Bílé útesy doverské

Bílé útesy doverské

Vypravit se do Doveru po druhé, když je Anglie plná překrásných koutů a těch použitelných víkendů je tak zoufale málo, to by se mohlo zdát jako plýtvání časem. Ale nakonec se ukázalo, že to byl jeden t těch „dní za odměnu“, který si speciálně já zasloužím. A Bóša můj jak bys met.

Důležitý poznatek na této cestě byl ten, že: „dámy a pánové, skládací kolo, navzdory veškeré mé prvotní nedůvěře a opatrnosti, je – i – do – terénu! Samozřejmě, komfort osmnácti převodů nenahradíte ničím, ale poučení je jasné: hlavně nepodceňovat.

Když jsme vyložili kola z autobusu, stáli jsme v nadmořské výšce nula, v doverském přístavu, který vypadá skoro jako to monstrózní překladové místo šplouchající mastné vody v Holandsku. Jo, myslím Rotterdam. Ale pozor, když vyšplháte trošku výš do kopce, který je dost dlouhý a dost prudký nato aby se tam kamioňákům roztavily brzdy, jste zase v té malebné Anglii, která si tak zakládá na čistotě a útulnosti.

Ten kopec je však nutné překonat a taky je třeba najít nějaký soukromý exit, který by nás dostal blíž k atrakci, pro kterou je Dover vedle svého přístavu tak světoznámý.

Za doverskými bílými útesy se jezdí světa kraj. Doverské bílé útesy chtěl i Hitler a ve středověku Španělé, a před nimi Anglosasové a před nimi ještě Vikingové. Jenže všichni na to šli od moře, což je zákonitě náročnější cesta. My, co máme pod helmou, vzali jsme to na kole, přes kopce a ostružiní, kde nás na parkovišti nikdo nečekal. (Až potom jsme zjistili, že kola parkovné neplatí a vrátný na asfaltovém příjezdu by se na nás tak akorát pěkně usmál.)

Zdolali jsme kamenitou kozí stezku a 12°stoupání a kola nás podržela. Tak to by bylo k té technické stránce. Další je už jen romantika a pohádka.

Víte, já mám ráda vodu. Vítr a vůni moře. Kdo taky ne, že? Ale já to říkám hlavně proto, že když má něco člověk rád, tak se mu u toho nejlíp odpočívá. Stanuli jsme na kraji útesu, těsně před místem, za kterým se propadá vzduch a v té výšce se snad ztrácí i čas. Hleděli jsme na obzor, za nímž mizely obrovské trajekty, které si z té dálky lehce spletete se španělskou karavelou, nebo pirátským korábem a jen díky tomu jsme mohli rozpoznat, kde končí voda a začíná obloha. Vzduch voněl mocnou silou svobody a Bóša rozvíjel myšlenku o námořnících, a taky o našem kamarádovi Filipovi. Ten vypadá přesně, jako jeden z nich. Hlavně proto, že pro něho slovo „usadit se“ je tak trochu přisprostlé a navíc nosí v levém uchu malý zlatý kroužek s křížkem. Prostě pirát.

Ve vysoké, hravé trávě jsem si Bóšovi lehla do klína a dala si dvacet, tak sladkých, že jsem tím dohnala snad celý týden krátkých neklidných spánků u vlakového nádraží. Poslouchala jsem dunění vln hluboko pod námi a šumění větru ve vysoké trávě, který voněl Francií a Holandskem, který voněl tou svobodou a vysmíval se naší neschopnosti létat.

Neschopnost létat. To byla taky pravděpodobně problematika, kterou za války řešili němečtí letci, sestřelení britskými kulometčíky ze střeleckých hnízd vybudovaných ve vápencových stěnách útesů. To překvapení, kdy vám kulka prošije bok pod křídlem a pak začne vynechávat motor muselo být děsivé. Střílelo se také do blížících se plavidel, která v obrovských počtech skončila na dně moře. Pod hladinou diskrétních vln. Ještě stále tam leží. Stovky válečných vraků. Tisíce duší, které se ze snu válečného nesmyslu probudily těsně před tím, než plícím pod vodou došel kyslík.

