Cotswolds, lov na celebrity

Cotswolds, lov na celebrity

V jednom časopise jsem se dočetla, že většina londýnských celebrit jezdí na rekonvalescenci po pařbách a extrémně náročných natáčení či koncertech do malebné dovolenkové oblasti Cotswolds. Dává to smysl, po dálnici se tam z hlavního města v červeném poršáku či bé-em-véčku dostanete za pár hodin.  Čistě country životní styl je odpočinek sám o sobě, protože železobetonová, podpadko-kravatová a busy-bussiness-non-stop-stress městská kultura Londýna je jen pro silnější nátury.

Navíc být Kate Moss, nebo Robert Pattison, asi jedu taky do Cotswolds, protože se tam můžu buďto schovat v luxusním hotelu, kde jsou na mě zvyklí, nebo se ztratit mezi venkovany, kde na mě nebudou reagovat, protože nejsou zvyklí zvedat hlavu od obdělávaného pole kvůli každému kolemjdoucímu.

Takže jsme se těšili, že třeba zříme hvězdy bez makeupu a vyrazili jsme.  Kola jsme hodili do zavazadlového prostoru autobusu do Cheltenhamu, což jsou krásné lázně i s promenádou. Dorazili jsme večer a ještě k tomu pršelo, takže lázeňská atmosféra nebyla úplně zřetelná, ale v autobusové zastávce vedle stání taxikářů nám ty dvě hodiny bylo docela dobře. Pak nám ruply nervy a nutnost najít si nocleh mimo město ještě před tím, než padne tma, nás vyhnala do nečasu. Nabrali jsme směr Cirencester a pak už jen sledovali kolemjedoucí auta, jestli v některém náhodou nesedí Kate Moss. Spaní jsme nakonec zvolili v bezpečí ohrady nějakého soukromého majitele a doufali jsme, že tou cestou, na které stál náš stan, nepojede ráno do pole nějakou těžkou zemědělskou technikou moc brzo. Všechno bylo rozmočené a kraj měl klasické zeleno šedivé odstíny.

Cotswolds je oblast severně od Bristolu, které se tak nějak vyhnula průmyslová revoluce, takže má venkovský ráz z doby tudorovců. V období mezi čtrnáctým a šestnáctým stoletím kraj zbohatl na produkci a prodeji vlny, což je tradice, která je dodnes vidět na rozlehlých pastvinách posetých stády ovcí. Krása.

My s Bóšou milujeme spaní venku. Milujeme náš stan a milujeme, když leje a nemusíme z toho stanu vystrčit ani nos. Vzduch potom voní, ve dvou je nám teplo a případný hlad jenom připomíná, že jsme na živu – a krásně na živu. Hledání noclehu je například většinou dobrodružství samo o sobě. Někdy to není lehké, místo pro spaní má totiž svoje pravidla. Však to znáte. Druhý nocleh na výpravě do Cotswolds jsme si ale našli celkem snadno. Jsou noclehy, kam musíte zapadnout a ani nedýchat, čůrání před soumrakem je zakázáno a vstává se brzo, abyste zase rychle vypadli. Jiné noclehy zase vzbuzují pocit kolonizátora, který přišel, viděl, zvítězil. V našem případě: viděl, postavil, a pak celý večer jásal. Když vám řeknu, že jsme spali u prasečáku, budu to muset vysvětlit, že?

Prasečáky, které jste možná viděli, vám připomenou smutnou vzpomínku na smrduté, špinavé a rezavé plechové stavby s vynervovaně kvičícími prasaty uvnitř, což neevokuje zrovna představu poklidného a rozjásaného večera. Chápu. Tam, kde jsme spali my, se za plotem rozkládalo velké hnědé pole s přístřešky připomínající malé letištní hangáry – řekněme rodinného typu. Vzduch voněl čerstvou vlhkou hlínou a občas něco spokojeně kviklo. Po tom poli pobíhali veselí čtyřnožci s plochými čeníšky, zvědavě rozrývající už tak zkypřenou půdu. Všech věkových a váhových kategorií. Spokojené matky čunice, ochranářští otcové rochnící se rekreačně v bahenních lázních i zvědavá čunčata, která hrála úplně stejné hry, jako znáte od svých dvojnožšat. Bavili jsme se celý večer pohledem na ten poklidný mumraj a bylo to zábavnější, než televize. Kraj voněl. Všude klid.

