1000 mil Adventure na tandemu s Extrawheel

1000 mil Adventure na tandemu s Extrawheel

Je to již pár dní, co jsme se dostali do cíle tohoto závodu a s nevelkou jistotou mohu říct, že jsme se vrátili do starých kolejí a reality běžného života. V tomto článku asi nechci popisovat dlouhosáhle každý den našeho putování, ale spíš zmíním pár postřehů a silných zážitků z celého závodu. I když začnu pěkně chronologicky.

Příprava:
Je to až neuvěřitelné, ale naše příprava, myslím tím moje a Lukáše, probíhala diametrálně odlišně. Zatímco sebe jsem se snažil připravit, jak po teoretické, tak i fyzické stránce co nejlépe, tak Lukáš díky pár drobným nemocem, změně způsobu obživy od zaměstnance k OSVČ, tomu nemohl věnovat takové úsilí. Přečetl jsem snad všechny doposud napsané deníky minulých závodníků, studoval jsem fóra o výbavě atd. Lukáš mi vždycky s ledovým klidem řekl, že raději nechce nic vědět. Od zimy jsem najížděl kilometry, trénoval jsem včasné vstávání, běhal a posiloval. Na jaře jsme dali jednu společnou vyjížďku na tandemu proloženou závodem ze série Jarních Bahen 2015

02

Suma sumárum na startovní čáře v Nové Sedlici jsem měl v nohách cca 3200km z toho 250km na tandemu a něco málo přes 7000 kliků. Lukáš si jako přípravu střihnul pár místních XC závodů, jednu 24hodinovku v Jihlavě, což mu vyneslo nějakých skromných 600km, a v průběhu zimy taky pár kliků udělal. Z mého pohledu bylo asi nejtěžší nepodlehnout tlaku z vnějšku od všech známých a kamarádů, kteří svými častými dotazy: „A co ten Lukáš, dělá něco??? Jezdí???“ asi nevědomky vráželi (naštěstí neúčinně) klín mezi nás dva. Lukáš má za celou svou kariéru v nohách najeto víc než by si kdo představil (určitě přes 100 000 km), a to si ty nohy prostě pamatují. Takže jsme věděli (a byla to asi tak naše jediná taktika do závodu), že na začátek se nikam nepoženeme, aby si nohy zvykly na zátěž a „v tréninkovém tempu“ pojedeme alespoň tři dny. Musím přiznat, že tempo se ani po třech dnech nijak výrazně nezměnilo a rozhodně to nebylo naší fyzickou připraveností, ale dosti obtížným terénem. Příprava fyzičky byla tou jednodušší stránkou věci. Jelikož jsme byli první tandem v historii tohoto závodu, neměli jsme od koho co okoukat, a tak jsme vymýšleli, jak vše sbalíme a povezeme na kole. Volba padla na jednostopý nákladní vozík Extrawheel, na který jsme nandali brašny, abychom co nejméně zatížili už tak ověnčené kolo. Takže jsme z našeho už tak dlouhého kola udělali EXTRA LOOONG WHEEL a tuto variantu jsme před závodem otestovali na trati okruhu Stonemann v okolí Božího Daru a až na pár maličkostí jsme byli s výsledkem testu celkem spokojeni.

03

Závod:
Troufnu si říct, že „závod už začal“ v Praze po naložení kol do vlaku a následném trávení času do odjezdu vlaku na Slovensko. Mezi nakládáním kol, které bylo naplánované na cca 16:15

27

a odjezdem vlaku někdy kolem 23:30 bylo spoustu času, a v tom panujícím vedru nebyla jiná možnost, než si zalézt někam poblíž hlavního nádraží na terásku a dát si pár osvěžujících moků. Tuto variantu zvolila většina Mílařů, takže okolní hospůdky byly obsypány závodníky. Nám se poštěstilo a přidali se k nám již ostřílení závodníci, a tak jsme zprvu vyzvídali, co nás vlastně čeká a na co si dát pozor. Jako již mnohokrát jsme se dozvěděli prakticky jedinou radu a to, že na Mílích nesmíš plánovat a jet si v klidu svoje tempo! Další párty samozřejmě začala ve vlaku.

