Recenze vozíku Burley Encore a jeho porovnání s AZUB Jerry

Recenze vozíku Burley Encore a jeho porovnání s AZUB Jerry

Blíží se letní prázdniny, čas hrátek a výletů do blízkého, či vzdáleného okolí. Ti z vás, kteří mají rádi cyklistiku, ale mají doma i jednoho či více opravdu malých “špuntů”, možná právě teď řeší dilema, který cyklo vozík pro děti vybrat. Který bude dobře sloužit dlouhá léta, přežije jedno, lépe i dvě děti a ještě se případně za nějakou cenu prodá. Možná vybíráte ten, který bude bezpečný, pohodlný, a také třeba odpružený. A jste zvědavi na tipy a triky, které použili někteří z těch, kteří už s vozíkem mají odježděno. 

Proto vám přinášíme jakýsi test, resp. soupis spousty zkušeností manželů Hroudových, kteří jsou v tomto směru v ČR snad ti nejpovolanější. Nejenže mají s dětským vozíkem najeté “nechutné” počty kilometrů, ale mají zkušenosti se dvěma z nich. Prvním byl AZUB Jerry, druhým pak Burley Encore. Výsledky jejich “testu” jsou tu a tam trošku odstrašující, ale je třeba si uvědomit, že oni vozíky používají na hraně, a často možná až za onou příslovečnou hranou, použitelnosti. S takovým využitím těžko v AZUBu či Burley počítali, a předpokládádme, že ani vy nebudete jezdit v takovývh podmínkách. Přesto je zajímavé si přečíst, jak využití dětských vozíků za kola vidí oni. 

Vozík Burley jsme si vybrali jako nástupce vozíku Jerry z toho důvodu, že jsme v něm vozili dvě děti, které, když seděly vedle sebe, měly ve spodní (černé gumové) části málo místa na nohy (na délku). V té době jsme měli s Jerrym najeto více než 8 tisíc kilometrů a klidně bychom najeli i další kilometry, jen byl problém se těmi nohami.  A také jsme chtěli vozík s větší deklarovanou nosností (děti rostly). Jerryho jsme ale prodali příbuzným a jezdí dál.
Vozík Burley Encore jsme koupili hlavně z důvodu barvy. Ne že by nám tolik záleželo na designu, ale byl to v té době jediný vozík v reflexní žluté barvě, tudíž dobře viditelné. Jezdíme hlavně u nás a na jihu a východě Evropy, kde nejsou žádné cyklostezky a žluté vozíky jsou dobře viditelné na vzdálenost stovek metrů, což považuji za jeden z nejdůležitějších parametrů (daleko důležitější, než nějaké odpružení a podobné zbytečnosti).

Vozík jsme u Vás kupovali v roce 2011 z finančních důvodů bazarový  a v látce byla malá dírečka. Vozík se nám na první pohled zdál pěkný (např. kouřová “skla”), jen se nám zdála u Jerryho kvalitnější (pevnější) použitá látka. Ale vzhledem k tomu, že se dírečka za ty tři roky ježdění vůbec nezvětšila, a ani nepřibyla žádná další, jde asi také o kvalitní materiál. Ukázalo se, že je plachta, podobně jako u Jerryho, nepromokavá. Odolala i při celodenní jízdě v dešti.

S vozíkem jsme MIMO JINÉ byli v roce 2011 na 3490 km dlouhé cestě po Balkáně : http://www.epastorek.cz/vypravy/2011/cyklotoulky-s-vozikem-detmi-a-nocnikem-po-balkane/
Projeli jsme: Bulharsko, Makedonii, Albánii, Černou horu, Bosnu … až do Břeclavi 😉

V roce 2012 na 3300 km dlouhé cestě také po Balkáně: http://www.epastorek.cz/vypravy/2012/balkan-2012/
Všemi státy bývalé Jugoslávie …

A vloni na 2400 km dlouhé cestě po Švédských ostrovech Oland a Gotland http://www.epastorek.cz/vypravy/2013/cesta-na-sever-svedsko-polsko/ a Labské stezce http://www.epastorek.cz/vypravy/2013/cesta-na-sever-cast-22-labska-stezka/

S vozíkem Burley jsme odhadem najezdili už více než 10 tisíc kilometrů, z toho naprostou většinu natěžko se dvěma dětmi. Vozík jsme nikterak nešetřili, trápili jsme jej v balkánských horách, na Albánských kamenitých stezkách, po rozbitých silnicích Bulharska, bloudili jsme v Srbsku … prostě tam, kde žádné pohodlné asfaltové cyklostezičky nejsou. Labská byla jediná cyklostezka, kterou jsme s vozíkem projeli, ale například i v tom Švédsku nebyla makadamová silnice vyjímkou.

