Jak si vybrat nákladní vozík za kolo

Jak si vybrat nákladní vozík za kolo

Důvodů, proč si pořídit nákladní vozík za kolo, může být mnoho. Ať už chcete odvézt obrovský rodinný nákup ve městě nebo si zajet na kole na ryby. Často se nákladní vozíky používají při dálkových cykloturistických výpravách. Výrazně zvýší přepravní kapacitu kola a zlepší přehlednost. Není totiž nutné se přehrabovat ve dvou, nebo dokonce čtyřech bočních brašnách, přemýšlet, ve které co vezu, a proč se mi ta malá věc propadla až na dno.

Text: Honza Galla
Foto: Archiv Mirka Kadlece


Mnohdy jsou nákladní přívěsy používány také při výpravách s dětmi, které toho ještě tolik neuvezou a zapojit se proto musí rodič. Případně při cestách s drahou polovičkou, která se zkrátka nechce tolik namáhat. Může však jít i o tandemové výpravy, protože sbalit se na několikatýdenní výpravu na dvojkole je hodně náročné. Vozík za kolo řeší mnohé situace. Ale jak si vybrat ten správný? První otázka je jasná.

Dvě kola nebo jen jedno?

Základní a zásadní otázka, na kterou je nutné si odpovědět. A k nalezení odpovědi je třeba se nejdříve zeptat, jak bude vozík v budoucnosti využíván? Sám jsem mnoho svých dlouhých cest absolvoval s vozíkem, ať už proto, že jsme jeli na tandemu, na který je všeobecně těžké se zabalit, a nebo proto, že přívěsy mám prostě rád, jsou uvnitř velmi přehledné, a také (přiznám se dobrovolně), protože zajímavě vypadají. 

Všeobecně preferuji dvoukoláky. Jsou stabilní, není se třeba příliš starat o to, jak je sbalíte, téměř neovliňují ovladatelnost kola a dají se mnohem více naložit. Na druhou stranu jsou těžší, pokud s nimi chcete cestovat třeba letadlem. Jsou povětšinou i větší a především z jednostopého kola vytváří třístopé vozidlo s mnohem větším aerodynamickým odporem. Ony tři stopy začnou všechno komplikovat především v náročnějších podmínkách šotolinových či dokonce kamenitých cest. Najít ideální způsob, jak projet mezi kameny či dírami je téměř nemožné, a navíc se tu a tam stane, že vozík zadrhne spodkem o některou z nerovností. 

Jednokolové vozíky pak odstraňují všechny zmíněné nedostatky dvoukolových přívěsů, ale to je vykoupeno jinými nevýhodami, které je třeba vzít v potaz. Jednokoláky mají menší nosnost, zpravidla mají kolo až vzadu za ložnou plochou, takže více zatěžují zadní kolo samotného bicyklu. Musí se balit tak, aby byl náklad vyvážený do stran a především výrazně ovlivňují jízdní vlastnosti a stabilitu kola. To se projevuje hlavně v rychlých průjezdech serpentin, kdy jezdec po změně směru jízdy cítí, jako by vozík chtěl jet stále původním směrem. Musí proto vyvinout větší snahu o zatočení, což vede k překlopení vozíku z jedné strany na druhou a přenesení těžiště. To má za následek jakési natlačení cyklisty do vnitřního oblouku, což je třeba korigovat. Zkráceně řečeno, je třeba si na jízdu s jednokolovým vozíkem zvyknout, balit jej co nejvíce na plocho a být připraven. 

Proto mi přijde, že pro cestovatele, u kterých rozhoduje hmotnost a rychlost, není lepšího řešení než lehký jednokolový vozík s tenkou pneumatikou. Pro ty, kteří plánují jízdu v odlehlých koutech světa, v horách Albánie, v Indii či Tibetu, je nejlepším řešením také jednokolák. Avšak pokud předpokládáte jízdu především po asfaltu, případně tu a tam na šotolině, máte rádi pohodlíčko a přehled v zavazadlech, není nic lepšího než dvoukolový nákladní vozík.

Na co si dát pozor?

Pokud jste si vybrali jeden z kvalitních vozíků, u kterého vás nepřekvapí nedostatky, jako je nepřesné skládání, či třeba vrzání, je třeba si především prohlédnout zadní patky vašeho kola. Jde o to, zda se k nim zleva, a případně i zprava, dá namontovat upínací díl vozíku nebo zda se zadním nábojem dá provléknout speciální rychloupínák, který se dodává k většině jednokolových vozíků. 