04

Bylo pěkné poznat se s legendami tohoto závodu (Ríša Štěpánek, Petr Ozogán atd.) Nutno podotknout že párty končila u spousty borců až v ranních hodinách. Čím víc jsme se blížili k cílové stanici, tím víc už bylo znát (i díky probdělé noci) na spoustě lidech počínající nervozita. Což ovšem chápu. Teď už začnu psát útržkovitě pár postřehů, myšlenek o tom, jaké to bylo. Jelikož vlak cestou nabral hodinové zpoždění a vlakem se dopravovala většina závodníků, organizátoři posunuli startovní čas také o hodinu.

05

A v tuto chvíli, již začalo platit pravidlo: Na Mílích si nic neplánuj. Samozřejmě všichni borci, co měli naplánováno, že dojedou tam a tam, měli rázem čáru přes rozpočet a vše bylo jinak. Klasika na Mílích. Sestavování tandemu a připojení vozíku za kolo vzbudilo u řady lidí tázavé pohledy typu – to nemůžou myslet vážně. A někteří nezůstali jen u pohledů, ale svoje myšlenky pronesli i verbálně. Klidu nám to nepřidalo, ale naše rozhodnutí bylo tak velké, že jsme jim jen stroze řekli, že TO PŮJDE.

06 07 08

Dokonce ani sám velký Jan Kopka organizátor celého dění, jak z něj v cíli vypadlo, nám nedával moc šancí. Další úžasný pocit jsem měl na startovní čáře. Představa toho, že jste někde 1000km od domova (cca 1600km po trati) neznáte tu jedinou cestu, jedinou odbočku, prakticky ani žádného člověka (krom Lukáše) a máte se vydat NĚKAM, nevíte, kde se dá najíst, napít, ani nevíte, kde budete spát, je něco úžasného. Za těch patnáct dní se vám to vryje pod kůži a rádi byste to zažívali snad každý pátek, když to zapíchnete v práci a čeká vás zasloužený víkend. Je logické, že ze začátku závodu potkáváte více závodníků, startovní pole se musí podle výkonnosti roztrhat a postupně se roztáhnout na trati. V průběhu se dalo pozorovat krystalizování menších či větších skupinek lidí, kteří si vyhovovali tempem, taktikou anebo jen sympatiemi. I my jsme se každý večer potkali s těmi stejnými. S Trenérem Ríšou,

09

Liborem Buldokem,

10

Jamajským Saganem

11

a občas i s Becherovkou.

12

Přezdívky to by mohla být další docela dlouhá kapitola. Jelikož startovalo cca 150 lidí, v životě si nemůžete zapamatovat jména všech, a tak jsme začali dávat lidem různé přezdívky. Někdy podle vzezření, někdy podle chování nebo stylu ježdění. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kdo tak činil. Sranda byla, že jsme ke konci už všechny přezdívky sjednotili i s ostatními skupinkami, aby bylo všem hned jasné, o kom je řeč. Tady je malý výčet: Hasič a Hulič,

26

Trenér Ríša, Buldog Libor, Jamajský Sagan, ale i Pičusové, taky Nabíječ byla docela vtipná přezdívka. Obzvlášť když jsme o tomto chlapíkovi (Nabíječi) mluvili nevědomky s jeho manželkou. Přezdívku Nabíječ si vysloužil poté co v každé hospodě a každý večer musel shánět zásuvku, aby mohl dobít svoji navigaci. Nic jiného v tom nebylo ;-). Proč tu vlastně píši o závodě, je pravda, že jsme měli startovní číslo, byli jsme uvedeni ve startovní listině, ale alespoň ze začátku jsme to trošku zlehčovali a říkali jsme, že to není žádný závod, ale „jeden velkej mejdan“. Je pravda, že borci na čele závodí opravdu do posledních sil. U nás to bylo trochu jiné. Vzhledem ke zvolenému kolu, to byl především boj o to, celý závod absolvovat, spíše než bojovat o přední příčky. Jediné, čím jsem byl limitován, byla délka nahlášené dovolené. Tady asi v klidu mohu rovnou navázat na další samostatné téma, a to je TRAŤ.