Cirencester je dva tisíce let staré město, které vybudovali staří Římané. Jmenovalo se v té době Corinium a svou rozlohou a hospodářskou důležitostí konkurovalo Londýnu. Anglosasové ho zničili a rozebrali. Nikdy úplně neporozuměli velkému géniu římských architektů.  Vedle velkolepých kamenných staveb postavili slaměné chýše a z opracovaného kamene Velkého Fóra, které bylo největší na sever od Alp, si vyskládali ohrady pro ovce. Nakonec ovce přinesly oblasti novou vlnu prosperity v období středověku. Ta prosperita je tu vidět na překrásných stavbách a kamenných vesnicích ze středověku. Když tak nad tím přemýšlím, je to jasný, jako facka. Když i vesničané měli prachy na domy z kamene, tak musela mít královská kasa z Cotswolds a Gloucestershiru opravdu radost.

V Cirencesteru jsme samozřejmě skočili do hospody, kostela a muzea, projeli se klikatými uličkami a vyrazili zase na sever, přes Northleach směrem do Cheltenhamu. (Počet potkaných celebrit: zatím nula.)  Jak jsem se tak rozhlížela po těch modelkách a herečkách, neunikly mi ani přírodní krásy v podobě přenádherných starobylých dubů a jasanů, které působí majestátněji než sloupoví katedrál. Někdy mám neodolatelnou touhu odložit kolo i batoh a schoulit se k jejich kořenům, jako malý hříbek aspoň na pár hodin. Čas ale práská bičem (to je opravdový peklo), takže se musí jet. To je tak trochu smutná část cestování. Když krásnými místy jen projíždíme a nemůžeme se zastavit kdekoliv na jakkoliv dlouho. Bylo by nekonečně osvobozující, kdybychom se mohli nechat kdykoliv pohltit kouzelnými místy tak, že bychom alespoň na chvíli zapomněli, čí jsme.

Největší svobodu při cestování dává kolo. Proto to máme s Bóšou tak rádi. Ovšem teď, když máme cyklovýlet prokombinovaný i s autobusem, to byl jízdní řád, který nás zase hnal na nádraží. Londýn čeká.

Příště: Nottingham a Sharewood.

www.cestyterez.com
www.bosa.cz

Kolo z kartónu

Kolo z kartónu

Když jste se naposledy setkali s pořádným kartónem, byla to asi krabice od bot, televize, či možná kola. Jen těžko by vás asi napadlo, že se dá z kartónu vyrobit kolo a dokonce uvažovat o jeho masové produkci. Izhar Gafni je vizionář, který se o něco takového pokusil, a to i přesto, že mu tři nezávislí konsruktéři řekli, že je to nemožné.

Inspirací mu k tomu byla zpráva, že se někomu podařilo vyrobit kánoi z kartónu. Tuto inspiraci spojil se svou velkou zálibou v kolech a během tří let postavil čtyři prototypy a dokonce i jedno odrážedlo. Na poslední verzi jeho kola je z papíru snad úplně všechno včetně ráfků, loukotí, přední vidlice a klik.

Nejde ale jen o to, že takové kolo jezdí, jde především o to, že Izhar měl za cíl opravdu funkční věc, která by mohla být vyráběna a dodávána za mrzký peníz do celého světa. A proto studoval vlastnosti materiálu, se kterým chtěl pracovat. Testoval jej, stavěl prototypy a odladil postupně všechny technické detaily. Kolo tak díky nátěru odolá vodě, a co je naprosto překvapivé, uveze až 190 kilogramového jezdce! To by jen málokdo čekal.

Ve své konstrukci využil především principů japonského Origami, jehož “konstrukce” dokáže být díky svým ohybům až 50x pevnější než samotný papír. Tento poznatek přenesen na kartón pak způsobil, že kolo je až neuvěřitelně pevné a odolné.

Na stavbu jednoho kola je třeba materiálu za 9 až 12 dolarů a Izhar by jej chtěl prodávat za cenu kolem šedesáti dolarů. Jeho představa je taková, že stejně jako Henry Ford automobilizoval svět, jemu se podaří dostat kolo do všech koutů naší planety včetně zapadlých vesnic v Africe, kde děti musí chodit kilometry a kilometry pěšky do školy.