Některé patky jsou totiž dost výrazně profilované, mají nejrůznější odlehčovací prohlubně a zpevňovací žebra a upínací díl pak k nim nedolehne tak, jak by měl. Stejně tak jsou mnohá dnešní dražší kola vybavena tzv. pevnými osami, které nemají rychloupínák, ale speciální šroub. Ty pak vyžadují pořízení nové pevné osy, která se prodává k danému vozíku a umožňuje jeho připojení.

Rozdíly najdete také v místě připojení vozíku. Drtivá většina vozíků se připevňuje za osu kola. Je to osvědčené umístění, existují na něj nejrůznější přípojné mechanismy a případné doplňky. Druhou možností je upevnění za sedlovku. Používá se především u levných nákladních vozíků, případně u přívěsů do města, kde se oje používá i k tažení vozíku v případě, že není připojen za kolem. Zvláště městské vozíky však jsou naloženy hodně do výšky a jejich vybrané praktické vychytávky jsou vykoupeny nižší stabilitou. Uchycení za sedlovku můžete najít u několika málo nákladních vozíků, které jsou určeny spíše do terénu a pro použití třeba s celoodpruženými horskými koly. Jejich zadní stavba by totiž mohla být poškozena nadměrným zatížením, které by bylo způsobeno připojením jednokolového vozíku. V takových případech je ale stejně dobré zvážit použití bikepackingových brašen.


Příklady nákladních vozíků

Test batohu Atrack na Rungo.cz

Test batohu Atrack na Rungo.cz

Přečtěte si test vodotěsného batohu Atrack 35 litrů z pohledu běžeckého specialisty a machra na ultra dlouhé závody Pavla Paloncýho.

“Začalo to úprkem na vlak, ale za poslední tři týdny jsem jej protáhl mnoha situacemi a aktivitami. Ať už to byly půldenní či celodenní výběhy na Malé Fatře či v Roháčích, pádlování na Slezské Hartě, nástupy ke sportovním lezeckým cestám, několik výprav za „vícedélkami“ do Raxalpen či na Hohe Wand, nebo jednodenní cesty vlakem – ano, zrušili nám závody v Ekvádoru, tak jsem vyrazil na hodně menších po okolí. Batoh vždy seděl a svoji práci zvládl skvěle.”

Celý test k přečtení zde.

Extrém za extrémem a 6000 km uběhnutých za rok. Aneb rozhovor s Pavlem Paloncým

Extrém za extrémem a 6000 km uběhnutých za rok. Aneb rozhovor s Pavlem Paloncým

Extrémních závodů běžel už nespočet. Ve vedru i v mrazu. Na severu i na jihu. V pouštích i ve sněhu. V některých z nich se stal legendou. Třeba zimní Spine Race ve Skotsku vyhrál třikrát a při mistrovství světa ve Spartanu v zimě na Islandu skončil druhý. Přitom Spartan Race nikdy před tím neběžel. Pavel Paloncý.

Kdy jsi začal s adventure racingem a co tě na něm tak láká?
Svůj první adventure race (AR) jsem absolvoval v roce 2007, a byl to hned jeden z těch nejtěžších – byl to totiž zimní závod. 5denní AR na polské straně Krkonoš a na Sněžku jsme šli během závodu třikrát. Do té doby jsem na kole v noci jezdil minimálně, v zimě vůbec a prakticky po celou dobu závodu sněžilo. S předními týmy jsme se nemohli měřit, ale za 118 hodin (skoro pět dní) jsme se dostali do cíle a byl to pro mne hodně silný zážitek, po dlouhé roky u mne nepřekonán. Místo abych si řekl „nikdy víc“, což si mnoho i zkušených závodníků po zimním AR řekne, řekl jsem si „to je ono“. A tady to vlastně začalo.

Na AR mě láká především ta jeho pestrost – závodíme v nejrůznějších lokacích – od džungle, přes hory až po pouště. To prostředí samo o sobě je mi odměnou. Dostanu se do míst, kam bych se jinak neměl šanci dostat. A také je to velmi intenzivní a zhuštěná forma zážitku. Kolegové z týmu jsou mí dobří přátelé a závod AR často připodobňuji ke společným výletům – pouze 15 celodenních výletů zhustíme do 3 dní.