Trať:
O trati toho bylo napsáno už opravdu hodně, ale i já si přihřeji kašičku. Jednoznačně můžu říct, že slovenská část trati byla pro nás atraktivnější než ta česká. Na Slovensku bylo daleko více výhledů, bylo to více jezditelné, možná i jednodušší, ale opravdu bikové.

1316

V Čechách jsme jezdili vesměs pořád v lese, kde toho nebylo moc k vidění. Trať byla místy více technická, někdy až nesjízdná, takže se o dost více tlačilo. Asi jako každý Mílář tu můžu vypíchnout asi nejméně oblíbenou pasáž kolem nejsevernějšího bodu ČR. Pětikilometrový úsek, který asi nikdy nikdo nemohl jet na kole. My jsme tam tři hodiny vláčeli tandem přes všechny ty propletené kořeny.

18 19

To byla přesně ta místa, kde jsme si říkali: “Už nás zase zkouší.“ A je pravda, že takové úseky mohly u spousty borců rozhodovat o tom, zda je to zlomí anebo budou pokračovat dál. S jistotou mohu říct, že asi nebyl den, kdybychom alespoň kousek netlačili. Ke konci závodu, kdy už nebylo tolik sil, se tlačilo víc, ale byli jsme rádi za každou záminku, kdy jsme mohli z kola slézt. Na šestnácti stech kilometrech vyzkoušíte všechny možné i nemožné povrchy. Asi nejzrádnější byl již zmíněný severní cíp ČR, ale ani lepivé jílovité blátíčko v Nízkých Tatrách nebyla žádná procházka růžovým sadem anebo Polské přejezdy luk cestou necestou.

Překvapení:
Nechci říct, že jsme byli připraveni na všechno. To rozhodně ne. Je samozřejmé, že jsme těch menších překvapení zažili taky dost. Například tlačení tandemu na přečerpávací nádrž Čierný Váh,

20

anebo jet dva dny s pouhými třemi hodinami spánku. Ale to největší překvapení nás čekalo šestý den. Bylo po poledni a my jsme si užívali parádních výhledů a lučních houpáků „někde uprostřed Slovenska“ v tom se charakter trati radikálně mění, zajíždíme do lesa a před námi se týčí stěna jak pro Messnera. Pokorně slejzáme z kola a dáme se do tlačení. Zprvu jdeme 15 kroků, pak zastavíme, abychom se vydýchali a nabrali nové síly. Po chvíli interval zkracujeme na 10 kroků. V půli stěny najednou vidíme na zemi nápis KLUCI Z KLUČE. V bolestech a zadýchání se škrábeme kopcem dál. Najednou vidíme další Klučácký nápis, to už si říkáme, že nám kluci před námi chtěli udělat asi radost.

Už jsme téměř u horizontu, kde na nás vybafne opravdové překvapení. Na trať nás přijeli podpořit naši kamarádi Danka s Peťasem, Hlavsík a Mary. Chvilku jsem tomu nevěřil, ale byla to opravdu realita. Byli jsme rádi, pokecali jsme a parta nás doprovodila do CP1, kde proběhla další debata. Opravdu nečekané překvápko.

Materiál:
To, že materiál bude trpět, jsme tušili, ale jak, to rozhodně ne. První problém nastal hned druhý den, kdy nám praskla objímka, která zajišťuje sedlovku, aby nezajížděla. Myslím, že jsme to vyřešili celkem elegantně vsunutím klacíku mezi objímku a druhý představec.

21

Sedlovka už nezajížděla, jediná nevýhoda byla, že jsme se s Lukášem už nemohli tak snadno střídat v řízení a také když Lukáš vzal víc za řidítka, točil s mým sedlem. Přímo v nejvyšším místě trasy, tedy na vrcholu Velké Fatry Krížná se nám povolilo víčko s ventilkem na vidlici, takže nám utekl veškerý vzduch.

