AZUB PF 2020
Přejeme vám veselé Vánoce a skvělý rok 2020 včetně spousty šťastných kilometrů na všemožných kolech!
Všichni z AZUBu!
Jak SKOTTťáček dostal k prvnímu roku svou první ORTLIEBku
Poněkud rozsáhlá recenze a krásný příběh
Jsem stejný ročník jako Jarda Jágr, máma dvou dětí ( 20 a 18 ), samoživitelka, rozvedená už 15 let. Na kole Prahou jezdím už více než 6 let. Z velkého nedostatku volného času a velké potřeby se hýbat jsem zvolila cyklistiku pro cesty do práce. Z počátku to bylo jen ráno 16 km a zpátky večer metro a kolmo. Už více než rok mám ale práci o fous dál, takže 25 km ráno za svítání tam a dávám to i večer. Žádné metro v kombinaci s kolem, ale poctivých 25 km zpátky do kopců. Stala se z toho závislost a první zima bez jízdy na kole a v MHD mě krapet děsí.
Navíc jsem na kole za první dva roky zhubla 24 kg a ráda bych svou váhu a především míry 172/58/ 93/70/93 udržela a samozřejmě i tu kondici.
Jako ženská a máma vozím různé ženské ” haraburdí “a s batohem na zádech by mi to nevyhovovalo. Postupně jsem nakupovala různé cyklistické brašny od různých firem. Některé poměrně brzy, jiné až časem dost zklamaly. Dokonce jedna nejmenovaná celkem oblíbená firma, nebo spíš ta, od které jsem různé brašny měla nejčastěji a poměrně dlouho vydržely, selhala i z původně celkem slušné kvality. Konkrétně na svých modelech. Tenčí a slabší suché zipy, co neudrží náklad a taška se pak naklání, nekvalitní materiály dna tašky, ve kterém jsou za 10 dní díry od hliníkového uchycení brašen postranních, či nekvalitní švy u zipů, co se za pár dnů rozpářou, a v neposlední řadě chybějící doplněk, taková ta molitanová vložka na dně co tlumí nárazy, a zpevněné dno nějakým laminátem či polykarbonátem.
Hledala jsem tedy jiného výrobce. Hledala jsem především kvalitu, pevnost a nepromokavost, protože ” závisláci ” jako já jezdí i v dešti a na mé každodenní trase jsou i nezpevněné úseky cest, kde se loužím a blátu prostě nedá vyhnout. Jednoduše brašnu, co toho hodně a dlouho vydrží. Zkrátka vysoce odolnou.
S novým bikem se najednou objevil i nový problém (dříve jsem jezdila na dámské Meridě, kterou mi ale před rokem odcizili). Když máte kola vel. 29″, většina zadních horních nosičových brašen se prostě do prostoru mezi nosič a sedlo nevejde. Brašny jsou vyšší a standardně ušité uchycení na suché zipy je příliš krátké a neumožní pevné ukotvení za sedlo a na nosiči o kousek dozadu tak, aby šlo využít celý často nastavitelný prostor brašny směrem do výšky. Tím se znemožní otvírání celého víka.
Mám SCOTT Aspect 920 černo/červená barva.
Začala jsem tedy shánět vhodnou horní nosičovou brašnu bez nutnosti nákupu nového nosiče a s možností využít prozatím, než doslouží, své stávající postranní velkoobjemové brašny. V několika prodejnách s cyklistickými potřebami jsem se svými požadavky, detaily a nutností vyřešení problému obtěžovala tak dlouho, až jsem dostala tip na jednu také německou značku, kde by ale bylo nutno investovat do speciálního nosiče a další velkoobjemové brašny. Něco na 17 a více litrů v nabídce prostě nemají a stávající boční bych současně s jejich horní nosičovou brašnou a typem nosiče použít nemohla.
A pak náhle – bingo – a tip na značku Ortlieb, kterou ale neprodávají, a tak začalo mé hledání na netu, pečlivý výběr a nemálo dotazů na dovozce. A práci se mnou určitě neměl lehkou. Ochotně mi věnoval opravdu hodně svého času, pochopení a trpělivosti.
Něco jiného totiž je, když drahou věc, kterou kupujete, vidíte na živo, můžete si jí osahat případně i nechat namontovat. Hned vidíte všechny její parametry. A jiné to je, pokud nakupujete v e-shopu a máte k dispozici jen pár pěkných obrázků či dokonalých fotografií a nějaké míry, které nemáte dost času číst, přeměřovat a pečlivě nad nimi přemýšlet, zvlášť pokud jste tak vytížená osoba jako já, jak pracovně, tak péčí o děti a domácnost.