Jaké typy závodů vůbec absolvuješ a kolik jich za rok je?
To je dost různé. Našlo by se mnoho lidí, kteří by řekli, že jich je příliš, ale já si to nemyslím. Závodů AR je to tak 4-5 do roka. K tomu tak 2-3 hodně dlouhé běhy. Když říkám hodně dlouhé, myslím tím tři dny a více – 400 km a tak. Většinou to je nonstop, běžel jsem i pár etapových závodů. K tomu jsem v minulosti absolvoval i docela dost multisportovních etapových závodů, převážně v Číně i když teď už tam téměř nejezdíme. No a k tomu si občas střihnu nějakou běžeckou stovku u nás nebo nějaký víceboj dvojic. Je toho docela dost a taky je to široký paleta formátů – závody čtveřic, dvojic i sólové, etapové i nonstop, s navigací i bez ní, běžecké nebo kombinace disciplín. Baví mě zkoušet nové a nové věci.

Jak často si během závodu říkáš: “Mám já tohle zapotřebí?”
Tohle je v podstatě omezené na to, když se něco děje a není to úplně v mé moci nebo to není čistě závodní/fyzický problém. Příkladem byl Cape Wrath Ultra – 400km, 8denní etapový závod na severu Skotska, kdy jsme byli odkázáni na stravu, kterou připravil pořadatel. Vše bylo vegetariánské a celkově jsem se s ní moc nesrovnal, do toho nečekaně horko. Na severu Skotska jsem čekal déšť a zimu, vše ostatní jsem bral jako „bonus navíc“. A tenhle závod jsem běžel prakticky na prázdno a to jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí. Zkrátka, když mi nefunguje žaludek, nebo se smažím kvůli horku, tak mě to někdy napadne. Stravu už mám vyřešenou a s horkem se prostě musím srovnat. Ale abych si tohle říkal jen proto, že se mi něco nepodaří, ostatní jsou rychlejší než já nebo mi to neběží/nejede jak bych si představoval, to ne. To mě na těch závodech baví, že se člověk musí nějak vypořádat s nastalou situací.

Existují závody, u kterých nevíte, co vám pořadatelé připraví a třeba se setkáte s disciplínou, kterou jste nikdo z vás nikdy nedělal?
V podstatě nikdy nevíme, co nás dopředu čeká. V závodech AR známe sice dopředu pořadí a délky etap, ale mapu s trasou dostaneme až těsně před startem nebo na startu. Nebo třeba takový Spine Race – je to sice „jen“ běžecký závod. Ale 430 km v lednu v Anglii je pokaždé jiných. Počasí promění každý ročník v unikátní zkušenost.

To je právě na těch závodech zajímavé – konají se venku, v různých prostředích – džungle, poušť, vysoké hory, planiny. Často navštívíme naprosto různé typy krajiny i během jednoho závodu. Navíc, jak závod trvá dlouho, tak je vždy spousta prostoru, aby se něco stalo a často to bývají neuvěřitelné příběhy, co se pokazilo, a taky jak si s tím závodníci nějak poradili.

Pořadatelé se neustále snaží udělat závody zajímavé, tak se setkáváme s něčím novým. Kdysi dávno jsme takhle poznali coasteering – stojíte před volbou jestli zátoku oběhnout nebo překonat plaváním. A k tomu si můžete vzít různé pomůcky – nic, nebo taky ploutve, matračky a podobně.

Případně nyní se rozmáhá disciplína zvaná packrafting – lehké, sbalitelné rafty, které je možné vzít na záda. A stojíme před volbou, jestli se pohybovat pěšky, nebo vodní překážku obejít, nebo rychle nafouknout rafty a pádlovat – jak na jezeře, tak na řece. U nás na to nejsou moc vhodné terény, ale třeba Švédsko se svými jezery a řekami je na to jak dělané.

Co považuješ ve své kariéře za největší úspěch?
Z týmových závodů to bude asi 11. místo na MS v AR v Brazílii. Z běžeckých závodů to bude moje vystoupení na Spine Race (tři první a dvě druhá místa) a aktuálně 2. místo na závodě Eufória v Andoře – tam to byl boj až do konce. Do překážkových závodů Spartan Race jsem jen nakoukl, ale bylo z toho 2. místo na mistrovství světa na 24 hodin. To asi docením až časem.

