Vždycky jsem považovala skládací kolo za podřadné přibližovadlo, kterým se dostanete tak akorát na nákup, nebo na hřbitov, přesně tak jak ho používala naše babička. Ta klička uprostřed rámu ve mně vzbuzovala nedůvěru a byla jsem vždy naprosto přesvědčená o tom, že drobný skůček, nebo vyšší rychlost to kolo prostě nemůže vydržet.

Taky jsem si myslívala, že Britské ostrovy jsou příliš blízko na to, aby mohly skýtat místa zajímavější a víc fascinující, než třeba vzdálená Patagonie, dechberoucí Kanada, nebo omračující zeleň Nového Zélandu.

Jenž to jsem byla ještě malá a vůbec jsem nerozuměla spoustě věcí, které teď už vím. Kromě mnoha jiných, tedy, především to, že skládačky jsou super a Anglie je naprosto úchvatná. Zjistili jsme s Bóšou, že to byl v obou případech kardinálně chybný přístup.

Člověk promítá na festivalech a poslouchá nesčetná vyprávění o různých koutech světa, ale Anglie? O té se nemluví. I ti největší cestovatelští rekové, nejdrsnější drsňáci i nejodvázanější dobrodruzi o ní mlčí. Žeby byla nudná a profláklá, a nedalo se na ní nic nového objevit? To sotva. Spíš na ni stateční hrdinové ztratili odvahu, a proto raději přezíravým gestem naznačují, něco o tom, že tam už všichni byli dvakrát. Téměř jsme tomu uvěřili. Ale nakonec jsme se s Bóšou po několika opatrných výpravách v utajení rozhodli, že podat první depeši o kardinálním omylu, kterého se dobyvatelé světových krás dopouštějí.

Připravujeme zářivou zbroj, ve které vezmeme ostrov útokem. Tak jako dříve Vikingové, Anglosasové a Normané. Rozhodli jsme se dobýt Británii na skládačkách.

Terez a Bóša