K prázdninovým cestám prostě patří dobrodružství a objevování „bílých míst na mapě“. Každý rok se proto snažíme nechat za zády uspěchaný svět, mobily symbolicky přepneme do režimu letadlo a zamíříme do míst, která vábí nejen přírodními krásami, ale i hlubším historickým kontextem.
Letos jsme díky naprosto nevyzpytatelnému přepínání barev na covidovém semaforu měnili plány do poslední chvíle, než padla definitivní volba na nejvýchodnější cíp bývalého Československa. Hranice se v tomto koutě světa v nedávné minulosti překreslovaly snadno jako čáry na mapě. V důsledku takových změn mnozí obyvatelé uvízli v Rusku, někteří v Polsku, jiní na Slovensku. Pohnuté osudy si můžeme jen domýšlet ze stručných textů na informačních tabulích u dřevěných kostelíků, památníků, v místech vysídlených obcí.
Na druhé straně ale dostává druhou šanci zdejší příroda. Rozsáhlé území na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny chrání tří národní parky. Na první pohled lákají k návštěvě poloniny Biesczad. Během prázdninové turistické sezóny jsou bohužel neodolatelným magnetem pro obyvatele jinak placatého Polska. To jsme pochopitelně zjistili až na místě, a o to víc nás překvapilo, že mimo tyto nepříjemně přetížené lokality je i uprostřed turistické sezóny možné zakusit pocit navracející se divočiny.
Na snímcích se snažím zachytit atmosféru vydařené biketour vedoucí ze Sniny přes hřeben Karpat k pramenům řeky San a obloukem přes Medzilaborce zase zpátky.
Tank, dělo nebo minimálně památník obětem první či druhé světové války zdobí úplně každou obec v těchto končinách.
Národní park Poloniny (SK) spolu s NP Biesczady (PL) a Užanským NP (UA) tvoří druhou největší biosférickou rezervaci v Evropě. Je to ohromné území bukových pralesů.
Vodotěsnost brašen Ortlieb jsme si vyzkoušeli hned první den, kdy jsme zažili dvě pořádné letní bouřky s přívalovými dešti. Naštěstí se vysídlené obci Ruské opět staví nové chatky a podařilo se nám pohotově najít úkryt před nejprudším lijákem.
Silnice se již 40 let neopravuje. Údolí bylo vysíleno v osmdesátých letech kvůli přehradě na pitnou vodu.
Stoupání do Ruského sedla po cestě, která kdysi byla významnou spojnicí Haliče a Uher.
Poslední kilometry do Ruského sedla tvoří, i když by se to na první pohled nemuselo zdát, unikátní úsek strategické komunikace, úmyslně ponechaný v původním stavu.
I když milujeme volné táboření, jsou večery, kdy je pevná střecha nad hlavou velikým bonusem. Naštěstí další liják již nepřišel, a tak jsme si užili i neplánovanou večeři na ohni.
Poloniny NP Bieszcady
Takových setkání tváří v tvář jelenovi člověk nezažije mnoho.
V červenci na horách začíná krátké intenzivní léto. I v nejvyšších polohách rozkvétají louky a nabízejí nádhernou podívanou spolu s hřebeny Karpat v pozadí.
Bukové pralesy kam oko dohlédne.
Zubr zde sice žije i ve volné přírodě, osobní setkání jsme si užili alespoň v oboře.
Impozantní zvíře budí respekt i když jenom stojí. A viděli jsme, jak se taková zdánlivě klidná síla umí bleskurychle a mrštně pohybovat, když si to situace vyžádá. K akci tento býk evidentně nemá nikdy daleko.
Konec světa se vším všudy. Nápis nelže. Tady končí silnice a dál se musí na kole, a nakonec už jen pěšky.
Východ slunce na horním toku řeky San.
Tyto louky nikdo nekosil už desítky let.
Kilometry panelových cest jsou reliktem z dob budování socialismu a kolchozního zemědělství. Dnes dobře poslouží pohraničním hlídkám patrolujícím na hranicích Schengenu stejně jako cyklistům. Je to však jízda poněkud u k o d r c a n á.
Ještě na konci druhé světové války byl kostelík na území Polska. Dnes se za řeku tvořící státní hranici jen tak na vejlet nesmí.
Hmotnost zavazadel při našich cyklotour redukujeme na minimum i tím, že nevozíme stan, ale jen tento přístřešek. Zde jsme na luxusním tábořišti v Tarnavě Nižne.
Památník u pramene řeky San na polsko-ukrajinské hranici. Kola jsme nechali na posledním možném místě 10 km odtud. Budou tam až se vrátíme?
Návrat na hlavní silnici alternativní trasou, po které jezdí obvykle jen výletníci na koních.