Věděli jste, že na kilometry od západních útesů je podmořské vrakoviště chráněné jako historická památková rezervace? Pokud se tam potopíte bez povolení, překročíte zákon.

Pancéřové okenice těch děsivých hnízd, kdysi posouvané mocným trhnutím a uvedením koleček v kolejnicích do pohybu, jsou dnes zarezlé a už se ani nehnout, podobně, jako klouby starých veteránů. Veškeré válečné nářadí bylo odvezeno, použité nábojnice poklizeny, jen v tom kdysi neprůstřelném kovu zůstaly stopy po kulkách, které se rezivějícím časem proměnily v pěkně kulaté díry.

Kolečka se už ani nehnout a ty prostory dnes zdobí jen nápisy turistů vyryté cizí mincí.  Okupují je jen příležitostní chlapíci s pruty a udicemi a milenci, kteří si tady v ústraní hrají na lásku. Voda duní a dole se tříští o skály stejně jako v těch vypjatých dnech plných adrenalinu, nejistoty a smrti.

Dover. Byli jsme tu dvakrát, a pokud přijedeme po třetí, rozhodně zajdeme do doverského muzea. Angličané mají báječná muzea. Milují svou historii a hrdost s jakou ji prezentují je inspirující.

Konec konců Španělé, Vikingové i Hitler si při útokům na Dover vylomili nejeden pancéřový zub.

foto: www.bosa.cz
text: www.cestyterez.com

Zprávy z daleké Asie od Mirka s Katjou

Zprávy z daleké Asie od Mirka s Katjou

Mirek a Katja jsou našimi dlouholetými přáteli a velice specifickými cyklisty a cestovateli. Vždyť Mirek cestuje nepřetržitě v podstatě už o revoluce. Po dlouhé době jsme od nich opět dostali nějaké fotky a delší text popisující část jejich nomádského života. Omluvte některé pravopisné hrubky jejichž důvodem je to, že Mirek je posledních dvacet let jen v minimálním kontaktu se spisovnou češtinou a užijte si počtení, které i díky všem jeho vykřičníkům, smajlíkům a pomlčkám dodává psanému textu zajímavou a přátelskou atmosféru živého povídání někde u piva.