Ortlieb bohužel příliš variant horních zadních nosičových brašen nenabízí. A už vůbec ne takových jako jsem byla zvyklá, takové u kterých je především možné zvětšit objem nahoru a mají různé další vnější kapsičky a třeba i prostor na další lahev s pitím. Takový ten, kterému já říkám “zadní kapsa na kefír”, který tam fakt vozím. Ale vejde se tam třeba i lahev aviváže, pro ty co vozí nákupy do domácnosti jako já, ví o čem mluvím, možná ale budu “bláznivá ” výjimka mezi každodenními jezdci hlavním městem. Většinou se všichni totiž domnívají, když vidí mé plně naložené brašny, že jedu z nějaké daleké cesty či expedice, nebo že na nějakou náročnou mnohakilometrovou expedici trénuji. Zřejmě by byl problém takovou brašnu vyrobit, pokud má splnit požadavky NEPROMOKAVÁ, ale kdo ví? Třeba v budoucnu…..
Ortlieb nám tedy nabízí v několika variantách takzvaný Trunk-Bag nebo Travel-Biker.
Ortlieb Trunk-Bag
Ortlieb Travel-Biker
První mé obavy byly z velikosti a umístění Trunk – Bagu mezi nosič a sedlo a zvažovala jsem nabízený Travel – Biker, ten by se mi opravdu líbil na převoz plata 30-ti vajec a především na přepravu “osobní kostymérny”, tedy vyžehleného pracovního oblečení, které čítá nejčastěji pouzdrové šaty s podšívkou a hedvábné šátky jako doplňky. Přeci jen reprezentuji firmu v klientském centru. Dále pak ručníky, případně náhradní dres, pokud jedu ráno za deště. . Odradil mě ale trošku přesah z každé strany nosiče a měla jsem obavy, jak bych se dostávala do postranních brašen. Další obava byla, jak by se “cyklo – kufr” choval při vyšší hmotnosti nákladu. Navíc by mi tam pravděpodobně ” lítaly” neukotvené dózy na potraviny s mým osobním dietním cateringem. Tedy to asi jen v případě pokud bych prostor 100 % nevyplnila. Kufr má sice nádhernou podšívku, suprový upínák na oděvy, ale pro mé účely každodenních potřeb chybí nějaký molitanový vyjímatelný organizér na ukotvení drobnějších věcí. Je prostě tvořen na oděvy a ty nosnost 10 kg pravděpodobně nepřesáhnou. Myslím, že Travel – Biker – bude suprový, pokud vezete více oděvů, ručníků, nebo třeba osušek, či deku k vodě, nebo jinak složený spacák. Uvažovala jsem také o vhodnosti přepravy běžného nákupu pro domácnost, kdyby se tam vyrovnaly kilovky cukru, mouky, mléko jehož rozměry jsou 17 x 10 x 6cm a podobné rozměry má i sáček mouky, cukru či soli, tak tipuji, že by se mohlo v jednom patře vejít 7 ks kilovek a do druhého patra plato 30 ti vajec jehož rozměry jsou 29,5 x 29,5cm a nějaké drobnosti k vyplnění zbývajícího prostoru. To pak více než 10 kg není a měl by to Travel Biker zvládnout – toť tip pro prodejce či výrobce k otestování. Předpokládám totiž, že uváděný rozměr není vnitřní, ale vnější a 5 krabic mléka tam do jedné řady, odhaduji, prostě nevleze. Jinak jsem přesvědčená, že to bude dobrý sluha a do budoucna jeho nákup vážně zvažuji. Představa nezmuchlaného reprezentativního oděvu a převozu zmiňovaného plata 30 ks vajec bez jediného rozbitého, což se málokdy povede, když to převážím v postranní brašně, je prostě nárherná a velmi lákavá.
Dala jsem ale přednost zvyku nemít na nosiči kufr, ale tašku, protože nejčastěji vozím na zadním nosiči ten zmiňovaný osobní catering v plastových dózách a bez problémů denně vyplním prostor 8 litrů tašky místo 27 litrů kufru. To si dovedu představit jednině při tom větším víkendovém nákupu či na cesty k oblíbené přehradě. Proto jsem nakonec pořídila právě vodotěsný Ortlieb Trunk-Bag s Ortlieb adaptérem.