Izhar dokonce uvažuje o verzi s elektromotorem, která by byla jen o malinko dražší.

Momentálně je celý projekt ve fázi vyjednávání s investory a Izhar předpokládá začátek výroby na příští rok. My jsme v každém případě zvědavi a držíme mu palce.

Na internetu je ke shlédnutí i překrásný dokument z vývoje celého projektu, který natočit Izharův dobrý kamarád. Užijte si jej!

české létající kolo f-bike

české létající kolo f-bike

Na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně bude letos představen prototyp létajícího kola f-bik, na jehož vývoji se podílí několik českých firem. Bylo by lépe říci, že je to spíše elektrokolo, než kolo, protože k letu kola buou používány motory o celkovém výkonu 50 kW.

V každém případě je to velmi zajímavý počin z kategorie těch, o kterých jen čteme na zahraničních webech a ani nedoufáme, že by se něco podobného mohlo vyvíjet u nás v České republice.

Celý design kola se odvíjel od několika požadavků:
– schopnost jízdy v přiměřeném terénu s pomocí pohonných jednotek (režim „bicykl“)
– schopnost krátkého koordinovaného letu (max. letová hmotnost do 170 kg, využití komponentů kola pro ovládání letu, režim „vznášedlo“)
– stabilizace stroje při vzletu a přistání (včetně odpružení)
– bezpečnost letu (kontrola stavu akumulátorů, omezení vzletové výšky, omezení „nebezpečného“ zásahu do ovládání, které by vedlo k nekoordinovanému letu či pádu)
– stabilizace pilota (připoutání bezpečnostním pásem, pevné opěry nohou, podpůrný sedák)

Nakonec bylo rozhodnuto, že bude použito čtyř horizontálních vrtulí, místo křídel, a že kolo bude mít tvar klasického kola na místo např. tříkolky.

Iniciátorem celého projektu je firma Technodat ze Zlína, která původně chtěla vytvořit hi-tech elektrokolo, ale její plán postupně dostal křídla. Do projektu jsou zapojeny i další firmy, jakoje Evektor, či známý český výrobce kol, firma Duratec.

Na webu létajícícho kola f-bike, který je mimochodem hodně povedený, je možné k celému projektu také diskutovat, k čemuž jeho realizátoři přímo vybízejí.

Lake district a staré léčivé duby

Lake district a staré léčivé duby

V mystické severní Anglii, kterou od divokého Skotska odděluje Hadriánův val, leží historická země Cumbrie. Cumbrie má zvlněnou krajinu tak krásnou, že inspirovala nejen Williama Wordswortha k romantické literární tvorbě, ale také ochránce přírody, aby tady vybudovali největší národní park Anglie. V jeho srdci leží také nejvyšší anglická hora Scafell Pike, která je vysoká 978m n.m. a největší jezero Anglie, kterým je Windermere. Ano, ano, samá superlativa. Kdo by nechtěl takovou oblast navštívit, že?

Když má člověk na výlet jenom víkend, moc parády s tím nenadělá. Ale požehnaná budiž královna Alžběta, která se s pomocí boží na svém trůně drží už 60 let, neboť díky její výsosti (a její odolnosti) se přiblížily velkolepé oslavy jejího jubilea, v rámci kterých nám přibyly k víkendu další dva dny státního svátku. A se čtyřmi dny už se z obyčejného výletu dá udělat pořádná výprava.

Opustili jsme tedy Londýn naditý pódii, na kterých se měly udávat nejslavnější představení a velkolepé koncerty popových hvězd, které měly na počest královny probíhat čtyři dny a čtyři noci, a vypravili jsme se na sever. Cesta trvala sedm hodin, které jsem prospala, protože na neštěstí jsem onemocněla a horečka se zimnicí si střídaly na mém těle jako žárliví strážní. Těšila jsem se do přírody. Těšila jsem se na zeleň, vzduch a hory. A strašně, strašně moc jsem se těšila do spacáku, až rozbalíme stan, protože nic nemiluju víc, než spaní venku.

