1000 mil Adventure na tandemu s Extrawheel

by redakce | Oct 27, 2015 | Hlavní zpráva na homepage, Tandemy

Je to již pár dní, co jsme se dostali do cíle tohoto závodu a s nevelkou jistotou mohu říct, že jsme se vrátili do starých kolejí a reality běžného života. V tomto článku asi nechci popisovat dlouhosáhle každý den našeho putování, ale spíš zmíním pár postřehů a silných zážitků z celého závodu. I když začnu pěkně chronologicky.

Příprava:
Je to až neuvěřitelné, ale naše příprava, myslím tím moje a Lukáše, probíhala diametrálně odlišně. Zatímco sebe jsem se snažil připravit, jak po teoretické, tak i fyzické stránce co nejlépe, tak Lukáš díky pár drobným nemocem, změně způsobu obživy od zaměstnance k OSVČ, tomu nemohl věnovat takové úsilí. Přečetl jsem snad všechny doposud napsané deníky minulých závodníků, studoval jsem fóra o výbavě atd. Lukáš mi vždycky s ledovým klidem řekl, že raději nechce nic vědět. Od zimy jsem najížděl kilometry, trénoval jsem včasné vstávání, běhal a posiloval. Na jaře jsme dali jednu společnou vyjížďku na tandemu proloženou závodem ze série Jarních Bahen 2015

Suma sumárum na startovní čáře v Nové Sedlici jsem měl v nohách cca 3200km z toho 250km na tandemu a něco málo přes 7000 kliků. Lukáš si jako přípravu střihnul pár místních XC závodů, jednu 24hodinovku v Jihlavě, což mu vyneslo nějakých skromných 600km, a v průběhu zimy taky pár kliků udělal. Z mého pohledu bylo asi nejtěžší nepodlehnout tlaku z vnějšku od všech známých a kamarádů, kteří svými častými dotazy: „A co ten Lukáš, dělá něco??? Jezdí???“ asi nevědomky vráželi (naštěstí neúčinně) klín mezi nás dva. Lukáš má za celou svou kariéru v nohách najeto víc než by si kdo představil (určitě přes 100 000 km), a to si ty nohy prostě pamatují. Takže jsme věděli (a byla to asi tak naše jediná taktika do závodu), že na začátek se nikam nepoženeme, aby si nohy zvykly na zátěž a „v tréninkovém tempu“ pojedeme alespoň tři dny. Musím přiznat, že tempo se ani po třech dnech nijak výrazně nezměnilo a rozhodně to nebylo naší fyzickou připraveností, ale dosti obtížným terénem. Příprava fyzičky byla tou jednodušší stránkou věci. Jelikož jsme byli první tandem v historii tohoto závodu, neměli jsme od koho co okoukat, a tak jsme vymýšleli, jak vše sbalíme a povezeme na kole. Volba padla na jednostopý nákladní vozík Extrawheel, na který jsme nandali brašny, abychom co nejméně zatížili už tak ověnčené kolo. Takže jsme z našeho už tak dlouhého kola udělali EXTRA LOOONG WHEEL a tuto variantu jsme před závodem otestovali na trati okruhu Stonemann v okolí Božího Daru a až na pár maličkostí jsme byli s výsledkem testu celkem spokojeni.

Závod:
Troufnu si říct, že „závod už začal“ v Praze po naložení kol do vlaku a následném trávení času do odjezdu vlaku na Slovensko. Mezi nakládáním kol, které bylo naplánované na cca 16:15

a odjezdem vlaku někdy kolem 23:30 bylo spoustu času, a v tom panujícím vedru nebyla jiná možnost, než si zalézt někam poblíž hlavního nádraží na terásku a dát si pár osvěžujících moků. Tuto variantu zvolila většina Mílařů, takže okolní hospůdky byly obsypány závodníky. Nám se poštěstilo a přidali se k nám již ostřílení závodníci, a tak jsme zprvu vyzvídali, co nás vlastně čeká a na co si dát pozor. Jako již mnohokrát jsme se dozvěděli prakticky jedinou radu a to, že na Mílích nesmíš plánovat a jet si v klidu svoje tempo! Další párty samozřejmě začala ve vlaku.

Bylo pěkné poznat se s legendami tohoto závodu (Ríša Štěpánek, Petr Ozogán atd.) Nutno podotknout že párty končila u spousty borců až v ranních hodinách. Čím víc jsme se blížili k cílové stanici, tím víc už bylo znát (i díky probdělé noci) na spoustě lidech počínající nervozita. Což ovšem chápu. Teď už začnu psát útržkovitě pár postřehů, myšlenek o tom, jaké to bylo. Jelikož vlak cestou nabral hodinové zpoždění a vlakem se dopravovala většina závodníků, organizátoři posunuli startovní čas také o hodinu.