Bohužel nemáme zkušenost s jinými vozíky, takže můžeme hodnotit jedině Burley, případně srovnat jen Jerryho a Burley. Ve spoustě věcí ale nevychází Jerry vůbec špatně. To, že má Burley víc místa na nohy pro děti, je sice pravda, na druhou stranu, to místo pro nohy je takové “divné” … je to jen volně plandající se látka (navíc uchycená našikmo), u které jsme měli strach, aby se časem neprotrhla, tak jsme dětem dávali pod nohy kobereček (nebo kousek nastřižené karimatky). Narozdíl od pevné plochy pod nohama u Jerryho. Ale ještě se to neprotrhlo, tak jsou možná naše obavy zbytečné.
Ze stejné látky je vyrobená celá spodní přední část vozíku (černá), při nárazu (souvislost už si nepamatuji) se nám tam udělala díra (vyřešili jsme záplatou). Chtělo by to ale nějakou výstuž, zejména v oblasti, kde látka dotýká trubek.

Vozík je sice žlutý, ale nikde nebyl vyfocený zezadu. Když jsme jej obdrželi, bylo trochu zklamáním, že je žlutá jenom horní polovina. Proto jsme do spodní poloviny našili na suché zipy záda z reflexní vesty, vidět je např. zde:

balkan2011_038-2

(nicméně opakuji to po stopadesáté a zopakuji klidně znova – nechápu, že se u nás prodávají vozíky šedivé, hnědé nebo zelené – a lidi to kupují a jezdí s tím po silnicích – takový vozík není vůbec vidět a nějak praporeček to vůbec nezachrání!)
No, to jsem odbočila.

Také jsme sundali druhé madlo.  A přidali jsme jeden suchý zip na zadní “vlez” do nákladního prostoru, kde mi připadalo, že by to chtělo ty látky něčím trošičku přichytit k sobě.

Uchycení ke kolu je ale naopak pěknější, než u Jerryho (měli jsme ale nějakou starou verzi). Tahoun ocenil, že je tohle dobře vyřešené, není tam pružina, netahá to dozadu. Čuměli jsme na mechanismus toho kloubu – kdž spadne kolo, s vozíkem to ani nehne a kloub se pak vrátí do původní polohy. Nechápu, z jakého je to materiálu, že to vydrží ….

Lepší je také uchycení plachty, je to na háčky (Jerry – sucháče), děti to neotevřou nohama při jízdě (a naučily se to dokonce i sami si zevnitř otevřít a za sebou zavřít 🙂

Při první cestě po Balkáně jsme zjistili, že se na vozíku posunují kolečka na oji směrem ven (bylo nutno to kontrolovat, hrozilo totiž, že upadnou). Po návratu jsme toto poslali k vám, bylo nám řečeno, že je nutné kola promazávat a problém se tímto vyřešil.

Při druhé cestě Balkánem nám vozík praskl. Stalo se to v Albánii, kousek za přehradou Komani, na prašné cestě plné výmolů. Vozík praskl na dvou místech: hliníková trubka vnitřní konstrukce a hliníková čtvercová objímka, která drží oj. Mysleli jsme, že je to konec cesty, naštěstí nám pomohl kluk v autoservisu  – trubka se vystužila a oj se vyměnila pravá ze levou (naštěstí byla na vozíku náhradní, určená asi pro země, kde se jezdí vlevo). Po návratu jsme zakoupili tuto objímku novou a chtěli řešit i výměnu prasklé (vystužené) trubky. Tato výměna by ale byla natolik pracná a drahá, že jsme nechali původní opravu z albánského Fierze. Vydržela loňskou cestu a další ježdění (cca 3000 km).

balkan2012_230

Pravda, uznáváme, že jsme vozík používali na hranici nosnosti (ale nikdy ne přes!) a na cestách, na které asi není úplně stavěný (Albánie apod.) Na druhou stranu je otázka, zda jiné modely vozíků by toto vydržely a nepraskly mnohem dříve. Myslím, že Burley toho vydržel až až a 95% lidí s ním takovéto cesty podnikat nebude.