…..Tak jsme konečně vyrazili-5 dní jsme relaxovali u tohoto překrásného jezera-skvělé místo pro ty jenž preferují klidné vkročení do nového roku….
…30 prosince jsme konečně vše spakovali a naložili,ale když jsme si pochutnávali na pozdní snídani (pěkně v teple),a čekali až sluníčko nabyde na síle-(jezero se nachází ve výšce nad 2600m)-tak vkročily do našeho hostelu tři běloši (evropani)….
…zjevení-měsíc jsme neviďeli a neslyšeli než jeden druhého-a tak jsme se s Nimy samozřejmě dali do řeči….  🙂 ….A než bys řekl ,,švec” už jsme s Nima šly na oběd a když jsme se vrátili,tak jsem šel platit ještě jednu noc….. A z odjezdu nebylo nic…. 🙂 …… Ale druhej den se Nám to podařilo……
….. Ale daleko jsme nedojeli-ve městě Lugu jsme se zastavili na tržnici doplnit zásobi a když jsme se vrátili k bicyklům tak jsme našli gumu na vozíčku prázdnou.Při výměně duše Nás oslovila mladá Číňanka-zdali nepotřebujeme s něčím pomoct-Katja se s Ní dala do řeči a Ona Nás pozvala na noc do školi kde učila….. A tak jsme ten den ujeli jen 17 km….Vesnice kde učila byla jen 12km od města a tak když jsme tam přijeli tak Nám zbývalo ještě několik hodin světla-Byl poslední den v roce {alespoň podle křesťanského kalendáře :-)}-A do té malé vesnice v níž jsme teď byly,turisté přišli jen málogdy….,, Jak na Nový Rok-Tak po celý rok”…. A tak jsme si řekli-,, Prožijem ten den a noc v klídku a pohodě “……. A tak se i stalo….!!!! 🙂 !!!!!….
…. Mladá učitelka se rozhodla,že se k Nám na jeden den připojí a tak druhý den ráno na Nás čekala s kolem a přilbou…..
…Jelikož zůstalo všechno přes noc naloženo na kolech-tak jsme toho dne šláply do pedálů časně zrána…..Den byl opět krásný-modrá obloha a na ní zářivé slunce-větřík příjemnej a provoz na dobrym asfaltu tak akorát—– Nikam sme nespěchali—-
….Na cestě kolem jezera s Námi bylo spousta Činskejch turistů-na čtyřech kolech,na dvouch,ale i pešky s batohem na zádech…Jeli jsme hodně pomalu-spousta zastávek-neboť krajina je tam opravdu nádherná a lidé se s Vámi chtěli často fotografovat…Několik z Nich Nám ty fotky poslali…
….Na křižovatce,kde se s Námi Naše nová přítelkyně měla rozloučit,jsme s Ní pojedli výborný oběd,vyměnili si kontakty a rozjeli se každý svým směrem-Ona dál po břehu jezera a MyDva pěkně na horu do dlouhého kopce……….
…Průsmyk byl 1318 metrů dlouhej tunel ve vyšce 3226 m/m…do setmění bylo sice ještě dost času,ale při pohledu na ten tunel se Nám už dál nechtělo-tuneli jsou v Číně většinou špatně osvětlený-někdy tam světlo není vůbec…
….Neco málo přes 2km od tunelu je turistická vyhlídka-rozhodli jsme se,že je to skvělé místo na spaní…Toho dne-příjemně unavení-jsme usínali v nadmořské výšce 3158m…….
…..Ráno po vydatné snídani a projetí (samozřejmě) neosvětleného tunelu jsme sy dali krásně dlouhej sešup-na 70kilometrech víc jak 700m dólu.V městečku Ninglang jsme pojedli vydatný aběd,jenž jsme zalili pivíčkem a nějakejch 20km poté jsme si našli né zrovna výběrový místo na spaní….ale tak to holt v Číně chodí-často jsou kolem Vás jen samá pole a nikde ani flíček pro Váš malý stan….Tu noc jsme se utábořili hned vedle silnice na kusu rovné uježděné země vykrojené z kopce,kde těžili nějakou zeminu….Naštěstí provoz na cestě byl skoro nulovej a tak jsme usnuly v nad/moř. výšce 2435m spánkem cyclocestovatelů…. 🙂 ……