A dostáváme se k výběru barvy. Váhala jsem mezi bezpečností čili viditelností a designem. Nadchly mě varianty se zvýšenou viditelností, ta vysoce reflexní žlutá je v tomto bezkonkurenční, jenže takovou Ortlieb nahoru na nosič bohužel nevyrábí. Varianta v černo – červené má opravdu šmrnc a krásně se barevně hodí k mému kolu. Zvažovala jsem černou a následně dokoupit brašny vysoce reflexní, ale jejich cena je poněkud vyšší, nicméně stále váhám, skončilo by totiž věčné sháněním cyklo oblečení v reflexních barvách, které mi příliš nesluší, tak jako tmavým typům s černými vlasy.
Rozhodla jsem se tedy pro černo-červenou.
Tady končí kapitola “vybírám” podle webu z obrázků a popisu a telefonických a emailových konzultací s předními odborníky.
A začíná kapitola “když rozbalím balík”.
První co mě “trklo”, a při pohledu na fota produktu vůbec nenapadlo, je masivní zip středem brašny, jehož design je naprosto úchvatný a dokonalý. Když ho však zkusíte poprvé rozevřít, jde to poněkud ztuha a jen doufám, že až budu mít zkřehlé ruce při chladnějším počasí, že se o něj neškrábnu a nebudu mít potíž s otvíráním. Že se prostě “ochodí”. Nedošlo mi ani, že umístění a vyndání obsahu bude poněkud méně komfortní, než když máte brašnu, které lze rozevřít celé víko a zip je umístěný po obvodu a ne pouze středem tašky.
Následně jsem zkusila vsunout ruce do postranních vnějších kapsiček, úplně to k tomu láká a výsledek = super pružnost, taková dokonalá ale příjemná komprese, asi jako když si obléknete funkční kompresní prádlo SKINS, a už se moc těším jak do těch míst přendám své mobily a peněženky a nebudu řešit jejich ukotvení v řídítkové brašně. Nejsem totiž zastánce telefonování za jízdy. Když jedu, tak prioritou je bezpečnost a hlavně požitek z nepřerušované a ničím nerušené jízdy. Tím pádem uložení dozadu nic nebrání.
Trošku postrádám, že uvnitř tašky není alespoň vyjímatelné protinárazové dno, ale asi půjde jen o můj zvyk od jiných výrobců, a systém adapterů toto vlastě ani nebude vyžadovat. Také mě napadlo, že případně při převozu křehčího materiálu to vyřeším bublinkovou folií tak, aby za jízdy nic nerachotilo a neotlouklo se.
Pak jsem se seznamovala s mechanizmem adaptéru. Ten “zobáček” na klíč jde trošku ztuha, ale vzhledem k tomu, že brašny téměř nikdy nesundávám, jen pokud servisuji kolo, či při údržbě, tak mi to nevadí a jen doufám v dokonalost systému, že udrží plně naloženou brašničku. Mám malinké pochybnosti při představě jízdy úsekem pražské náplavky, kde není pruh pro cyklisty a jede se po opravdu velkých nerovnoměrných dlažebních kostkách, takový ten úsek, kde vytřesete úplně všechno, musíte šlapat i z kopce, a hlavně nikdy nebrzdíte, a jen si přejete ať Vám nikdo a nic nevstoupí do cesty.
Kapitola “montáž”
Neměla jsem v týdnu příliš času a nechala to na klid sobotního dopoledne. A přišlo rozčarování. Stávající nosič neumožní brašnu ukotvit tak, aby nezasahovala pod sedlo . Brání tomu horní navařená tyč nosiče zn. Author, takže se ještě víc znemožní komfort při ukládání věcí. Nicméně mé dlouhé nohy dovolují o fous zvednout sedlo, tak tam brašna naštěstí není zmáčknutá. Leckdo může namítnout, ať brašnu sundám a naplním jí mimo kolo. Ale já nechci zaprášenou či zablácenou tašku pokládat třeba na kuchyňskou linku. Nicméně půjde zřejmě o můj zvyk a časem mi to snad nebude dělat větší potíže.