Burley máme i nadále v provozu. V půlce června 2014 se chystáme do Francie. Děti už nám sice dorostly samostatného ježdění (mají 5 a 7 let), vozík přesto bereme s sebou pro to, aby si mohly během dne odpočinout. Pro jedno dítě máme tažné zařízení Follow-me, pro druhé vozík.

Luděk vymyslel a vyrobil uchycení dětského kolečka na vozík tak, aby v něm mohlo sedět dítě a ještě se vézt kolo. Snad to bude držet. (kolečko je 18 palcové, asi desetikilové).

labskahk-hostinne12

 

S vozíkem jsme zažili spoustu krásných cest, najeli tisíce kilometrů a prožili nádherné (ale i náročné a napínavé) okamžiky. Strašně rádi na to vzpomínáme a je nám líto, že etapa vozíčku v našem životě už pomalu končí. Děti začínají jezdit samy a my bohužel musíme vybírat méně náročné terény, vhodnější pro děti. S vozíkem jsme si jezdili, kde jsme chtěli, po našich oblíbených končinách. Teď vybíráme cyklostezky v zemích na západ od nás, z důvodu bezpečnosti. Není to sice úplně špatné, ale není to ono. Táhnutí vozíčku se dvěma dětmi je náročné a po šesti týdnech v balkánských kopcích přijedete lehčí o 12 kilo – to také vůbec není k zahození. A ty okamžiky, kdy člověk někam přijede a kolem něho se seskupí lidé a zajímají se, odkud a kam jedete, to je také super. Ale když se k tomu ještě otevřel vozík a z něho vyskákala dvě děcka – lidi padali na zadek a snášeli modré z nebe. To nebylo samozřejmě plánované, ale díky dětem jsme se na cestě cítili mnohem lépe a měli jsme otevřeno mnohem více nejen dveří, ale hlavně lidských srdcí. Píšu to a je mi smutno … jo jo, příští sobotu vyrážíme směr Nantes, tak uvidíme.

Markéta Hroudová
http://www.lesovna.eu/

Za zkušenosti a veškeré podklady děkujeme!

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem

S blížícím se létem všichni hledáme inspiraci, kam vyrazit na kole celá rodina dohromady. Zajímavým námětem se může stát kniha Markéty Hroudové a Luďka Zigáčka s názvem Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem, v níž popisují svoje putování po cyklostezce Odra–Nisa k moři na Rujanu a Polskem zpět domů.

První knižní přiblížení krásné, ale lehce opomíjené dálkové cyklostezky lemující hraniční řeky mezi Německem a Polskem. Tento cestopis i průvodce v jednom vás dovede přímo z České republiky zajímavou krajinou k nejbližšímu moři. Navíc úplně po rovině. Kromě přehledné mapky na předsádce je připojen i podrobný seznam kempů. Popisovaná zpáteční cesta Polskem, kterou rodinka absolvovala, může být také v mnoha ohledech inspirativní.

Publikaci vydalo nakladatelství Cykloknihy a koupíte ji u všech dobrých knihkupců.

Rumunským rájem a Moldavským peklem aneb …  Rumunsko a Moldávie 2010

Rumunským rájem a Moldavským peklem aneb … Rumunsko a Moldávie 2010

V květnu letošního roku jsme se vydali na pětitýdenní cestu jihovýchodní částí Rumunska a do Moldávie. Projeli jsme na kole tyto dvě země, které toho mají tolik společného a přece jsou tolik odlišné. Lidé mluví podobným jazykem s rozdíly, asi jako je mezi češtinou a slovenštinou. Historicky byla celá Moldávie až do roku 1939 součástí Rumunska. Po válce bylo toto území rozděleno a východní část připoutána k Sovětskému Svazu. Od roku 1991 je Moldavská republika (neboli dnešní Moldávie) samostatná republika. Se vstupem Rumunska do EU se propast mezi těmito dvěma bratry zvětšila. Moldavané nyní potřebují pro vstup do EU, a tím pádem i do Rumunska, vízum. Čechům je Moldávie země spíše neznámá, nějaké povědomí mají maximálně milovníci vína. Mnozí dlouze přemýšlí, když mají určit, kde vlastně leží.