22

Jak se říká: štěstí přeje připraveným, víčko jsme díky Ríšovi a jeho kleštím zpátky zašroubovali a naši pumpičkou na vidle doplnili vzduch do nohy. Další překvapení byl úbytek zadního pláště. Nový jsme měli samozřejmě v CP2, tedy v půlce (cca 800km) jenže ten náš nám vydržel pouhých 500km a byl oholený na plátno. Minulou sezónu jsme na něm najeli bez problémů 800 závodních kiláků a ještě na jaře jsme na něm jezdili. Museli jsme tedy koupit nový. To že nám budou odcházet destičky jsme taky tušili, tak jen pro představu, standardně používáme syntrované (s kovovou příměsí), první (jeté z loňské sezóny) vydrželi pět dnů, pak jsme nasadili polymerové destičky, které byli na brzdách původně a ty nám vydrželi pouhý den a půl. Poté jsme opět třmeny osadili destičkami s kovovou příměsí a byl do cíle závodu klid. Štěstí v neštěstí nás potkalo kilometr před Teplicemi nad Metují – rozlomil se nám na dvě půlky náš vlečný vozík. Je pravda, že už na Slovensko-České hranici dal o sobě poprvé vědět, když nám prasknul rychloupínák, který držel kolo ve vozíku. Měli jsme sebou jeden náhradní. Sice zadní (delší) ale nějak jsme si poradili. S vozíkem na dvě půlky už toho moc nevymyslíte. Naštěstí i to jsme překonali a mohli pokračovat dál.

 24 23

Zpětným pohledem můžeme s jistotou říct, že jsme díky této materiální ztrátě mohli zrychlit, ale hlavně jsme celý závod mohli dokončit. Protože to, co nás čekalo na trati už bylo opravdu za hranicí schopností tohoto vozíku. Je až neuvěřitelné co vlastně vydržel, cca 1000km opravdu těžkého a tvrdého terénu. Asi ta největší materiální ztráta nás čekala za nejsevernějším bodem ČR. Po pár kilometrech, kdy jsme věděli, že už nás nečeká nic hrozného, se nám vysypala zadní „nezničitelná“ nába. Po vyčištění vnitřních segmentů, jsme mohli opět pokračovat, ale ne na dlouho. Další den ráno se již vysypala totálně. Byli jsme nuceni koupit nové zadní kolo. Takhle to zní velice jednoduše. OK, kolo je v háji, tak jdu a koupím nové. Tak snadné to nebylo. Ten den jsme vstali za celý závod nejčasněji, abychom dohnali ztrátu a stihli dokončit celý závod v termínu mé dovolené. Vyrazili jsme a věděli jsme, že do prudších kopců nemůžeme jet, ale musíme tlačit, aby jsme pošetřili načatou nábu. Jenže ejhle, v krátkém brdku uprostřed lesa někde ve Šluknovském výběžku se ten náboj podělá úplně. Co teď??? Byla sobota, cca 6:00 hod. na kole to šlo leda tak z kopce. Systémem koloběžky, tlačení a sjezdů jsme se dostali do první obce na trati Vilémov. Od místních borců na benzínové pumpě jsme dostali tip na zdejší cykloservis. Cca v 6:50 jsme tedy zvonili na naší možnou záchranu. Bylo jasné, že na 99% budeme potřebovat nové zadní kolo, protože naše rozbitá nába je tak specifická, že na to jen tak někde náhradní díly mít nebudou. Otvírá nám rozespalý pán a dvakrát vřele nás nevítá (nedivím se, sobota 6:50). Po vysvětlení naší situace úplně otáčí a prodává nám jediné možné zadní kolo, které ke všemu musí vzít z nového bicyklu který měl na prodejně. Takže zase štěstí. Pak už tu můžu napsat snad jen to, že nám po cestě prasklo celkem čtrnáct drátů, z toho například šest při sjezdu do Špindlerova Mlýna.

Poděkování:
V první řadě bych chtěl poděkovat mé manželce a celé rodině za trpělivost a podporu v přípravě i v celém závodě. Dále také panu Dušákovi (Bramborárna Třebeň), který nás do celé této akce uvrtal a pomohl ji realizovat. Samozřejmě velký díky taky patří ostatním sponzorům jmenovitě: Azub Bike, Vodohospodářská společnost Sokolov, s.r.o, ept connector s.r.o, Městské Lesy Kraslice, Chemontas s.r.o, Selektra Sokolov s.r.o., Hotel Komorní hůrka, FRANCIS-PALACE SPA&WELLNESE HOTEL, Basketking.cz, DSS a obci Březová bez kterých by naše účast na takovéto akci nebyla možná.