Nejdříve se mi zdálo, že se stávajícími postranními brašnami to prostě nelze kombinovat, protože ty by se sice daly umístit na adaptér, ale pak je neukotvíte gumicukem co je všitý na těch brašnách, neb je to tak o 6cm níž. No a co teď s tím? Ale pak mi došlo, že adaptér se dá namontovat i bez těch postraních tyček a brašny se tak dají připevnit tam, kde původně byly. Akorát je třeba jim zůžit rozteč mezi háčky.
Stávající závěsné brašny jsou ještě v dobré kvalitě, na nové vodotěsné od Ortlieb musím našetřit, a bez všech brašen při přepravě věcí a nákupů se prostě neobejdu. Jeden můj známý, když viděl jak se s tím “mořím” a snažím se na pláži při montáži vymyslet řešení, mi nabídl, že na železo adaptéru z každé strany v práci přivaří tyčku , tak aby šlo brašny pověsit výš a využít dolní ukotvení gumicukem s háčkem.
Mám obavy jak to dopadne a bude se muset vyřešit nějaké těsnění , neb tyčka je užší než tyčky mého nosiče. Ale doufám, že dobře a že mi to i tak bude dobře sloužit i když v této kombinaci.
Takže to zkrátím :
Nepromokavost – 100% bezkonkurenční
Design – 100% bezkonkurenční
Mechanismus ukotvení na nosič – 100 %. Pozor jen na prostor mezi sedlem a nosičem u kol vel 29″.
Objem – dostačující pro přepravu svačinek či osobního cateringu či kabelky
Přístupnost při ukládání a vyjímání věcí – 50%. Pohodlnější by byl zip ne středem, ale po obvodu víka, tak aby šla brašna otevřít celá.
Pevnost materiálu – ukáže čas, ale vypadá, že bude hodně odolný, dávám 100% a důvěru
Náročnost montáže – zvládne i žena blondýna
Zpevněné dno – 100 %
Postranní elastické kapsičky – 100 % vynikající, nečekaně prostorné
Ucho přes rameno – 100% super mechanismus na zkrácení a uchycení
Nemožnost proděravění dna brašny o háky závěsných postranních brašen či o nosič – 100%
Mechanismus adapteru na klíč a jednoduché rychlé sundání brašny – 100 %
Proti nárazová vložka – úplně chybí 🙁 nutno něčím nahradit
Reflexní prvky a odrazky – dostačující
Umístění zadní blikačky – zatím nevidím žádnou možnost
Součástí by mohl být imbus k montáži, tak jako se dává k nábytku (dlouuuho jsem doma hledala)
Recenze vozíku Burley Encore a jeho porovnání s AZUB Jerry
Blíží se letní prázdniny, čas hrátek a výletů do blízkého, či vzdáleného okolí. Ti z vás, kteří mají rádi cyklistiku, ale mají doma i jednoho či více opravdu malých “špuntů”, možná právě teď řeší dilema, který cyklo vozík pro děti vybrat. Který bude dobře sloužit dlouhá léta, přežije jedno, lépe i dvě děti a ještě se případně za nějakou cenu prodá. Možná vybíráte ten, který bude bezpečný, pohodlný, a také třeba odpružený. A jste zvědavi na tipy a triky, které použili někteří z těch, kteří už s vozíkem mají odježděno.
Proto vám přinášíme jakýsi test, resp. soupis spousty zkušeností manželů Hroudových, kteří jsou v tomto směru v ČR snad ti nejpovolanější. Nejenže mají s dětským vozíkem najeté “nechutné” počty kilometrů, ale mají zkušenosti se dvěma z nich. Prvním byl AZUB Jerry, druhým pak Burley Encore. Výsledky jejich “testu” jsou tu a tam trošku odstrašující, ale je třeba si uvědomit, že oni vozíky používají na hraně, a často možná až za onou příslovečnou hranou, použitelnosti. S takovým využitím těžko v AZUBu či Burley počítali, a předpokládádme, že ani vy nebudete jezdit v takovývh podmínkách. Přesto je zajímavé si přečíst, jak využití dětských vozíků za kola vidí oni.
Vozík Burley jsme si vybrali jako nástupce vozíku Jerry z toho důvodu, že jsme v něm vozili dvě děti, které, když seděly vedle sebe, měly ve spodní (černé gumové) části málo místa na nohy (na délku). V té době jsme měli s Jerrym najeto více než 8 tisíc kilometrů a klidně bychom najeli i další kilometry, jen byl problém se těmi nohami. A také jsme chtěli vozík s větší deklarovanou nosností (děti rostly). Jerryho jsme ale prodali příbuzným a jezdí dál.