….Ráno ráníčko sluníčko ještě za kopci a voda vodička v našich lahvích zmrzlá na led—A tak bez snídaně šlápnout do pedálů ať Nás rozprouděná krev zahřeje.Cesta byla většinou rovná a tak jsme se celkem rychle dostali k benzínové pumpě,kde byla tekoucí voda a my jsme mohli vykonat ranní hygienu a o kousek dal jsme zastavili u krámku kde měli horkou vodu na čaj a oheň k němuž jsme si mohli přisednout a počkat až se Nám usuší stan jenž jsme zatím rozložili na naše bycikly… Sluníčko pomalu vylezlo…stan se usušil…My se ohřali ze vnitř i z venku…..A tak jsme mohli poděkovat těm příjemným lidičkám a vyrazit dál…..Jeli jsme dlouho krásným údolím proti proudu řeky.Pomalu jsme stoupali výš a výš až jsme dojeli do výšky 3165m,kde-v doměni,že jsme již na vrcholu-jsme si vesele vřískly……
….Jakého se Nám však dostalo překvapení,když po 2 kilomtrovém sešupu naše cesta začala opět stoupat-Po 3km jsme byly ,,opět” nahoře-ve výšce 3216m-Ale už jsme rači nejásali…..V Číně nikdy nevíš….A tak zase dolu-6km….a zase nahoru-4km…….A tam to bylo….Velký průsmyky jsou většinou označený-A tak jsme si mohli opravdu zavřískat…. 🙂 …..
…..A poté se jelo doooólu a jen dooólu-40km-jen dólu až na břeh řeky Yangtze jenž se proplétá údolím a kaňony v n/v 1615m….
…Hned za mostem přes tuto gigantickou řeku najdete skupinku krámků,restaurací a hotýlků-Za hodinku se začne stmývat a Naše žaludky se již pekně hlasitě dožadují svého-A tak jsme zaparkovali před restauračkou s nejhezčí zeleninou,zasedly a s radostí utišily nadávající žaludky…..Než se Nám oba utišily,tak se venku setmělo…k restauraci patřil i hotel, ale My jsme se (po krátké debatě) rozhodli že ušetříme a zkusíme si najít místo na stan…..
…Kousek od hotelu jsme si vybrali betonovej plácek pod stříškou opuštěněvypadající boudy hned při cestě-Jen co jsme se zachumlali do spacáků tak do Nás div nevjelo auto-(div Nás neklepla neboť máme oba ještě v živé paměti tragickou nehodu jenž se přihodila kamarádovy)-náš noční návštěvník byl sice namol,ale naštěstí měl zapnutá světla a včas zabrzdil……Byl to majitel té boudy před níž jsme se ,(z nedostatku jiného prostoru)-utábořily…Pokoušel se Nás přesvědčit,že musíme jít spát k němu do boudy-I přesto že Naš skvělý Činský kamarád, jako trpělivý půlnoční telefonický překladatel,dělal co mohl-i přesto se Nám nezdařilo Mu vysvětlit-,,že jsme unaveni (80km v nohách) a že podívej vždyť už je tma,a že chceme jen přespat a brzy ráno že vypadnem”-On že ,,to by mu rodina neodpustila,kdyby Nás nechal spát venku”,a každý dvě minuty Nám nabýzel cigaretu a div Nám nepodpalil stan a v bodě za Náma vesele ze všech syl řvala televize….. A MyDva jsme pomalu začínali býti omámeni alkoholickými výpary z jeho nechápajících úst…. A čas plynul-a Nám začínalo být trapný v tuhle hodinu dál obtěžovat Našeho kamaráda…a tel. hovory taky nejsou zadarmo………
……Najednou jakoby z Nás všechnu únavu a ospalost
odvál pomyslný vítr…..Uvědomili jsme si že tady se spánek konat nebude a přes všechny jeho opilecké protesty jsme se zbalyli a vyrazili do tmy…………..