A v tuto chvíli, již začalo platit pravidlo: Na Mílích si nic neplánuj. Samozřejmě všichni borci, co měli naplánováno, že dojedou tam a tam, měli rázem čáru přes rozpočet a vše bylo jinak. Klasika na Mílích. Sestavování tandemu a připojení vozíku za kolo vzbudilo u řady lidí tázavé pohledy typu – to nemůžou myslet vážně. A někteří nezůstali jen u pohledů, ale svoje myšlenky pronesli i verbálně. Klidu nám to nepřidalo, ale naše rozhodnutí bylo tak velké, že jsme jim jen stroze řekli, že TO PŮJDE.

Dokonce ani sám velký Jan Kopka organizátor celého dění, jak z něj v cíli vypadlo, nám nedával moc šancí. Další úžasný pocit jsem měl na startovní čáře. Představa toho, že jste někde 1000km od domova (cca 1600km po trati) neznáte tu jedinou cestu, jedinou odbočku, prakticky ani žádného člověka (krom Lukáše) a máte se vydat NĚKAM, nevíte, kde se dá najíst, napít, ani nevíte, kde budete spát, je něco úžasného. Za těch patnáct dní se vám to vryje pod kůži a rádi byste to zažívali snad každý pátek, když to zapíchnete v práci a čeká vás zasloužený víkend. Je logické, že ze začátku závodu potkáváte více závodníků, startovní pole se musí podle výkonnosti roztrhat a postupně se roztáhnout na trati. V průběhu se dalo pozorovat krystalizování menších či větších skupinek lidí, kteří si vyhovovali tempem, taktikou anebo jen sympatiemi. I my jsme se každý večer potkali s těmi stejnými. S Trenérem Ríšou,

Liborem Buldokem,

Jamajským Saganem

a občas i s Becherovkou.

Přezdívky to by mohla být další docela dlouhá kapitola. Jelikož startovalo cca 150 lidí, v životě si nemůžete zapamatovat jména všech, a tak jsme začali dávat lidem různé přezdívky. Někdy podle vzezření, někdy podle chování nebo stylu ježdění. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kdo tak činil. Sranda byla, že jsme ke konci už všechny přezdívky sjednotili i s ostatními skupinkami, aby bylo všem hned jasné, o kom je řeč. Tady je malý výčet: Hasič a Hulič,

Trenér Ríša, Buldog Libor, Jamajský Sagan, ale i Pičusové, taky Nabíječ byla docela vtipná přezdívka. Obzvlášť když jsme o tomto chlapíkovi (Nabíječi) mluvili nevědomky s jeho manželkou. Přezdívku Nabíječ si vysloužil poté co v každé hospodě a každý večer musel shánět zásuvku, aby mohl dobít svoji navigaci. Nic jiného v tom nebylo ;-). Proč tu vlastně píši o závodě, je pravda, že jsme měli startovní číslo, byli jsme uvedeni ve startovní listině, ale alespoň ze začátku jsme to trošku zlehčovali a říkali jsme, že to není žádný závod, ale „jeden velkej mejdan“. Je pravda, že borci na čele závodí opravdu do posledních sil. U nás to bylo trochu jiné. Vzhledem ke zvolenému kolu, to byl především boj o to, celý závod absolvovat, spíše než bojovat o přední příčky. Jediné, čím jsem byl limitován, byla délka nahlášené dovolené. Tady asi v klidu mohu rovnou navázat na další samostatné téma, a to je TRAŤ.

Trať:
O trati toho bylo napsáno už opravdu hodně, ale i já si přihřeji kašičku. Jednoznačně můžu říct, že slovenská část trati byla pro nás atraktivnější než ta česká. Na Slovensku bylo daleko více výhledů, bylo to více jezditelné, možná i jednodušší, ale opravdu bikové.

V Čechách jsme jezdili vesměs pořád v lese, kde toho nebylo moc k vidění. Trať byla místy více technická, někdy až nesjízdná, takže se o dost více tlačilo. Asi jako každý Mílář tu můžu vypíchnout asi nejméně oblíbenou pasáž kolem nejsevernějšího bodu ČR. Pětikilometrový úsek, který asi nikdy nikdo nemohl jet na kole. My jsme tam tři hodiny vláčeli tandem přes všechny ty propletené kořeny.