Vozík Burley Encore jsme koupili hlavně z důvodu barvy. Ne že by nám tolik záleželo na designu, ale byl to v té době jediný vozík v reflexní žluté barvě, tudíž dobře viditelné. Jezdíme hlavně u nás a na jihu a východě Evropy, kde nejsou žádné cyklostezky a žluté vozíky jsou dobře viditelné na vzdálenost stovek metrů, což považuji za jeden z nejdůležitějších parametrů (daleko důležitější, než nějaké odpružení a podobné zbytečnosti).
Vozík jsme u Vás kupovali v roce 2011 z finančních důvodů bazarový a v látce byla malá dírečka. Vozík se nám na první pohled zdál pěkný (např. kouřová “skla”), jen se nám zdála u Jerryho kvalitnější (pevnější) použitá látka. Ale vzhledem k tomu, že se dírečka za ty tři roky ježdění vůbec nezvětšila, a ani nepřibyla žádná další, jde asi také o kvalitní materiál. Ukázalo se, že je plachta, podobně jako u Jerryho, nepromokavá. Odolala i při celodenní jízdě v dešti.
S vozíkem jsme MIMO JINÉ byli v roce 2011 na 3490 km dlouhé cestě po Balkáně : http://www.epastorek.cz/vypravy/2011/cyklotoulky-s-vozikem-detmi-a-nocnikem-po-balkane/
Projeli jsme: Bulharsko, Makedonii, Albánii, Černou horu, Bosnu … až do Břeclavi 😉
V roce 2012 na 3300 km dlouhé cestě také po Balkáně: http://www.epastorek.cz/vypravy/2012/balkan-2012/
Všemi státy bývalé Jugoslávie …
A vloni na 2400 km dlouhé cestě po Švédských ostrovech Oland a Gotland http://www.epastorek.cz/vypravy/2013/cesta-na-sever-svedsko-polsko/ a Labské stezce http://www.epastorek.cz/vypravy/2013/cesta-na-sever-cast-22-labska-stezka/
S vozíkem Burley jsme odhadem najezdili už více než 10 tisíc kilometrů, z toho naprostou většinu natěžko se dvěma dětmi. Vozík jsme nikterak nešetřili, trápili jsme jej v balkánských horách, na Albánských kamenitých stezkách, po rozbitých silnicích Bulharska, bloudili jsme v Srbsku … prostě tam, kde žádné pohodlné asfaltové cyklostezičky nejsou. Labská byla jediná cyklostezka, kterou jsme s vozíkem projeli, ale například i v tom Švédsku nebyla makadamová silnice vyjímkou.
Bohužel nemáme zkušenost s jinými vozíky, takže můžeme hodnotit jedině Burley, případně srovnat jen Jerryho a Burley. Ve spoustě věcí ale nevychází Jerry vůbec špatně. To, že má Burley víc místa na nohy pro děti, je sice pravda, na druhou stranu, to místo pro nohy je takové “divné” … je to jen volně plandající se látka (navíc uchycená našikmo), u které jsme měli strach, aby se časem neprotrhla, tak jsme dětem dávali pod nohy kobereček (nebo kousek nastřižené karimatky). Narozdíl od pevné plochy pod nohama u Jerryho. Ale ještě se to neprotrhlo, tak jsou možná naše obavy zbytečné.
Ze stejné látky je vyrobená celá spodní přední část vozíku (černá), při nárazu (souvislost už si nepamatuji) se nám tam udělala díra (vyřešili jsme záplatou). Chtělo by to ale nějakou výstuž, zejména v oblasti, kde látka dotýká trubek.
Vozík je sice žlutý, ale nikde nebyl vyfocený zezadu. Když jsme jej obdrželi, bylo trochu zklamáním, že je žlutá jenom horní polovina. Proto jsme do spodní poloviny našili na suché zipy záda z reflexní vesty, vidět je např. zde:
(nicméně opakuji to po stopadesáté a zopakuji klidně znova – nechápu, že se u nás prodávají vozíky šedivé, hnědé nebo zelené – a lidi to kupují a jezdí s tím po silnicích – takový vozík není vůbec vidět a nějak praporeček to vůbec nezachrání!)
No, to jsem odbočila.