A naprosto nejtěžší závod?
Tady těžko vybrat jeden – těžko se mi srovnává sólový běžecký závod v anglické zimě s týmovým závodem v brazilské džungli. Z běžeckých by to byla asi trasa Eufória v Andoře – 230 km, 20 000 m převýšení, to celé v horách a velmi technický terén – skály, suti, prudké svahy. Byl to výborně obsazený závod dvojic, obsadili jsme 2. místo a na trase jsme strávili skoro 72 hodin, tedy rychlost „běhu“ těsně nad 3 km/h, to o tom závodě dost vypovídá. Ze závodů adventure race by to bylo pravděpodobně mistrovství světa v Brazílii v roce 2015. Na trase jsme strávili přes týden, teploty šplhaly k 40°C, vysoká vlhkost, všude spousta zvířat – hmyzu i větších potvor.

Kolik toho třeba tak za rok naběháš?
Bude to kolem 6000 km, i když kilometry už moc nepočítám. Naučil jsem se, že kilometr v horách, v džungli a na silnici se nedají moc srovnávat.

Mezi věci, které používáš během své náročné sezóny sis vybral i věcičky od ORTLIEBu? Proč?
U mě je to neustálý boj mezi tím vzít si co nejvíc věci, abych byl na vše připraven a zase vzít si jich co nejméně, abych byl co nejlehčí. Nad každým kouskem, který si vezmu tak dvakrát přemýšlím a musí na něj být spoleh. A to je asi hlavní důvod, proč používám vybavení od ORTLIEBu

Jak je především používáš?
Udržet vše v suchu je povětšinou nereálné. Má ale smysl udržet v suchu ty nejdůležitější věci. Tak je prostě dám do loďáku – např. mapu a čelovku. Nebo péřové věci – spacák nebo bundu – díky loďáku od ORTLIEBu si jej troufnu vzít a ušetřím tak cennou hmotnost i objem při stejném komfortu. Takhle jsem ke svému údivu udržel peří suché i v Patagonii. A nebo někdy hodím celý obsah batohu ještě do loďáku a pak když je třeba přebrodit/přeplavat řeku, nemusím nic řešit. Na tom se dá ušetřit nebo taky ztratit strašně moc času a když vám navlhnou klíčové věci, tak můžete ztratit i celý závod.

To samé platí i o věcech v depu. Někdy naše věci stojí dlouhou dobu v zimě na dešti. Když dám veškerý materiál do obrovského 140 litrového BIG ZIPu, vím, že když přijdu do depa, najdu věci suché. A to je zásadní, protože do depa se často dostaneme v dost žalostném stavu a spoléháme to, že se tam dáme do kupy. Nedávno mi tenhle TIZIP ve spolupráci s batohem Elevation Pro a tenkými loďáky zachránil dost drahé vybavení na jachtařsko-běžeckém závodě Three Peaks Yacht Race. Nakonec to nepřežila jen jedna kniha, které jsem si nevšiml…

Existuje na světě nějaký závod, který by byl tvým tajným snem, a kterého by ses chtěl jednou zúčastnit?
Závodům jsem propadl už dávno a obecně, když něco chci opravdu udělat, tak se snažím věci neodkládat. Takže když objevím nějaký opravdu zajímavý závod, netrvá dlouho a nakonec se tam objevím. Celkově mě hodně láká divoká krajina. Patagonie mne uchvátila, ale  v současné chvíli bych asi nejvíce chtěl na sever – Aljaška či Yukon. A tam už pár závodů je – jak běžecké, tak i adventure race.

Minulý rok jste se zúčastnili také legendárního znovuzrozeného Eco Challenge. Vím, že nemůžeš nic říct, a že se vše dozvíme až v reality show vysílané postupně na Amazon Prime, ale můžeš alespoň říct, jestli závod splnil tvá očekávání?
Čekali jsme bombastickou akci, obrovskou produkci a v tomhle závod naše očekávání splnil. Zjednodušeně řečeno jsme se čekali, že nic co jsem doposud absolvoval se s tím nebude dát srovnat. To se naplnilo, co se týká produkce. Závodní očekávání nemohu hodnotit ve smyslu, zda byla větší nebo menší. Byla jiná, čekali jsme více expediční, pomalejší, delší a více technický závod, naopak to bylo docela fyzické a dynamické. Ale jako v každém závodě se zde zrodilo mnoho příběhů a bude na co koukat. Sám se na to těším a to ze dvou důvodů – v roce 2001 s tehdejší technikou dokázali natočit nádherný pořad. Co dokážou s dnešní technikou, která je úplně jinde? Druhý důvod je ten, že přestože týmy závodí na stejném závodě, každý tým má svůj vlastní unikátní příběh. My něco málo víme, když jsem se naháněli s ostatními týmy při závodě nebo se s nimi bavili po doběhu do cíle. Ale bylo tam 67 týmů a těch příběhů je mraky. Teď se dozvíme i spoustu příběhu od dalších týmů. Na to se fakt těším.