….Silnice byla prázdná a rovná,a navíc bylo celkem teplo.S pátravýmy pohledy po obou stranách  silnice jsme ujely cirka 4km než jsme narazily na odbočku krátké cesty jenž vedla ke dvoum rezavým pontonům odstaveným na břehu řeky….Bylo tam akorát tak dost prostoru pro Náš malý stan-Zbytek noci byl klydný……………………
……To co Nás čekalo dnes jsme zahlédly již předchozí den-hned od břehu řeky strmým kopcem nahoru-,,Populárních 18 serpentýn “-Turistycká atrakce-…..27 kilometrů na horu….Z 1597m na 2770 metrů……Fantastický výhled,ale místama nepřijemně silný nárazový vítr a to jak ze předu,tak i ze stran…….Zatraceně náročný-!!! Ale velice naplňující !!!!! Jak by řekl Velikán České Kultůry J.C.-,,Stálo to za To”!!!!!!……….
…..Kousek před vrcholkem se Nám krajina z nenadání změnila (k horšímu)-za zatáčkou se před náma objevila krajina MORDOR…vápenka či něco takového-spousta náklaďáků,vzduch plnej prachu a navíc silnej protivítr…..Ale to tak holt asi musí bejt-,,ABY JSME SILNĚJI OCENILI KRÁSU,tak holt,OBČAS MUSÍME PROŽÍT OŠKLIVOST”-………
….!!!!!Přežili jsme TO-ČLOVĚK VYDRŽÍ VŠECHNO-Nebylo to poprvé a ,,Bohužel” ani naposled !!!!!…….
…Ke konci dne se cesta překlenila a my jsme začali klesat,ale naneštěstí tam stavěj novou vetší cestu a tak jsme si to klesáni moc neužili-neboť povrch byl rozbytej,bahnitej a kamenitej-ale naštěstí to byly jen krátké úseky a po par km,chvylku před setmění,se Nám podařilo najít perfektní tábořiště-Asi tak 8km od starobylého města Lijang……
…..?Proč nedojet tam a nespat v Hostelu??-!!Ale proč zbytečně utrácet !?!……
….Tábořiště bylo hned u lesa-a jako zázrakem tam na Nás čekalo spoustu nalámaného dřeva na oheň !!..
…Táborák-kytara-brambory a pivo……
….Ráno v klidu snídani a pak už jen 8km do historické části Lijangu kde jsme si našli skvělej hostel (Garden inn) v němž jsme zůstali dva dny než jsme pokračovali dál—Ale bez vozíčku a s méně jak polovinou majetku—–Ale to už je zase jinej příběh……….
…..To vše jsem vám ale povyprávěl již v jiném čase a sedíce jinde a v jiné nadmořské víšce ….. 🙂 …..
…To vše se událo na přelomu roku a dnes je již druhý den druhého měsíce L.P.2013……
….!!!!! Taktak-Čas Letí-A Je Jen a Jen Na Nás Jak s Ním Naložíme a Jak Ho Prožijeme !!!!!!!……..
….!!!!! Jen Je Třeba Dávat Si Pozor Aby Jsme Ho Neopouštěli s Výčitkami Svědomí !!!!!….
….!!!! ABY JSME  NEOPOUŠTĚLI ŽIVOT S PLÁČEM NAD ,,NESPLNĚNÝMI SNY”!!!!!!…….
….!!!?? Co je Tvým Životním Cílem ???!!…….
….!!!!! Můj Ž.C.-:,,Snažit Se Žít Své Sny”!!!…..
…..!! Ale dost filozofování-Tady filozofuju a přitom píšu s hrubkama !!!!!…… 🙂 🙂 …..
….Mnoho se událo od Té doby……Dnes se nacházíme v starobylém městě Dali-Sice jen nějakých 150km od města Lijang-ale od konce popsaného příběhu skoro měsíc…… A mnoho událostí k vyprávění…..
….Dnes jsme se vrátili (vlakem) z mnohamilionového města Kunming-Kde jsme si byly vyřídit Vietnamské víza…..Směrem k Viet.hranici se vydáme nejspíš v úterý……..A do té doby Vám možná povyprávym ještě něco z Naší ztřeštěné CESTY……
!!!!!!!! Přejeme Cestu bez Nepříjemných Překážek !!!!
!!!!! A nechť je Dlážděná jen Upřímnými Úsměvy !!!!
PS:omlouvám se za ty hrubky
With Love Miroslove and Katja
Mnohem více fotek najdete na webu:
Festival Cyklocestování