Byli jsme s Bóšou nadšení z toho, že nám na Victoria Coach Station naložili naše skládačky bez zbytečných řečí. Vždyť nezabraly ani tolik, co průměrný kufr ostatních spolucestujících. Co by taky kdo říkal, že? Vystoupili jsme v městečku Windermere, složili kola a vyrazili směrem na sever k Ambleside. Přicházel už večer, takže jsme rovnou hledali nocleh, což dlouho vypadalo dost beznadějně. Rozvíjela jsem myšlenku o nepřístupnosti krajiny na vlas stejné, jako se všude ve světě mluví o chladnosti a odtažitosti Angličanů. Ale obojí je blbost. Nocleh jsme našli, krásný, u takové cestičky mezi kamennými zídkami. A ti lidé tady jsou na tom podobně, jako my, Češi. Lišíme se jen trochu. Zatímco Angličané jsou k cizincům rezervovaní a zdvořilí, Češi jsou k cizincům rezervovaní a podezřívaví. Ale obojí se dá prolomit osvědčenou pivní metodou.

Obloha byla zatažená, svět měl šedou a zelenou barvu. Vlhkost místním porostům svědčí. Takovou zelenou, jakou mají tady, neumí ani Photoshop. A to jsme netušili, co nás čeká následující dny, kdy vysvitlo slunce. Pravda, střídalo se s přeháňkami a pekelnou zimou v noci, ale tak už to tady na severu prý chodí. Mám výborný spacák, a Bóšu, který hřeje. Zapadneme do sebe jako skládačka a spíme, jako mimina. Bez ohledu na to, že v noci pršelo a foukal silný vítr, ráno bylo sucho a všechno nádherně vonělo. Vzduch byl tak čistý a lahodný, že mi to málem roztrhalo plíce, jak jsem se snažila všecek ho nasát a vlastnit na vždy.

Lehce po poledni jsme dorazili do Ambleside, kde jsme zatvrdli v restauraci, protože mi došly síly. Ale jak jsme tak nabírali energii z obrovského talíře All Day English Breakfast, prostudovali jsme místní průvodce a brožůry, ve kterých jsem narazila na úchvatné místo. Místo, které čarodějka, jako já musí nutně vidět, i kdyby měla po cestě tam i zpět vypustit duši.

Asi 2 míle od městečka Keswik, které leží na severním cípu jezera Windermere, leží mezi vrcholky hor na neuvěřitelném místě kamenný kruh Castlerigg. Je starší, než 2000 let, nikdo neví, za jakým účelem ho kdo postavil, a toto mystérium má naprosto společné se slavnějším bratrem, kterým je Stonehange na jihu Anglie. Jenže Castlerigg je mnohem kouzelnější. Ačkoliv si na placatém vrcholku nehoví jen tak bez dozoru a starají se o něj ochránci z National Trust, jeho magickou tajemnost a mystiku nevyrušuje oplocení, turnikety, ani stánky se suvenýry, které obklopují ubohé Stonehange. Kolem Castlerig je klid, na zelené trávě se v jeho blízkosti poklidně pasou ovce a kromě informační tabule a ohrady s brankou, která je v uctivé vzdálenosti, je tam jen tisíce let staré tajemství, duše keltských i anglosaských předků a všech romantiků uplynulých dob, kteří kamenným kruhům po celé Anglii přisoudili mystická tajemství.

Věřím, že tu noc u Castlerigg, ve stanu, který jsme rozložili mezi dvěma nádhernými duby, jsem se uzdravila asi nejvíc. Ráno jsme si dopřáli dlouhý piknik přímo u kruhu, fotoseanci a sluneční senzaci (ano, svítilo slunce!!). Jak jsme tam seděli, nebo popocházeli s foťákem, nebo filozofovali o životě, všimla jsem si, že ty ovce běhají všude. Úplně všude, jen do kruhu se neodvážila žádná. Nikdy. Za celé to překrásné ráno, které jsme tam se zesnulými Kelty strávili. I ovčí exkrementy byly všude (bohatě), jen ne uvnitř kruhu z těch zvláštních kamenů.

