože jsme jeli ještě pěkně dlouho. Chtěl jsem, aby mi zastavili v sedle, že mi to stačí. Nechápavě se na mě podívali, ale zastavili mi. Hodnému taxikáři jsem poděkoval a popřál mu šťastnou cestu. A tak jsem se zase potkal s Polákem, který byl pěkně překvapený, když mě viděl přijíždět v taxíku. Tady bylo docela chladno – něco málo pod 30 stupňů. Nedalo se nic dělat, musel jsem si vzít bundu.

Tady na vrcholu už jsem musel seřizovat brzdy, a to tady nejsem ani týden. Na tohle jsem nebyl připravený a náhradní jsem neměl. „Safra!“ 30 km sjezd ze sedla Kubbe ve výšce 1900 m.n.m. do 850 byl nádherný (když nepočítám psa, co mě honil). V Turecku si musíte dávat pozor na psy. Mohou se vyskytnout kdekoliv a kdykoliv. Teď mám nějaké štěstí a nepotkávám je tak často.

Převzato z: www.lehokolo.cz

S Holanďanem v Kayseri

Ve stoupání do hor

Pozor! Kráva přes cestu

Téměř na vrcholu

Konečně voda! A studená!

Komentáře Facebook

Share This