Festival Cyklocestování

Tak jako každý rok, i letos se v Hradci Králové a Frýdku-Místku uskuteční další pokračování tradičního festivalu Cyklocestování. Ten, jak už název napovídá, zabývá se především přžednáškami a filmy z oblasti cyklistiky a cykloturistiky, i když v minulých letech bylo možno v jeho rámci vidět i přednášky horolezecké, či strhující dia show manželů Motanových.

Letos na návštěvníky festivalu čeká opravdu velká senzace. Přijedou totiž manželé Hervéovi až z Francie, aby nám naživo popovídali o jejich čtrnácti leté cestě světem, během které se jim narodila dcerka Manon a dalších šest let s nimi strávila na cestách. Jejich knížku, která se dá koupit už jen u AZUBu, pravděpodobně všichni znáte a víte, že je opravdu na co se těšit.

Ale letošní Cyklocestování to nebudou jen Hervéovi, ale dočkáte se povídání od dalších zajímavých lidí. Martin Stiller popovídá o svém alternativním cyklo létě, Svaťa Božák o Race Across America, Hana Ebertová o výjezdu do sedla Khardung-La atd.

Letos poprvé jsou programy obou festivalů odlišné. Až by se dalo říct, že by mělo smyl přijet na oba dva. Pro více informací se tedy mrkněte sem.

Salsa Fargo – Kráska či netvor?

Salsa Fargo – Kráska či netvor?

Pavel Kadlíček je už protřelým cyklo cestovatelem. Má za sebou nejen přejezd Evropy a nespočet kratších cest po ní, ale zvládl i Kanadu napříč a teď se chystá do Patagonie. Pojede částečně ve stopách manželů Vackových, částečně ve stopách žlutých Trabantů s Maluchem a Jawou, ale hlavně pojede ve stopách svého snu o Jižní Americe.

Pavel má velmi neotřelý, ale naprosto famózní smysl pro humor, který objevíte především v blogu, který píše, a který vřele doporučujeme (odkaz zde), ale také úžasnou ženu, která jej podporuje a je “nehrajícícm kapitánem” jeho jednočleného týmu. K tomu všemu má také velmi specifický smysl pro strach. V Kanadě se bál medvědů a přitom jej honili chlápci v nabušených kárách a do Ameriky odjíždí se strachem z výšek. Přitom je úplně jasné, že si na ně ani nevzpomene. Ví už toho o nich totiž tolik, že Výška si na něj rozhodně přijít nemůže.

Co je ovšem ještě hodně specifické na jeho cestě, je stroj na kterém jede. Salsa Fargo. Americká kultovka určená speciálně pro dálkové cesty v horských terénech. Takové expediční MTB. Už na první pohled jde o podivuhodnost. Jen považte – pevná vidlice, dvacet devítky, berany, kotoučovky, silniční brzdové páky a řazení atd. Poprosili jsme tedy Pavla, aby nám popsal své kolo trochu blíže. Udělal to opět svým dosti specifickým způsobem:

Kráska či netvor..

..chlapská moudrost praví, že to nejhezčí co bůh stvořil, je modrooká blondýnka. Samo sebou se může strhnout debata, zda-li to není spíše zrzka, bruneta, nebo pivo..Možná tomu tak je a možná není. Od doby kamenné, kolují vtipy o absolutní nepraktičnosti modrookých blondýn a přesto, je-li některá k mání, jde samec na věc (dokonce se to rýmuje).
Tenhle „ úvod na blond“ vede k jedinému a to k šeredné krásce jménem Salsa Fargo. Tuhle kultovní značku se sídlem v americkém Bloomingtonu jsem si vybral, jako partnerku pro svoji další divokou cestu – tentokráte Jižní Amerikou. Salsa Fargo je pojmem mezi dálkovými cyklisty a svým robustním zjevem, ocelovým rámem a masivními devětadvacítkami budí buďto respekt, nebo opovržení. Vyosené berany jsou již jen třešničkou na pomyslném dortu zděšení u neznalých.

Salsa Fargo je totiž opravdová bestie, kterou vůbec není jednoduché řídit. Přetáčí se, cuká, ustřeluje, zvyknout si na jízdu s berany a přeřazovat pomocí bar- end řazení je dřina, mechanické brzdy od Avidu se zahřívají a piští do krajiny, pevná ocelová vidlice nic neusnadní a pověsíte –li kolo na „věšák“ ve vagónu Českých drah – nikdo jiný se tam již nevleze. Což je vlastně dobře.