Zvláště bych chtěl poděkovat za přístup a ochotu v cykloservisu v Nitranském Pravnu, kde jsme koupili nový zadní plášť, také panu Minaříkovy z penzionu Kopná v Podkopné Lhotě – opět ochota sama, lidský přístup a výborná slivovice. Další dík patří horské chatě Výrovka za zřízení zázemí pro Mílaře. Velký dík také patří rodinnému cykloservisu ve Vilémově – panu Bublovi – nové zadní kolo a stejně velké díky také posílám partě z Red Pointu v Teplici nad Metují za pomoc ve chvíli, kdy nám prasknul vozík.

Nemalý DÍK také patří celé partě organizátorů, jak v terénu, tak i těm za klávesnicí a telefonem, traserům a dobrovolníkům na CPéčkách.

Nevím, jestli mám také poděkovat, za to že nám otevřeli oči a sundali růžové brýle, anebo si malinko postěžovat, ale to co předvedli chlapci z prodejny kol (záměrně nepíši cykloservis, sekundové lepidlo opravdu není nejlepší opravárenský nástroj) ve slavném Koutském bikeparku. Nechci se k tomu více vracet, ale věřte tomu, že cyklistika se dá dělat i srdcem a ne jenom pro peníze. Obzvlášť v takovéto lokalitě.

32                       33 29

Článek převzat se svolením autorů z www.klucizkluce.cz

Přejezd Bajkalu v zimě

Přejezd Bajkalu v zimě

Honza Žďánský se letos vydal na další zajímavou cestu. Poté, co na dvakrát objel severní polokouli, se vydal zpět, kde už jednou byl. K nejhlubšímu sladkovodnímu jezeru na světě, které v sobě skrývá celou pětinu pitné vody (pokud nepočítáme ledovce). Tedy k Bajkalu. Vyrazil tam ovšem v zimě a na speciální sněžné ležaté tříkolce AZUB Fat-Tris se pokusil přejet zamrzlý Bajkal od jihu na sever.

Bohužel, situace mu nedovolila jeho smělý plán zrealizovat. Potýkal se nejen s nestabilním ledem, velkými trhlinami a hlubokým sněhem, ale i s vlastní psychickou připraveností odolávat každodennímu riziku spojenému s pohybem po nestabilním ledu jižního Bajkalu, který byl navíc doprovázen extrémně hlučnými pohyby ledových ploten během noci.

Deset dnů Honza tvrdě dřel, hodiny a hodiny táhnul tříkolku hlubokým sněhem, na který by pomohly snad jen sáně, aby se tu a tam projel pár kilometrů po mírně zasněženém ledu. Když už vše vypadalo nadějně a Honza se dostal do míst, která svým povrchem slibovala růžové zítřky v podobě hladkého ledu, přišlo zemětřesení, které už tak nestabilní led ještě více rozpraskalo a Honzovi v tu chvíli šlo o život. O několik hodin později se Honza Žďánský rozhodl svůj pokus ukončit a dále neriskovat. I přesto bude jeho účinkování na Bajkale výrazným českým cyklopočinem roku 2015.
Další informace získáte na Honzově Facebooku zde: http://www.facebook.com/ZdanskyJan

 

Podívejte se na rozhovor s Honzou před odletem do Irkutsku.

Šnek první rok na cestě

Šnek první rok na cestě

Všechno to začalo v jeho 15 letech. Jaroslav Král byl po úspěšné operaci srdeční chlopně, která mu dříve nedovolovala se příliš pohybovat. Pořídil si kolo a s kamarády začal vyrážet na krátké výlety. Odtud také pochází jeho přezdívka – Šnek. V té době ještě netušil na jak velkou cestu jednou pojede! Po několika cyklovýletech s kamarády začíná cestovat sám. Solo cyklistika ho nadchla a proto naplánoval a také absolvoval cesty: 