Když jezdíte na kole a je zima, tak máte hlad. jakmile jsme opustili okolí Keswiku s jeho vlnitými bezlesými kopci, rozhodli jsme se proto znovu zastavit v Ambleside ve stejné hospodě, jako včera a nabrat sílu z poctivého místního jídla. Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem dokázala identifikovat nějaké typicky britské kulinářské speciality. Britové totiž vzhledem ke své monstrózní koloniální historii měli možnost ochutnat ve světě kde co a tak se taky nedá říct, že by byly britské pokrmy příliš originální. Je to spíš taková mega koloniální kuchyně – styl, který je možné nazvat „celosvětový mix“. Přesto však existuje pár jídel, které si s touto zemí spojuji. Jedním z nich jsou brambory v kabátku. Ehm…překlad je to roztomilý…v originále Jacket Potatoes, samozřejmě. Každopádně, kouzlus mňamózus. Opečená brambora, nakrojená do kříže a naplněná může být čímkoliv, co máte zrovna po ruce, nebo na co je právě chuť.

Zatímco já srkala svůj čaj, Bóša neodolal své fotografické vášni a vyběhl do místních kopců, aby zachytil jezero a město ze vzletnějších úhlů. Když se vrátil zpocený a zadýchaný těsně před zavíračkou, radostně mi sděloval, že pro nás objevil báječné místo na spaní. Vydali jsme se tedy směrem z města. Cesta se zužovala a neustále zvedala. Byla tak prudká, že na to snad neexistují ani dopravní značky a já brzy přišla o síly, které jsem získala z bramborového kabátku. Ehm…však víte… Jacke Potatoes. Před očima se mi mžilo únavou a Bóša mě tam na tem kopec, mezi kamenné zídky a pasoucí se ovce, doslova vytáhnul. Uuuuffff. Možná, že věděl, jaký léčivý účinek bude mít ten pohled, atmosféra a ticho, které nás tam nahoře obklopilo. Měla jsem zase horké čelo. Ale pookřáli jsme v podvečerním slunci, které mělo zlatooranžovou barvu, oslňovalo nás a naše dlouhatánské stíny dosáhly snad až na protější kopce. Tu noc svítil úplněk, na zázrakem vymetené obloze. Kopce byly hladké a hebké, jak se na nich vlnila tráva, staré duby dýchaly tichým vědoucím dechem všech věků, které tady už stojí a stráží všechny české trampíky, kteří nocují na soukromé půdě staroanglických usedlíků.

Ráno jsme vstávali brzy, po skromné snídani z toho co zbylo, jsme skočili na kola a museli trochu zabrat, abychom před osmou byli už zase ve Windermere na autobusáku. Tam jsme na dvě cvaknutí zase složili kola a sedmihodinová jízda autobusem parádně posloužila ke strávení zážitků a psychické přípravě na další den do práce. Ani nás nemrzelo, že jsme přišli o přeslavné Jubilee, stejně o něm budou psát všechny noviny.  Lake District nás tak očaroval, že jsme se neubránili představě, že bychom se tam přestěhovali. Kdybychom tam našli práci, proč ne…

www.bosa.cz – fotograf
www.cestyterez.com -autorka textu

A vyhrává….

A vyhrává….

Po poradě o tom, který snímek by měl vyhrát naši celoroční soutěž, jsme se usnesli, že nás nejvíce pobavil a nevíc je velmi dobře zpracován, snímek “pojízdná masna” od manželů Vackových. Vyhrávají tak skládací kolo Tern Link D8 od partnera soutěže, firmy AZUB BIKE.

Děkujeme všem za zaslání soutěžních snímků a výhercům přejeme, aby si svou skládačku pořádně užili.

Soutěž prodloužena do 15. dubna

Soutěž prodloužena do 15. dubna

Kvůli technickým komplikacím nám posledních cca 14 dní nefungovala e-mailová adresa, což jsme zjistili až příliš pozdě na to, abyste mohli včas poslat své fotografie do soutěže. Proto prodlužujeme termín na jejich zaslání až do 15. dubna. Těšíme se na všechny vaše výtvory včetně krátkých popisů a připomínáme, že se soutěží o vodotěsnou podsedlovou brašničku ORTLIEB Saddle Bag Micro a v celé roční soutěži o moderní skládací kolo.

Za vzniklé komplikace se omlouváme.