Když se ale jednoho dne rozhodnete, že se podíváte za obzor v sedle svého kola, stane se rázem ze Salsy ten nejlepší parťák pod sluncem. Naložte, co chcete, neboť tenhle rám to stejně nepozná. A kdyby? Tak se to svaří ! Berany nabízí tolik poloh pro ruce, že zapomenete na hodiny strávené v sedle. Neskutečné množství navářek a úchytů na rámu i na vidlici Vám umožní vzít s sebou zásobu vody na přejetí Sahary. Čím více máte nákladu, tím lépe kolo jede. Veškeré nerovnosti na trase vyžehlí 2.40 pláště a odpružená sedlovka Cane Creek. Původně ukňourané brzdy Avid BB5 se pod nákladem najednou zklidní a Vy také, neboť v případě problému v pustině, pouze vyměníte oproti hydraulikám lanko.
Pro svoji jihoamerickou cestu jsem svoji Salsu vyšlechtil nosiči od firmy Tubus ve spojení s brašnami Ortlieb a Revelate. Tímto, jsem podepsal smlouvu o nesmrtelnosti. Řazení jsem zvolil XT od Shimana a kola od kultovních DT SWISS. Sedlo Brooks pak již jen dodává váženosti, jak mému kolu, tak mému pozadí.

Salsa Fargo prostě není tuctová modrooká blondýna. „Bloncku“, má většina cyklo – populace ve svých garážích a nudí se s ní o víkendech na singletrecích a polních cestách. Salsa je prostě obyčejná holka, která nezklame a je s ní zábava. Můžete se na ni spolehnout kdykoliv a kdekoliv a většina kolemjedoucích se za ní otočí. Projdete-li jen tak kolem, pohladíte ji. Je škaredá? To mi nevadí, já mám v tomhle vztahu jasno. A Vy?


elektro-koloběžko-káro-stan

elektro-koloběžko-káro-stan

Fotky a informace o tomto zajímavě podivném stroji pana Karla Kosnara jsme našli na webu www.elbikes.cz a minimálně fotky rozhodně stojí za zhlédnutí.

Tahle doma dělaná mašinka je kombinací koloběžky se stanem a velkým nákladním prostorem. Je to vlastně takový koloběžkokaravan. V Elbikes jej doplnili o elektromotor, čímž značně usnadnili rozpohybování celého stroje a jízdu. Zvláště pak do kopce, neb celá konstrukce váží cca 20 kg. Více tedy na webu elbikes.cz

Tilmann Waldthaler přijede do Brna na festival Cyklocestování

Tilmann Waldthaler přijede do Brna na festival Cyklocestování

Už je to dlouho, co Tilmann Waldthaler vyrazil roku 1977 z Invercargillu na Novém Zélandu na dlouhou, předlouhou cestu na svém kole. O čtyři roky později dorazil na Nordkap. Ale že bude vše zcela jinak a že se jeho cesta prodlouží o dalších 32 let, to si opravdu tehdy nemyslel.

O mnoho let později, přesně 10. května 2010 je Tilmann na norském Nordkapu znovu, aby vystartoval na svoji poslední velkou cyklocestu. Cílem je Invercargill na Novém Zélandu. A tak se v den jeho 70. narozenin, po 35 letech a více než 450 000 tisících ušlapaných kilometrech, uzavírá velkolepý cyklocestovatelský počin.

Během své multimediální show Vás Tilmann vezme provede svou minulostí a zároveň ho budete moci doprovázet při jeho poslední velké cyklocestě.
Mnoho knih spatřilo během té doby světlo světa, velké množství projekcí bylo uskutečněno a nesčetné množství rozhovorů natočeno.

Prostřednictvím této projekce Vám Tilmann ukáže, jak jednoduché je splnit si své sny. Svými obrázky a příběhy rád totiž motivuje další lidi, aby sami nasedli na kolo a zažili si své vlastní velké nebo i třeba aspoň malé dobrodružství. Je jedno, jestli na dalekém severu Norska nebo na střeše světa. Inspirativní snímky, osobní příběhy plné myšlenek, videozáběry dostávající se pod kůži – to vše na Vás čeká v jednom z nejdelších cyklocestovatelských příběhů, co kdy člověk podnikl.

Cestování na kole před začátkem horských kol byl zcela něco jiného než dnes…vždyť jen v Tilmannově příběhu mezitím leží 450 000 kilometrů.

Program a další informace najdete na www.cyklocestovani.cz