To byla přesně ta místa, kde jsme si říkali: “Už nás zase zkouší.“ A je pravda, že takové úseky mohly u spousty borců rozhodovat o tom, zda je to zlomí anebo budou pokračovat dál. S jistotou mohu říct, že asi nebyl den, kdybychom alespoň kousek netlačili. Ke konci závodu, kdy už nebylo tolik sil, se tlačilo víc, ale byli jsme rádi za každou záminku, kdy jsme mohli z kola slézt. Na šestnácti stech kilometrech vyzkoušíte všechny možné i nemožné povrchy. Asi nejzrádnější byl již zmíněný severní cíp ČR, ale ani lepivé jílovité blátíčko v Nízkých Tatrách nebyla žádná procházka růžovým sadem anebo Polské přejezdy luk cestou necestou.

Překvapení:
Nechci říct, že jsme byli připraveni na všechno. To rozhodně ne. Je samozřejmé, že jsme těch menších překvapení zažili taky dost. Například tlačení tandemu na přečerpávací nádrž Čierný Váh,

anebo jet dva dny s pouhými třemi hodinami spánku. Ale to největší překvapení nás čekalo šestý den. Bylo po poledni a my jsme si užívali parádních výhledů a lučních houpáků „někde uprostřed Slovenska“ v tom se charakter trati radikálně mění, zajíždíme do lesa a před námi se týčí stěna jak pro Messnera. Pokorně slejzáme z kola a dáme se do tlačení. Zprvu jdeme 15 kroků, pak zastavíme, abychom se vydýchali a nabrali nové síly. Po chvíli interval zkracujeme na 10 kroků. V půli stěny najednou vidíme na zemi nápis KLUCI Z KLUČE. V bolestech a zadýchání se škrábeme kopcem dál. Najednou vidíme další Klučácký nápis, to už si říkáme, že nám kluci před námi chtěli udělat asi radost.

Už jsme téměř u horizontu, kde na nás vybafne opravdové překvapení. Na trať nás přijeli podpořit naši kamarádi Danka s Peťasem, Hlavsík a Mary. Chvilku jsem tomu nevěřil, ale byla to opravdu realita. Byli jsme rádi, pokecali jsme a parta nás doprovodila do CP1, kde proběhla další debata. Opravdu nečekané překvápko.

Materiál:
To, že materiál bude trpět, jsme tušili, ale jak, to rozhodně ne. První problém nastal hned druhý den, kdy nám praskla objímka, která zajišťuje sedlovku, aby nezajížděla. Myslím, že jsme to vyřešili celkem elegantně vsunutím klacíku mezi objímku a druhý představec.

Sedlovka už nezajížděla, jediná nevýhoda byla, že jsme se s Lukášem už nemohli tak snadno střídat v řízení a také když Lukáš vzal víc za řidítka, točil s mým sedlem. Přímo v nejvyšším místě trasy, tedy na vrcholu Velké Fatry Krížná se nám povolilo víčko s ventilkem na vidlici, takže nám utekl veškerý vzduch.

Jak se říká: štěstí přeje připraveným, víčko jsme díky Ríšovi a jeho kleštím zpátky zašroubovali a naši pumpičkou na vidle doplnili vzduch do nohy. Další překvapení byl úbytek zadního pláště. Nový jsme měli samozřejmě v CP2, tedy v půlce (cca 800km) jenže ten náš nám vydržel pouhých 500km a byl oholený na plátno. Minulou sezónu jsme na něm najeli bez problémů 800 závodních kiláků a ještě na jaře jsme na něm jezdili. Museli jsme tedy koupit nový. To že nám budou odcházet destičky jsme taky tušili, tak jen pro představu, standardně používáme syntrované (s kovovou příměsí), první (jeté z loňské sezóny) vydrželi pět dnů, pak jsme nasadili polymerové destičky, které byli na brzdách původně a ty nám vydrželi pouhý den a půl. Poté jsme opět třmeny osadili destičkami s kovovou příměsí a byl do cíle závodu klid. Štěstí v neštěstí nás potkalo kilometr před Teplicemi nad Metují – rozlomil se nám na dvě půlky náš vlečný vozík. Je pravda, že už na Slovensko-České hranici dal o sobě poprvé vědět, když nám prasknul rychloupínák, který držel kolo ve vozíku. Měli jsme sebou jeden náhradní. Sice zadní (delší) ale nějak jsme si poradili. S vozíkem na dvě půlky už toho moc nevymyslíte. Naštěstí i to jsme překonali a mohli pokračovat dál.