Také jsme sundali druhé madlo. A přidali jsme jeden suchý zip na zadní “vlez” do nákladního prostoru, kde mi připadalo, že by to chtělo ty látky něčím trošičku přichytit k sobě.
Uchycení ke kolu je ale naopak pěknější, než u Jerryho (měli jsme ale nějakou starou verzi). Tahoun ocenil, že je tohle dobře vyřešené, není tam pružina, netahá to dozadu. Čuměli jsme na mechanismus toho kloubu – kdž spadne kolo, s vozíkem to ani nehne a kloub se pak vrátí do původní polohy. Nechápu, z jakého je to materiálu, že to vydrží ….
Lepší je také uchycení plachty, je to na háčky (Jerry – sucháče), děti to neotevřou nohama při jízdě (a naučily se to dokonce i sami si zevnitř otevřít a za sebou zavřít 🙂
Při první cestě po Balkáně jsme zjistili, že se na vozíku posunují kolečka na oji směrem ven (bylo nutno to kontrolovat, hrozilo totiž, že upadnou). Po návratu jsme toto poslali k vám, bylo nám řečeno, že je nutné kola promazávat a problém se tímto vyřešil.
Při druhé cestě Balkánem nám vozík praskl. Stalo se to v Albánii, kousek za přehradou Komani, na prašné cestě plné výmolů. Vozík praskl na dvou místech: hliníková trubka vnitřní konstrukce a hliníková čtvercová objímka, která drží oj. Mysleli jsme, že je to konec cesty, naštěstí nám pomohl kluk v autoservisu – trubka se vystužila a oj se vyměnila pravá ze levou (naštěstí byla na vozíku náhradní, určená asi pro země, kde se jezdí vlevo). Po návratu jsme zakoupili tuto objímku novou a chtěli řešit i výměnu prasklé (vystužené) trubky. Tato výměna by ale byla natolik pracná a drahá, že jsme nechali původní opravu z albánského Fierze. Vydržela loňskou cestu a další ježdění (cca 3000 km).
Pravda, uznáváme, že jsme vozík používali na hranici nosnosti (ale nikdy ne přes!) a na cestách, na které asi není úplně stavěný (Albánie apod.) Na druhou stranu je otázka, zda jiné modely vozíků by toto vydržely a nepraskly mnohem dříve. Myslím, že Burley toho vydržel až až a 95% lidí s ním takovéto cesty podnikat nebude.
Burley máme i nadále v provozu. V půlce června 2014 se chystáme do Francie. Děti už nám sice dorostly samostatného ježdění (mají 5 a 7 let), vozík přesto bereme s sebou pro to, aby si mohly během dne odpočinout. Pro jedno dítě máme tažné zařízení Follow-me, pro druhé vozík.
Luděk vymyslel a vyrobil uchycení dětského kolečka na vozík tak, aby v něm mohlo sedět dítě a ještě se vézt kolo. Snad to bude držet. (kolečko je 18 palcové, asi desetikilové).
S vozíkem jsme zažili spoustu krásných cest, najeli tisíce kilometrů a prožili nádherné (ale i náročné a napínavé) okamžiky. Strašně rádi na to vzpomínáme a je nám líto, že etapa vozíčku v našem životě už pomalu končí. Děti začínají jezdit samy a my bohužel musíme vybírat méně náročné terény, vhodnější pro děti. S vozíkem jsme si jezdili, kde jsme chtěli, po našich oblíbených končinách. Teď vybíráme cyklostezky v zemích na západ od nás, z důvodu bezpečnosti. Není to sice úplně špatné, ale není to ono. Táhnutí vozíčku se dvěma dětmi je náročné a po šesti týdnech v balkánských kopcích přijedete lehčí o 12 kilo – to také vůbec není k zahození. A ty okamžiky, kdy člověk někam přijede a kolem něho se seskupí lidé a zajímají se, odkud a kam jedete, to je také super. Ale když se k tomu ještě otevřel vozík a z něho vyskákala dvě děcka – lidi padali na zadek a snášeli modré z nebe. To nebylo samozřejmě plánované, ale díky dětem jsme se na cestě cítili mnohem lépe a měli jsme otevřeno mnohem více nejen dveří, ale hlavně lidských srdcí. Píšu to a je mi smutno … jo jo, příští sobotu vyrážíme směr Nantes, tak uvidíme.
Markéta Hroudová
http://www.lesovna.eu/
Za zkušenosti a veškeré podklady děkujeme!