Dřevěné kostelíky jsou dalším fascinujícím fenoménem tohoto regionu. Některé jsou i seznamu památek UNESCO, všechny však připomínají úplně jiné časy, lidi a osudy, než si umíme vůbec představit. Je skvělé, že právě u těchto památek jsou umístěny tabule, které kontext alespoň stručně vysvětlují.
Děti byly v interiéru takové stavby úplně poprvé. Vůně kadidla a nezvyklé ticho působí mocným kouzlem.
Níže po proudu řeka San protéká NPR Krive, která v těchto místech začíná hlavně na druhém břehu.
Máme štěstí, že letos je mimořádně deštivý rok a řeka vyplňuje celé koryto.
Nocování ve volné přírodě na území obývané početnými medvědy, vlky a zubry s sebou nese pořádný prvek nejistoty. Snad je oheň srozumitelným znamením, že tuto noc patří mýtina nám, jak si aspoň myslíme.
Budíček v 5 hodin ráno se vyplatil.
Prakticky všechny lesní cesty jsou opatřeny nepřehlédnutelným upozorněním, že setkání s medvědem zde vůbec není vzácností. Nám se jej ale vidět nepovedlo.
Údolí řeky Oslawy je vyhlášené celou sérií brodů.
Poláci jsou prostě připraveni na piknik se zázemím i na tom nejzapadlejším místě. Člověk nemusí řešit vůbec žádné dilema týkající se rozdělávání ohňů v přírodě. To jsme dosud nezažili nikde s výjimkou Kanárských ostrovů (kde bych to také rozhodně nečekal).
Brody na Oslawě jsou perfektně vyřešeny panely na dně. Sjízdnost zaručena, ale občas to proklatě klouže!
Vracíme se na Slovensko. Ještě, než se přehoupneme přes Laborecké sedlo, vychutnáváme si tento kostelík.
Muzeum moderního umění není žádný fake. Taková expozice by mohla být klidně ve Vídni nebo jinde v západní Evropě a byla by to pecka. Zde je to naprosté sci-fi. Jeďte do Medzilaborců!
Medzilaborce jsou okresním městem i když mají jen 6000 obyvatel. Navíc zde mnohdy není vůbec poznat, ve kterém roce právě jsme.
Silnice Medzilaborce – Snina nabízí kolorit východního Slovenska ve vší parádě vč. romské osady 😊
Tuto autobusovou zastávku dělí dlouhé kilometry od nejbližší obce. Stojí však na hlavní silnici, a ne každý autobus do slepé odbočky zajíždí. I jednoduchá plechová bouda z dávných socialistických časů je tedy požehnáním. V takových jsme na našich vandrech kdysi i spali. Vzpomínky ožívají.
PR Hostovické lúky je posledním kouskem přírody takového významu na naší cestě. Už jen dojet do Sniny a vydat se na zpáteční cestu domů.
Bikepackingová série vodotěsných brašen od německého ORTLIEBu je celosvětově i u nás doma velmi populární a oblíbená díky své vodotěsnosti, odolnosti a také stabilitě za jízdy. V posledních měsících je díky ohromnému nárůstu poptávky téměř nedostupná, protože ORTLIEB zkrátka nestíhá vyrábět. Ovšem objednávky v AZUBu stále přijímáme a postupně vykrýváme. I tak ORTLIEB před nedávnem představil novinku v podobě brašny na přední vidlici Fork-Pack. Ta v portfoliu beznosičovek od této německé firmy chyběla. Resp. jí chybělo řešení na přední vidlici, které konkurence zpravidla řeší velkým “košíkem”, do kterého se následně strká vodotěsný vak, tzv. dry-bag.
ORTLIEB ale k tomuto problému přistoupil odlišně a využil konstrukci svého osvědčeného Outer-Pocketu, který se používá jako dodatečná kapsa na boční vodotěsné brašny, a doplnil jej o nový rychloupínací systém Quick-Lock S. Celkově se tak jedná o vzhledově velmi čisté řešení a celkové použití brašny je velmi jednoduché a rychlé.
Systém upnutí Quick-Lock S je možné k přední vidlici připevnit buď do tradičních navářek na košíky a nebo připevnit pomocí ocelových pásků. Použití je tak možné i na odpružených vidlicích. Brašna má objem 3,2 litru a nosnost 3 kg. To vše při hmotnosti pouze 275 g za celý set brašny s adaptérem.
Brašna se dá využít nejen na přední vidlici, ale i na jiných svislých místech na kole. Uplatnění by mohla najít i u tradičních cykloturistů, kteří by uvítali brašny na přední nosič, ale mají odpruženou přední vidlici, která možnost montáže předního nosiče neumožňuje. Objem 2 x 3,2 litru sice v tomto případě není nijak zázračný, ale mnohým by mohl na těžké věci stačit.