Zpětným pohledem můžeme s jistotou říct, že jsme díky této materiální ztrátě mohli zrychlit, ale hlavně jsme celý závod mohli dokončit. Protože to, co nás čekalo na trati už bylo opravdu za hranicí schopností tohoto vozíku. Je až neuvěřitelné co vlastně vydržel, cca 1000km opravdu těžkého a tvrdého terénu. Asi ta největší materiální ztráta nás čekala za nejsevernějším bodem ČR. Po pár kilometrech, kdy jsme věděli, že už nás nečeká nic hrozného, se nám vysypala zadní „nezničitelná“ nába. Po vyčištění vnitřních segmentů, jsme mohli opět pokračovat, ale ne na dlouho. Další den ráno se již vysypala totálně. Byli jsme nuceni koupit nové zadní kolo. Takhle to zní velice jednoduše. OK, kolo je v háji, tak jdu a koupím nové. Tak snadné to nebylo. Ten den jsme vstali za celý závod nejčasněji, abychom dohnali ztrátu a stihli dokončit celý závod v termínu mé dovolené. Vyrazili jsme a věděli jsme, že do prudších kopců nemůžeme jet, ale musíme tlačit, aby jsme pošetřili načatou nábu. Jenže ejhle, v krátkém brdku uprostřed lesa někde ve Šluknovském výběžku se ten náboj podělá úplně. Co teď??? Byla sobota, cca 6:00 hod. na kole to šlo leda tak z kopce. Systémem koloběžky, tlačení a sjezdů jsme se dostali do první obce na trati Vilémov. Od místních borců na benzínové pumpě jsme dostali tip na zdejší cykloservis. Cca v 6:50 jsme tedy zvonili na naší možnou záchranu. Bylo jasné, že na 99% budeme potřebovat nové zadní kolo, protože naše rozbitá nába je tak specifická, že na to jen tak někde náhradní díly mít nebudou. Otvírá nám rozespalý pán a dvakrát vřele nás nevítá (nedivím se, sobota 6:50). Po vysvětlení naší situace úplně otáčí a prodává nám jediné možné zadní kolo, které ke všemu musí vzít z nového bicyklu který měl na prodejně. Takže zase štěstí. Pak už tu můžu napsat snad jen to, že nám po cestě prasklo celkem čtrnáct drátů, z toho například šest při sjezdu do Špindlerova Mlýna.

Poděkování:
V první řadě bych chtěl poděkovat mé manželce a celé rodině za trpělivost a podporu v přípravě i v celém závodě. Dále také panu Dušákovi (Bramborárna Třebeň), který nás do celé této akce uvrtal a pomohl ji realizovat. Samozřejmě velký díky taky patří ostatním sponzorům jmenovitě: Azub Bike, Vodohospodářská společnost Sokolov, s.r.o, ept connector s.r.o, Městské Lesy Kraslice, Chemontas s.r.o, Selektra Sokolov s.r.o., Hotel Komorní hůrka, FRANCIS-PALACE SPA&WELLNESE HOTEL, Basketking.cz, DSS a obci Březová bez kterých by naše účast na takovéto akci nebyla možná.

Zvláště bych chtěl poděkovat za přístup a ochotu v cykloservisu v Nitranském Pravnu, kde jsme koupili nový zadní plášť, také panu Minaříkovy z penzionu Kopná v Podkopné Lhotě – opět ochota sama, lidský přístup a výborná slivovice. Další dík patří horské chatě Výrovka za zřízení zázemí pro Mílaře. Velký dík také patří rodinnému cykloservisu ve Vilémově – panu Bublovi – nové zadní kolo a stejně velké díky také posílám partě z Red Pointu v Teplici nad Metují za pomoc ve chvíli, kdy nám prasknul vozík.

Nemalý DÍK také patří celé partě organizátorů, jak v terénu, tak i těm za klávesnicí a telefonem, traserům a dobrovolníkům na CPéčkách.

Nevím, jestli mám také poděkovat, za to že nám otevřeli oči a sundali růžové brýle, anebo si malinko postěžovat, ale to co předvedli chlapci z prodejny kol (záměrně nepíši cykloservis, sekundové lepidlo opravdu není nejlepší opravárenský nástroj) ve slavném Koutském bikeparku. Nechci se k tomu více vracet, ale věřte tomu, že cyklistika se dá dělat i srdcem a ne jenom pro peníze. Obzvlášť v takovéto lokalitě.

Článek převzat se svolením autorů z www.klucizkluce.cz