Bílé útesy doverské
Vypravit se do Doveru po druhé, když je Anglie plná překrásných koutů a těch použitelných víkendů je tak zoufale málo, to by se mohlo zdát jako plýtvání časem. Ale nakonec se ukázalo, že to byl jeden t těch „dní za odměnu“, který si speciálně já zasloužím. A Bóša můj jak bys met.
Důležitý poznatek na této cestě byl ten, že: „dámy a pánové, skládací kolo, navzdory veškeré mé prvotní nedůvěře a opatrnosti, je – i – do – terénu! Samozřejmě, komfort osmnácti převodů nenahradíte ničím, ale poučení je jasné: hlavně nepodceňovat.
Když jsme vyložili kola z autobusu, stáli jsme v nadmořské výšce nula, v doverském přístavu, který vypadá skoro jako to monstrózní překladové místo šplouchající mastné vody v Holandsku. Jo, myslím Rotterdam. Ale pozor, když vyšplháte trošku výš do kopce, který je dost dlouhý a dost prudký nato aby se tam kamioňákům roztavily brzdy, jste zase v té malebné Anglii, která si tak zakládá na čistotě a útulnosti.
Ten kopec je však nutné překonat a taky je třeba najít nějaký soukromý exit, který by nás dostal blíž k atrakci, pro kterou je Dover vedle svého přístavu tak světoznámý.
Za doverskými bílými útesy se jezdí světa kraj. Doverské bílé útesy chtěl i Hitler a ve středověku Španělé, a před nimi Anglosasové a před nimi ještě Vikingové. Jenže všichni na to šli od moře, což je zákonitě náročnější cesta. My, co máme pod helmou, vzali jsme to na kole, přes kopce a ostružiní, kde nás na parkovišti nikdo nečekal. (Až potom jsme zjistili, že kola parkovné neplatí a vrátný na asfaltovém příjezdu by se na nás tak akorát pěkně usmál.)
Zdolali jsme kamenitou kozí stezku a 12°stoupání a kola nás podržela. Tak to by bylo k té technické stránce. Další je už jen romantika a pohádka.
Víte, já mám ráda vodu. Vítr a vůni moře. Kdo taky ne, že? Ale já to říkám hlavně proto, že když má něco člověk rád, tak se mu u toho nejlíp odpočívá. Stanuli jsme na kraji útesu, těsně před místem, za kterým se propadá vzduch a v té výšce se snad ztrácí i čas. Hleděli jsme na obzor, za nímž mizely obrovské trajekty, které si z té dálky lehce spletete se španělskou karavelou, nebo pirátským korábem a jen díky tomu jsme mohli rozpoznat, kde končí voda a začíná obloha. Vzduch voněl mocnou silou svobody a Bóša rozvíjel myšlenku o námořnících, a taky o našem kamarádovi Filipovi. Ten vypadá přesně, jako jeden z nich. Hlavně proto, že pro něho slovo „usadit se“ je tak trochu přisprostlé a navíc nosí v levém uchu malý zlatý kroužek s křížkem. Prostě pirát.
Ve vysoké, hravé trávě jsem si Bóšovi lehla do klína a dala si dvacet, tak sladkých, že jsem tím dohnala snad celý týden krátkých neklidných spánků u vlakového nádraží. Poslouchala jsem dunění vln hluboko pod námi a šumění větru ve vysoké trávě, který voněl Francií a Holandskem, který voněl tou svobodou a vysmíval se naší neschopnosti létat.
Neschopnost létat. To byla taky pravděpodobně problematika, kterou za války řešili němečtí letci, sestřelení britskými kulometčíky ze střeleckých hnízd vybudovaných ve vápencových stěnách útesů. To překvapení, kdy vám kulka prošije bok pod křídlem a pak začne vynechávat motor muselo být děsivé. Střílelo se také do blížících se plavidel, která v obrovských počtech skončila na dně moře. Pod hladinou diskrétních vln. Ještě stále tam leží. Stovky válečných vraků. Tisíce duší, které se ze snu válečného nesmyslu probudily těsně před tím, než plícím pod vodou došel kyslík.
Věděli jste, že na kilometry od západních útesů je podmořské vrakoviště chráněné jako historická památková rezervace? Pokud se tam potopíte bez povolení, překročíte zákon.