Rumunsko si myslím, že není třeba nějak více přibližovat. Úžasná země, i když už hodně vody uplynulo od dob, kdy zdejší kraje procházel a popisoval pan Nevrlých ve svých Karpatských hrách. Mění se rok od roku. Ale srdeční lidé a krásná příroda zůstává pořád (zatím!) Spousta lidí se do Rumunska pořád bojí vyrazit. Mají strach z přepadení nebo já nevím z čeho. Ať se bojí! Podle starého známého přísloví ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. My se nebojíme a tak jsme vyrazili 🙂

Složení výpravy bylo následující: táta Luděk, máma Markéta, Víťa (2 roky a 3 měsíce) a Šárka (1 rok a 9 měsíců). Dvě plně naložená kola, stan a už značně zcestovalý žlutý dětský vozík za kolo AZUB Jerry. Naše cesta trvala 5 týdnů a ujeli jsme během ní 2.382 kilometrů. Z 35ti nocí jsme 3 noci strávili ve stanu v kempu, 2 v penzionech, 4 pod střechou u dobrých lidí a 1 ve vlaku. Zbytek pod stanem ve volné přírodě. To je stejně vždycky nejlepší. Jenže někdy to nejde. Třeba po celodenním lijáku je fajn se usušit, jindy je potřeba si něco přeprat.

Říkáte si, že jsme odvážní, se dvěma dětmi na takovou cestu? Nebo že jsme blázni, či dokonce nezodpovědní magoři? Inu, už jsme takoví. Cestovali jsme takto před příchodem dětí, takže to ani jinak neumíme a ani nechceme umět. Máme zkušenosti, nepouštíme se do zbytečných rizik, víme co si můžeme dovolit v dané zemi a v konkrétní situaci. A co je nejdůležitější: známe svoje děti a máme je sami rádi, takže … dost obav a vzhůru na to!

A proč jsme si vybrali zrovna Rumunsko a Moldávii? To je na dlouhé vyprávění. Po loňské třítýdenní cestě po cyklostezce Odra-Nisa až na ostroj Rujana a zpět Polskem domů (1.784 km) jsme se rozhodli, že letos vyrazíme spíš naším oblíbeným východním směrem. Nějaké další cyklostezky si necháme v záloze, až budou děti větší a pojedou sami. Dokud sedí ve vozíčku, můžeme jet v podstatě kamkoliv. Letos už jsou navíc o něco větší, než byli vloni a tak bude cestování snazší. Moldávie byla poslední zemí z východní Evropy, kterou jsme zatím na kole nenavštívili. Povědomí o ní jsme měli takové, že by neměla být příliš kopcovitá, takže pro cestování s vozíčkem a naloženými koly ideální. Rumunsko mimo Karpatský oblouk taky snad nebude hornaté. Jediné kopce nás budou čekat až poslední týden a to už budeme mít něco natrénováno. Ó, jak jsme se v našich plánech zmýlili.

1. část – Rumunsko

Startujeme z centrálního Rumunska, z průsmyku v horách nad městem Brašov. Jak jsme se tam ocitli? Bohužel jsme neměli tolik času, abychom odjeli z domova po svých. Naštěstí máme fajn kamaráda, který hrozně rád řídí. V podstatě za provozní náklady je ochotný nás odvézt kdykoliv a kamkoliv. Dokonce si i podle nás kupuje i auta. Ač sám zatím bez rodiny, pořizuje si schválně jen kombíky a celý rok se těší, až nás zase poveze na nějakou naší výpravu.

Počasí nám moc nepřeje. Střední Evropu pokrývají husté mraky, hrozí povodně a sesuvy půdy. Cesty v Rumunských horách jsou rozbahněné. Projíždíme územím, které někdo nazval Rumunským Yellowstone. Koupeme se v solných koupelích v horách solného krasu. Kousek dál ze země volně vytéká ropa, její přítomnost dokazují kladívka ropných vrtů kývající se zvolna nahoru a dolů. Rezavé, jakoby splývaly s krajinou. Šplháme se po kamenitých stezkách až do výšky 1100metrů, bahno, jíl, zoufalství. Malá stáčírna minerálních vod pod horami, blahořečíme vynálezu tlakové vody.