1994 – Plzeň – Vídeň
1995 – Plzeň – Innsbruck
1998 – přejezd České Republiky
2000 – Plzeň – Koločava, Ukrajina – 32 dnů – 2300km
2002 – Plzeň – Benátky, Itálie – 29 dnů – 2900km
2004 – Plzeň -Istanbul, Turecko – 90 dnů – 8000km
2005 -Plzeň – Split, Chorvatsko – 35 dnů – 3000km
2007 – Plzeň – Casablanca, Maroko – 100dnů – 10500km
2008 – Plzeň – Gdaňsk, Polsko – 75dnů – 4000km
2010 – Plzeň – Anglie- Irsko – 85dnů – 7200km
2011 – Plzeň – Švýcarsko, Rakousko, Innská cyklostezka
V 11. května 2013 odjíždí na svou největší cestu……Cestu kolem světa.
 
Jardovi jsme položili několik otázek.
 
Jak dlouho jsi cestu kolem světa plánoval?
Snil jsem o cestě více jak 10 let. Samotná příprava začala asi 1 rok před mým odjezdem z Plzně.
Jak dlouho už jsi na cestě a co vše jsi projel?
V Indii je to rok co jsem odjel! Projel jsem pořádný kus světa, a mám najeto přes 12000 km a navštívil jsem zatím 10 států.
(Slovensko, Ukrajina, Moldávie, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Spojené arabské emiráty, Srí lanka, Indie)
Uvažoval jsi někde že ukončíš cestu a vrátíš se domů?
Těch chvil bylo několik, třeba v Íránu kde přišla velká zima a já jsem měl v plánu být víc na jihu, ale zdržel jsem se v Turecku(Ankaře) přes měsíc vyřizováním víza do Íránu.
Který ze států co jsi projel na tebe udělal největší dojem?
Írán na mne dost zapůsobil, hlavně lidi svým přátelským přístupem. Při každém setkání mě zvali na čaj, na jídlo a nabízeli mi ubytování.
Dále Srí Lanka, která je známá pěstováním čaje. Tam se mi líbila hlavně příroda! V jednu chvíli jsem byl u moře a za několik kilometrů v horách s obrovskými čajovými plantážemi.
Největší šok však pro mne byla Indie!
Proč? Čím?
Dnes musím dát za pravdu kamarádům, kteří mi o Indii vyprávěli a popisovali ji!
Indie posune duševně člověka někam jinam. Naučí se zde vnímat všemi smysli, ať již sluchem – neustálý hluk a troubení  nebo čichem – obrovský smrad téměř všude. Indové jsou ukrutně zvědaví až vlezlí, neustále postávají okolo a na něco se vyptávají, ohmatávají kolo a příslušenství aniž by se zeptali.
Je možné někde vidět fotografie nebo přečíst aktuální zprávy z tvé cesty?
Ano, určitě. Na Facebooku: Cesta kolem světa – uveřejňuji zde krátké zprávy s několika fotografiemi(když to jde!)  nebo
můj cestovní deník, který aktualizuji asi tak jednou za 3 týdny na svém webu: www.zemejekulata.cz
 Kam máš v plánu pokračovat?
Z Indie budu pokračovat do Nepálu. Po asi 800 km cyklistiky v podhůří himalájských velikánů se z Káthmandu letecky přesunu do Thajska, odkud pojedu na jih – směr Austrálie. V Malajsii podle finanční situace se budu muset začít rozhodovat, jestli pokračovat či cesta domů.
Je možné tě nějak podpořit?
Samozřejmě, každá finanční podpora pomůže a rozhodne o budoucím pokračování a délce mé cesty.
Pro ty, co mě chtějí na cestě kolem světa podpořit jsem před odjezdem zřídil transparentní účet u Fio banky: 2500409856/2010 kam může každý přispět a vidět můj aktuální finanční stav.
Pokud někoho zajímají mé plány a předchozí cesty vyšlo v lednu 2014 DVD Země je kulatá 1.díl – Jedu si svůj sen!
Informace o filmu: Facebook: Země je kulatá  Cena 290,-
Koupí DVD přispějete 200,- na mou cestu. více informací: www.martinkolaja.cz
Obojživelný lehokolový tandem jako předělávka známé britské The Gadget Show

Obojživelný lehokolový tandem jako předělávka známé britské The Gadget Show

Známá britská televizní show The Gadget Show, která se vysílá na Channel 5, si vybrala do svého pořadu český lehokolový tandem z dílny AZUBu, který předělala na obojživelnou kreaturu. Všichni se během natáčení velmi dobře bavili a kolo také překvapivě dobře fungovalo. Častým problémem podobných strojů je, že se jim těžko dostává z vody na pevninu v případě, že mají náhon na zadní kolo. Ale zde s tím evidentně neměli problém.