Díky za rozhovor!
připravil: Honza Galla



Vznikne z dat DPNK cyklodálnice za dojížďkou do práce?

Vznikne z dat DPNK cyklodálnice za dojížďkou do práce?

Nedávno jsme v článku Honzy Harudy představili způsob, jakým soutěž Do práce na kole přispívá ke zlepšení cyklistické infrastruktury ve městech a regionech, které jsou dostatečně “chytré” na to, aby se nechala poučit. Mezi takové patří třeba Šternbersko.

Mezi priority mikroregionu Šternbersko patří rozvoj cyklodopravy v regionu. Mikroregion se podílí na přípravě cyklostezek a zvyšování bezpečnosti cyklistů. Mezi Olomoucí a Šternberkem vede 16 km dlouhá cyklostezka, po které denně jezdí lidé do práce a o víkendech cykloturisté na výlety. V roce 2018 se Mikroregionu podařilo vybudovat cyklistický podjezd podél železniční trati v místě křížení stávající cyklostezky s frekventovanou silnicí. Cyklostezka byla také osazena cyklosčítači a začal sběr dat o pohybu cyklistů. Data z DPNK od spolku AutoMat plánuje Mikroregion využít jako podklady pro plánování cyklodopravy, vytipování rizikových míst a pro zjištění poptávky po cyklistické infrastruktuře. Data budou využita pro strategický rozvojový dokument Program rozvoje města Šternberka a také Strategie rozvoje cyklistické dopravy Mikroregionu Šternbersko, který se bude zpracovávat v následujících letech.

Můžeme jízdou na kole měnit město i svět?

Můžeme jízdou na kole měnit město i svět?

Může být zrovna vaše kolo jedním z nástrojů bezmotorové evoluce? A jak asi bude budoucnost kol ve městech vypadat? Bude sofistikovaná, zábavná, udržitelná i zdravá. Budou ji podporovat lidé, firmy a dokonce se zapojí i celá města. A to možná i díky nápadu autora následujícího textu, Honzy Harudy, koordinátora výzvy Do práce na kole.

O pozitivním vlivu pohybu na lidský organismus asi nikdo z nás nepochybuje. Zvýšená námaha náš organismus trénuje, lépe pracuje metabolismus, to špatné jde z těla pryč. Do žil naopak tryskají endorfiny, které kromě pocitu štěstí dokáží tlumit bolest a ovlivňovat hladiny dalších hormonů. Nejčastěji se vyplavují při stresu, sportování a sexu. A když je jednou poznáte, nechcete o ně přijít. 

Můj každodenní generátor endorfinů je jízda do práce na kole. Zabiju přitom dvě mouchy jednou ranou – po práci nemusím do posilovny nebo si jít zaběhat a jako bonus se nemusím nikde mačkat nebo na někoho nadávat. Možná jste díky vašemu kolu také o kus šťastnější a zdravější, a tak jinou motivaci pro usedání za řídítka ani nepotřebujete. Ať tak či onak, na jednu další jsme loni jako organizátoři výzvy Do práce na kole přišli…

Na kole totiž máte čas. Jste tu sami, v klidu si šlapete, pozorujete krajinu, tepovku nebo lidi. Když cestu znáte, nepřemýšlíte nad ní a otevírá se vám tak prostor pro nové myšlenky. Jen tak mimochodem, doporučuji si takovou cestu najít. Klidně vedlejší silnici nebo třeba úplně jinou trasu, kde se nemusíte bát aut. I já měl z Jižáku do centra Prahy na výběr: Buď 12 km v provozu, nebo 25 km oklikou, ale lesem a podél řeky. Jasně, že jsem jezdil 25 tam a zpět. A vyplatilo se. Kolo totiž negeneruje jenom štěstí, ale i nápady – naštěstí!