“Dalším rozdílem oproti řadě Classic je to, že je „Fríčko“ vyrobeno z naprosto ekologic- kého materiálu, který Ortlieb vyvinul díky své dlouhodobé snaze uvádět na trh výrobky s co nejmenším enviromentálním zatížením. Jde o polyesterový materiál, který je opatřen zátě- rem z polyuretanu místo škodlivého PVC.”
“Napěchování všech nezbytností je díky širokému hrdlu velmi po- hodlné, současně není v případě potřeby problém kteroukoli z nich vylovit. Přehlednost a přístupnost jsou silné stránky brašny.”
Michal je náš kamarád a velký nadšenec do všeho outdoorového. Během a kolem počínaje, skialpem konče. Nedávno strávil dva dny bajkováním v Bílých Karpatech a s nadšením pak napsal: “Dva plnotučné dny na trase Hodonín – Uherské Hradiště, respektive parádní vejlet s plnou polní, šírákem na vrcholu Javoriny, 180 km v sedle, 3800 výškových metrů, a to pouhou hodinu cesty vlakem z Brna. Jestli se my tady na jižní Moravě nemáme skvěle.”
My jsme rádi, že v Michalových komentářích se objevil ještě tento: “Atrack BP zatím nejlepší bágl, co jsem na zádech vozil!”
Na Slovácku asi není dědina, která by neměla sklepní uličku. Pomalu začínáme stoupat ze Skalice a zdejší lidová tvořivost odrážející se v těchto svérázných stavbách nás pobavila. Chládek sklípků lákal.
Kouzlo Bílých Karpat spočívá v rozvolněných lesních porostech a rozsáhlých loukách. Na mikrorozhlednu Žalostiná (625 m) jsme si udělali tematickou zajížďku navzdory vedru, které mimo stín lesa panovalo. Výhled předčil očekávání.
Travnatý hřeben Velké Javoriny výrazně přečnívá nad okolní kopce. Je proto nejen naším cílem opakovaných výprav ve všech ročních obdobích. Tentokrát si užíváme příjemně vlahý podvečer po parném letním dnu a pivečku na Holubyho chatě.
Že se kocháme tzv. zářícími oblaky jsme zjistili až po návratu domů. Nejedná se o běžné cirry, jak jsme si mysleli, ale o oblaka zmrzlé vody ve výškách kolem 80 km. Lze je pozorovat za soumraku nebo za rozbřesku, kdy je zespodu nasvítí slunce pod obzorem.
Optimální objem zavazadel – 11 l pod sedlem, 4,5 l v rámu a k tomu vodotěsný batoh Atrack BP. V něm je na takto krátkém tripu jen karimatka a foťák. Jízdní vlastnosti kola se prakticky nemění, takže si můžu ve sjezdu z Javoriny užít i rozbitý terén včetně menších skoků apod. Ve výjezdech je limitem jen síla v nohách 🙂
Solitérní stromy jsou vděčným objektem fotografů. Takový kapitální kousek je ale i tady docela vzácný. Přírodní památka Žalostiná.
Je to několik let zpátky, kdy jsem se ve Vašem katalogu dočetl o existenci jednoho z nejnáročnějších, možná i nejnáročnějšího závodu v Evropě. Ano mluvím o závodu Tisíc mil! Není vůbec jednoduché se do tohoto závodu přihlásit a já měl to štěstí, že se mi to podařilo při mé snaze hned napoprvé. Závodu jsem se zúčastnil v roce 2018 a úspěšně jsem ho dokončil. Celou trasu 1000 mil jsem zvládl bez třiceti minut za patnáct dnů. Myslím si, že můj výsledek by mohl být lepší! Byla to má první účast. Po třech dnech, kdy jsem do té doby vůbec nechápal, co na tomto závodě pohledávám, a proč mám s sebou kolo, neboť jsem jej půl trasy před sebou jen tlačil, jsem se aklimatizoval a začal si celý tento výlet z české Aše až do slovenské Velké Sedlice opravdu užívat!
Po absolvování Tisice mil nenastal snad den, kdy bych se nevrátil zpět ve svých myšlenkách na trasu. Překonávání horských masivů československým pohraničím, nocování v přírodě, brodění přes řeky, poznávání nových a nových lidí po cestě, setkávání se s hojným počtem divoké zvěře, to všechno ve mě zanechalo hluboký dojem. Další dva roky utekly jako voda a přede mnou je další účast na “Mílích”. Původně se k jejich desátému výročí plánoval ojedinělý závod dlouhý 2020mil a objeli bychom celé Česko-Slovensko dokola. Ale situace ve světě udělala organizátorům čáru přes rozpočet a závod se pojede tradičním způsobem. Plánovaných 2020mil bude na pořadu až příští rok. Obou těchto ročníků se chci zúčastnit. A zúčastním se jich s bikepackingovými od Ortliebu, které jsem od Vás obdržel v roce 2018 a které se mi velice osvědčily pro svou jednoduchou a snadnou montáž, dostačující objem a hlavně voděodolnost!