 

Dřevěný skvost

Dřevěný skvost

Tohoto dřevěného krasavce postavil Ken Stolpmann. Toto kolo je zajímavé nejen tím, že je to absolutní garážovka a tím, že rám má dřevěný, ale také tím, že je to kolo ve stylu tzv. Soft-Rider. Tento typ rámu je v Evropě téměř neznámy, u nás v Česku byste jej jen těžce hledali, ale v Americe je poměrně hojně používaný. Mimo jiné také na tandemových kolech. Ona dlouhá horní trubka, ke které je připevněno sedlo je u těchto kol zpravidla karbonová, ale v tomto případě je samozřejmě ze dřeva.

Ken normálně jezdí právě na Soft-Rideru a ve své práci dělá se dřevem a tak není divu, že zkombinoval co umí a má rád a vznikl tento unikát.

Spodní rámová trubka je vyrobena ve stylu křídla a v celém rámu je jen několik ocelových šroubů. Možná byste se divili ale Ken už na svém kole má nalítáno několik stovek kilometrů a tvrdí o něm, že výrazně předčilo jeho očekávání.

Rozsáhlou galerii najdete zde.

Cotswolds, lov na celebrity

Cotswolds, lov na celebrity

V jednom časopise jsem se dočetla, že většina londýnských celebrit jezdí na rekonvalescenci po pařbách a extrémně náročných natáčení či koncertech do malebné dovolenkové oblasti Cotswolds. Dává to smysl, po dálnici se tam z hlavního města v červeném poršáku či bé-em-véčku dostanete za pár hodin.  Čistě country životní styl je odpočinek sám o sobě, protože železobetonová, podpadko-kravatová a busy-bussiness-non-stop-stress městská kultura Londýna je jen pro silnější nátury.

Navíc být Kate Moss, nebo Robert Pattison, asi jedu taky do Cotswolds, protože se tam můžu buďto schovat v luxusním hotelu, kde jsou na mě zvyklí, nebo se ztratit mezi venkovany, kde na mě nebudou reagovat, protože nejsou zvyklí zvedat hlavu od obdělávaného pole kvůli každému kolemjdoucímu.

Takže jsme se těšili, že třeba zříme hvězdy bez makeupu a vyrazili jsme.  Kola jsme hodili do zavazadlového prostoru autobusu do Cheltenhamu, což jsou krásné lázně i s promenádou. Dorazili jsme večer a ještě k tomu pršelo, takže lázeňská atmosféra nebyla úplně zřetelná, ale v autobusové zastávce vedle stání taxikářů nám ty dvě hodiny bylo docela dobře. Pak nám ruply nervy a nutnost najít si nocleh mimo město ještě před tím, než padne tma, nás vyhnala do nečasu. Nabrali jsme směr Cirencester a pak už jen sledovali kolemjedoucí auta, jestli v některém náhodou nesedí Kate Moss. Spaní jsme nakonec zvolili v bezpečí ohrady nějakého soukromého majitele a doufali jsme, že tou cestou, na které stál náš stan, nepojede ráno do pole nějakou těžkou zemědělskou technikou moc brzo. Všechno bylo rozmočené a kraj měl klasické zeleno šedivé odstíny.

Cotswolds je oblast severně od Bristolu, které se tak nějak vyhnula průmyslová revoluce, takže má venkovský ráz z doby tudorovců. V období mezi čtrnáctým a šestnáctým stoletím kraj zbohatl na produkci a prodeji vlny, což je tradice, která je dodnes vidět na rozlehlých pastvinách posetých stády ovcí. Krása.