Pancéřové okenice těch děsivých hnízd, kdysi posouvané mocným trhnutím a uvedením koleček v kolejnicích do pohybu, jsou dnes zarezlé a už se ani nehnout, podobně, jako klouby starých veteránů. Veškeré válečné nářadí bylo odvezeno, použité nábojnice poklizeny, jen v tom kdysi neprůstřelném kovu zůstaly stopy po kulkách, které se rezivějícím časem proměnily v pěkně kulaté díry.
Kolečka se už ani nehnout a ty prostory dnes zdobí jen nápisy turistů vyryté cizí mincí. Okupují je jen příležitostní chlapíci s pruty a udicemi a milenci, kteří si tady v ústraní hrají na lásku. Voda duní a dole se tříští o skály stejně jako v těch vypjatých dnech plných adrenalinu, nejistoty a smrti.
Dover. Byli jsme tu dvakrát, a pokud přijedeme po třetí, rozhodně zajdeme do doverského muzea. Angličané mají báječná muzea. Milují svou historii a hrdost s jakou ji prezentují je inspirující.
Konec konců Španělé, Vikingové i Hitler si při útokům na Dover vylomili nejeden pancéřový zub.
foto: www.bosa.cz
text: www.cestyterez.com
Netradiční zámek na kolo
Zatímco se celý svět kol ubírá mílovými kroky vpřed a mění se z roku na rok, svět zámků na kolo jakoby ustrnul na jednom místě. V poslední době rozvířil vody v této části cyklistiky snad jen Knog se svým silikonovým “opletem” ocelového lanka. Podobný zámek pak představil také ABUS a protože Knog měl svou myšlenku patentovanou, byl z toho soudní spor. Něco, co v cyklistice rozhdoně neradi vidíme a vlastně se nám to nelíbí ani kdekoliv jinde.
Není tedy divu, že korejský tým Lee Sang Hwa, Kim Jin Ho a Yeo Min Gu se pokusili přijít s nějakou novou myšlenkou. Podle nich je hlavním problémem současných zámků především to, že pokud si chcete jen na minutku odskočit koupit rohlíky, musíte další dvě minuty vytahovat zámek z batohu, či uvolňovat z držáku na kole, pak zamykat, pak zase odemykat atd. Zámky, zvláště ty pořádné, jsou prostě komplikace.
A proto tento tým přišel s nápadem jakéhosi skládacího sedla, které následně obejme plášť a ráfek kola a pomocí čísleného zámku se pak zamkne. Na první pohled jednoduché, svižné a vcelku účinné.
Jak už to ale bývá, hned vyvstávají otázky. Nesloží se se mnou seldo za jízdy? A nebo: Půjde to použít i na jiné kolo než na to, pro které bylo vyrobeno? To už ale není třeba řešit, neb tento “produkt” je opravdu jen designérským zamyšlením a slouží k inspiraci, k rozvíření debaty a je potenciálně jakýmsi prvním krokem k celé sérii úkonů na jejichž konci bude lepší cyklistický zámek.
Kola pro Afriku a Zlaté české ručičky
Jeden z dalších krásných cyklistických projektů se konečně dostal do České republiky. Jsou jím Kola pro Afriku. Tedy sběr použitých kol, která jsou pak převezena do Afriky, kde pomáhají lidem s dopravou všeho možného tam, kam je třeba. V ČR se tohoto chvályhodného úkolu zhostili Roman Posolda a Richard Gazda a více informací o všem co se kolem Kol Pro Afriku točí najdete na www.kolaproafriku.cz Snad jen ještě zmíníme fakt, že kola jsou v tomto případě určena především do Gambie a především dětem, aby se mohly dopravovat do školy. V dnešní době je již po republice několik sběrných míst a stále jich přibývá. Dokonce se v Ostravě chystá otevřít i charitativní obchod.
To ovšem není všechno. Handbiker Radek Krupa se chystá objet celou Českou republiku a to sólo a bez podpory, tzn. vše si poveze s sebou. Svou cestou by také rád upozornil na projekt Kola pro Afriku a udělal mu tolik potřebnou medializaci. A protože úspěch celé jeho cesty se bude odvíjet o síly jeho paží, zvolil si krásný název pro svůj web, kterým je www.zlateceskerucicky.info
A to už je opravdu všechno. Teď už jen stačí sledovat Radka a pokud doma najdete nějaké zapomenuté kolo, zavezte jej na jedno ze sběrných míst a pošlete jej do Afriky.