Eso v rukávu

Díky organizaci výzvy Do práce na kole, která se v květnu 2020 bude v Česku konat už podesáté, jsme si s její rostoucí oblibou uvědomili zásadní věc. S celorepublikovým nárůstem počtu účastníků, kterých bylo v ročníku 2019 téměř 20 tisíc, se logicky zvedl i absolutní počet tras dojížďky do práce (počkat, to ještě není ono!). Z různých částí města nebo jeho okrajů na nahodilé adresy zaměstnavatelů. Účastníci kampaně loni dojížděli do 2 660 firem z celé republiky, přičemž 70 % z nich podpořili jejich zaměstnavatelé zaplacením startovného. Ještě lepší zprávou je, že každoročně roste i množství firem, které své zaměstnance podpoří zřízením stojanů, šaten nebo sprch. V Do práce na kole proto ve speciální kategorii oceňujeme i nejlepší Cyklozaměstnavatele.

Co ale nabídnout zástupcům měst, náměstkům životního prostředí, dopravně správním odborům, radnicím či prostě jen “městům”? Někde jsou na radnicích lidé, kteří bezmotorovou mobilitu podporují, protože jsou pokrokoví nebo to jsou prostě jen správní lidé na správných místech. Jinde se to ale úplně nepotkává a nějakou jízdu na kole tu vnímají spíše jako zátěž, člověka na kole problémem, případně něčím, od čeho se nechtějí umazat. Aby se taková města do naší výzvy zapojila a zároveň začala více podporovat bezmotorovou mikromobilitu, chtělo to zřejmě nějaký silnější argument.

Co města moc chtějí, protože toho mají málo nebo na to nemají prostředky? Řešení a odpověď na na tuto dlouho nevyřešenou otázku mi přišla na mysl – kdy jindy než – během jedné cest do práce na kole. Přece data! Velká data! A teď si představte, že samotné trasy jízd do práce na kole přesně takovými daty jsou. A když vám po městě jezdí na kole pár set lidí, kteří zapisují své jízdy přes aplikace, dostaneme poměrně slušný počet tras, které můžeme analyzovat nebo poskytnout městům k jejich vlastní analýze. Analyzovat je pak už možné téměř cokoliv, nejenom informace, jaké trasy ve městě si lidé vybírají. 

Pamatujete si, jak jsem výše psal, že lidé vyhledávají takovou cestu, která jim připadá bezpečná a příjemná? To je právě podstata věci. Většina měst má na své radnici oddělení, které je schopno tato data porovnat s dalšími mapami, např. o infrastruktuře, cykloopatřeních, nehodovosti cyklistů či přestupcích za jízdu po chodníku. Na základě dat od samotných cyklistů se pak kritická místa mohou upravit tak, aby se podpořila průjezdnost, plynulost i bezpečnost obyvatel využívajících kolo jako dopravní prostředek. Pouhým ježděním na kole tak můžeme společně zlepšovat cykloinfrastrukturu, která pak napomáhá k dalšímu pozitivnímu rozvoji mikromobility a má přímý vliv na pocit bezpečí lidí na cestě. A o to více lidí bude jezdit.

Zásadní urbanistická otázka 21. století tak již dávno není “kolik projede městem aut”, nýbrž “kolik se přes město přesune lidí”. Ačkoliv tento trend nabývá celosvětových rozměrů, do českých měst doráží ve větším měřítku pomalu. Evropské metropole benefit mikromobility velmi podporují a jsou plné inspirace. Už jste byli na cyklojízdě ve Vídni, Budapešti či Berlíně? Čeká vás velký zážitek. Doufám, že se ho brzy dočkáme i u nás.

Kdy jindy než teď

Kolo jako dopravní prostředek reprezentuje bezmotorovou mikromobilitu, která je jedním z klíčů k naší udržitelné budoucnosti. A každý z nás je klíčem ke globální změně. I toto je jedním z hlavních sdělení civilizační výzvy ActNow, kterou právě začínají propagovat zástupci OSN po celém světě.

Odhaduje se, že do roku 2050 budou žít dvě třetiny 10 miliardové populace ve městech. Budou se z velké části nacházet v Asii a Africe. V Číně již pochopili, že každodenní osobní přepravu nebude v milionových městech možné řešit stále se rozšiřujícím množstvím městských dálnic. Nepotřebujete být dopravní inženýr, aby vám došlo, že v autech se tam prostě všichni nevejdou.