My s Bóšou milujeme spaní venku. Milujeme náš stan a milujeme, když leje a nemusíme z toho stanu vystrčit ani nos. Vzduch potom voní, ve dvou je nám teplo a případný hlad jenom připomíná, že jsme na živu – a krásně na živu. Hledání noclehu je například většinou dobrodružství samo o sobě. Někdy to není lehké, místo pro spaní má totiž svoje pravidla. Však to znáte. Druhý nocleh na výpravě do Cotswolds jsme si ale našli celkem snadno. Jsou noclehy, kam musíte zapadnout a ani nedýchat, čůrání před soumrakem je zakázáno a vstává se brzo, abyste zase rychle vypadli. Jiné noclehy zase vzbuzují pocit kolonizátora, který přišel, viděl, zvítězil. V našem případě: viděl, postavil, a pak celý večer jásal. Když vám řeknu, že jsme spali u prasečáku, budu to muset vysvětlit, že?

Prasečáky, které jste možná viděli, vám připomenou smutnou vzpomínku na smrduté, špinavé a rezavé plechové stavby s vynervovaně kvičícími prasaty uvnitř, což neevokuje zrovna představu poklidného a rozjásaného večera. Chápu. Tam, kde jsme spali my, se za plotem rozkládalo velké hnědé pole s přístřešky připomínající malé letištní hangáry – řekněme rodinného typu. Vzduch voněl čerstvou vlhkou hlínou a občas něco spokojeně kviklo. Po tom poli pobíhali veselí čtyřnožci s plochými čeníšky, zvědavě rozrývající už tak zkypřenou půdu. Všech věkových a váhových kategorií. Spokojené matky čunice, ochranářští otcové rochnící se rekreačně v bahenních lázních i zvědavá čunčata, která hrála úplně stejné hry, jako znáte od svých dvojnožšat. Bavili jsme se celý večer pohledem na ten poklidný mumraj a bylo to zábavnější, než televize. Kraj voněl. Všude klid.

Cirencester je dva tisíce let staré město, které vybudovali staří Římané. Jmenovalo se v té době Corinium a svou rozlohou a hospodářskou důležitostí konkurovalo Londýnu. Anglosasové ho zničili a rozebrali. Nikdy úplně neporozuměli velkému géniu římských architektů.  Vedle velkolepých kamenných staveb postavili slaměné chýše a z opracovaného kamene Velkého Fóra, které bylo největší na sever od Alp, si vyskládali ohrady pro ovce. Nakonec ovce přinesly oblasti novou vlnu prosperity v období středověku. Ta prosperita je tu vidět na překrásných stavbách a kamenných vesnicích ze středověku. Když tak nad tím přemýšlím, je to jasný, jako facka. Když i vesničané měli prachy na domy z kamene, tak musela mít královská kasa z Cotswolds a Gloucestershiru opravdu radost.

V Cirencesteru jsme samozřejmě skočili do hospody, kostela a muzea, projeli se klikatými uličkami a vyrazili zase na sever, přes Northleach směrem do Cheltenhamu. (Počet potkaných celebrit: zatím nula.)  Jak jsem se tak rozhlížela po těch modelkách a herečkách, neunikly mi ani přírodní krásy v podobě přenádherných starobylých dubů a jasanů, které působí majestátněji než sloupoví katedrál. Někdy mám neodolatelnou touhu odložit kolo i batoh a schoulit se k jejich kořenům, jako malý hříbek aspoň na pár hodin. Čas ale práská bičem (to je opravdový peklo), takže se musí jet. To je tak trochu smutná část cestování. Když krásnými místy jen projíždíme a nemůžeme se zastavit kdekoliv na jakkoliv dlouho. Bylo by nekonečně osvobozující, kdybychom se mohli nechat kdykoliv pohltit kouzelnými místy tak, že bychom alespoň na chvíli zapomněli, čí jsme.

Největší svobodu při cestování dává kolo. Proto to máme s Bóšou tak rádi. Ovšem teď, když máme cyklovýlet prokombinovaný i s autobusem, to byl jízdní řád, který nás zase hnal na nádraží. Londýn čeká.

Příště: Nottingham a Sharewood.

www.cestyterez.com
www.bosa.cz