To, že nyní žijeme v klimatické nouzi, pochopíme dříve nebo později všichni. O to akutnější je potřeba popřemýšlet nad dopady našeho způsobu života na prostředí, ve kterém žijeme. Můžete omezit spotřebu masa, pitné vody nebo třeba více cest do práce vykonat bez použití neobnovitelných zdrojů. Každý neseme tak trochu odpovědnost za svět, ve kterém žijeme, a který přenecháme našim vnoučatům. Co je ale skvělé, všichni máme sílu s tím alespoň něco málo udělat!

Jan Haruda
Vedoucí koordinátor Do práce na kole
leden 2020


Jsme rádi, že můžeme být prostřednictvím značky skládacích kol a elektrokol Tern hlavními partnery soutěže Do práce na kole. Aktivity AutoMatu považujeme za velmi přínosné a dlouhodobě je podporujeme.

Hledáme parťáka do týmu – Manažer obchodu pro ČR a SR

Hledáme parťáka do týmu – Manažer obchodu pro ČR a SR

Zajímavá práce se zaměřením na netradiční cyklistiku. U nás nebudete jen sedět v kanceláři, ale také jezdit po vlastech českých a také do zahraničí, a přitom nejen točit volantem, ale i řídítky nejrůznějších typů kol. Pokud vás baví kolo, cestování a také užitečná práce, bude vás to s námi rozhodně bavit. Nuda u nás prostě nehrozí.

Chvíli skládačka, chvíli vodotěsná brašna, dnes kožené sedlo, zítra dětský vozík. Zkrátka práce s netradičními cyklistickými produkty, která vyžaduje poctivost, pečlivost, ochotu si máknout, ale nabízí také časovou flexibilitu, přátelskou bandu kolem sebe a krátké i dlouhé výlety mimo Uherský Brod.

Náplň práce zahrnuje:
– Práce se značkami jako: Tern, Ortlieb, Brooks, Burley, Tubus atd.
– Komunikace s českými a slovenskými cyklo obchody i zákazníky
– Osobní jednání se zákazníky
– Přijímání a vyřizování objednávek
– Starost o B2B a B2C web
– Obchodní cesty po ČR a SR
– Návštěvy veletrhů a obchodních jednání v zahraničí
– Prezentace na českých veletrzích

Požadujeme:
– Schopnost mít ve věcech pořádek
– Časovou flexibilitu a ochotu pořádně zabrat v sezóně a před veletrhy
– Touhu přicházet věcem na kloub a učit se
– Schopnost pracovat pod tlakem a stále se přitom usmívat
– Umění ťukat do počítače v sedě, ve stoje i za pochodu
– Pozitivní až totálně nadšený vztah k cyklistice
– Příjemné vystupování a komunikativnost
– Angličtina minimálně na úrovni elementary (A2)
– Systémovost v řízení své práce, samostatnost
– Ochota učit se a testovat nabízené produkty
– Řidičský průkaz skupiny B
Co bychom uvítali, není však podmínkou:
– Obchodní zkušenost

Nabízíme:
– Pracovní poměr na plný úvazek
– Určitou míru časové flexibility
– Motivační odměňování včetně placených výletů na kolech
– Účast na cyklistických akcích v ČR, v Evropě a případně i ve světě
– Setkávání se zajímavými a inspirativními lidmi
– Zaměstnanecké benefity (stravenky, výhodný nákup cyklistických komponent)
– Možnost používání firemního vybavení pro soukromé aktivity (auto, dodávka s vestavěným spaním, kola, apod.)
– Příspěvek, případně plné hrazení vzdělávacích kurzů, zvláště pak těch jazykových
– Firemní mobil a notebook
– Firemní produkty pro testování a používání
– Práci v přátelské firmě s 20-ti letou historií
– Fajn flek v nově postavené budově v Uherském Brodě a vlastní kancelář k tomu
– Nekuřácké prostředí a kolegy, kterým cigareta nic neříká
– Pravidelnou firemní pizzu
– Bezva AZUBáky s nimiž si pokecáš, zajezdíš, ale občas dáš i pivko a grilované maso na rampě u skladu
– Nástup možný ihned

Bereme středoškoláka, vysokoškoláka, promovaného i zadřeného ve čtvrťáku.
V případě zájmu pošlete svůj strukturovaný životopis na email ales@azub.cz

Budeme rádi za šíření tohoto inzerátu.