Další den zase bahenní sopky. Nezapomenutelný kraj, fantastický zážitek. Nikdy dříve jsem nic podobného neviděla. I naše děti na ně vzpomínají dodnes. Smradlavé bahýnko, jehož vůni cítím ještě dnes ze svých bot (zapadla jsem tam totiž skoro po kolena ), nocleh u dobrého člověka v chatičce přímo u posledních, největších sopek. Má tam uklizeno, čisto a dokonce satelitní televizi i s českými programy.

Pak hory konečně opouštíme. Ale ne na dlouho. Kdo si myslí, že mezi Karpaty a Černým mořem je jen nudná, jednotvárná rovina, je na omylu, podobně jako já jsem byla. Naše nepříliš podrobná mapa totiž zvěstovala rovinu pozvolna až k moři. Po rovině jedeme asi jen ¾ dne. Je to ale úleva po náročném začátku v horách! Počasí se umoudřilo, ale zase pro změnu začaly vedra. Vedra a protivítr. Nejprve míjíme políčka, jedno vedle druhého, povozy a vesničany s motyčkami. Zastavují a koukají za námi. Přerušují práci na polích, mávají nám nebo prostě jenom zírají. Přinášíme jim chvilkové vzrušení, často způsobíme velké pozdvižení. Objevují se první studny s rumpály. Musíme každou vyzkoušet a nabrat vodu, hrozně to baví našeho Víťu. Ve vesnicích je čistá, pitná a studená, mezi poli kalná, pro koně a dobytek. Všude spousta domácích zvířat: koně, krávy, kozy, husy. To už se u nás na venkově nevidí. Tráva se kosí kosou! Lidé se potkávají na ulicích, klábosí na návsích. Všude je živo.

Pole vystřídaly nekonečné pláně bez jediného stromu, silnice se kroutí vzhůru a pak zase dolů. Rozhledy do dálky, kde nic není. Jenom tráva a na všechny strany dráty elektrického napětí. Připomíná mi to Mongolsko nebo Ameriku, i když jsem tam nikdy nebyla.

V každé vesnici kolem nás srocený dav lidí. Když zjistí, že ve vozíku vezeme dvě děti (rumunsky „Due copii“ nebo-li dvě kopie ), dostáváme sušenky, pitíčka, bonbony, sladké pečivo. Všechno možné, každý den něco. Děti si na to rychle zvykly. Když se s někým bavíme, hned se ptají, co jsme dostali. Naučili jsme Víťu místnímu pozdravu a to násobilo srdečnost.

Soutěska Gura Dobrogei a první skalní kláštery. Předzvěst toho, co nás čeká v Moldávii. Cesta se nám ztratila, bloudíme po pláních a pastvinách, kde jsou jen polodivocí koně. Ale jako zázrakem i člověk. Poradil nám cestu. Domluva v Rumunsku je složitá. Škoda té jazykové bariéry. Vždycky se nějak domluvíme, ale na delší rozmluvu to není. Možná je to dobře, jinak bychom nic neujeli.

Konečně přijíždíme k moři. Není to úplně pravé moře, jak by si ho člověk představoval, pobřeží je tvořeno velkými jezery. Moře začíná až za jezery, dál od břehu. Ale to nám nevadí. Celé území je již součástí Biosférické rezervace Dunajská Delta. Procházíme vykopávky dávného osídlení na Histrii, projíždíme obce, kde žijí ruští občané (tzv. Lipované) ještě tradičním rybářským životem, dobýváme hrad Enisala a obědváme v tureckém chudém městečku Babadag. Blížíme se k Dunajské Deltě, kopce nekončí, spíš naopak. Potkáváme první kolegy – báglíkáře. On z Austrálie, ona z Nového Zélandu. Odstartovali v Constantě velkou cestu po Evropě a Asii, mají velké plány na 2 roky dopředu. Rozdělujeme se, ale na dlouho. Potkáváme se hned následujícího dne na lodi do Sfantu Gheorghe.

V Dunajské Deltě trávíme první noc v kempu. Potřebujeme si vyprat a také je nám „blbé“ nocovat v rezervaci nadivoko. V kempu celou noc štěká pes a nefunguje pračka. Kemp nám byl tak úplně naprd. Byly to jen vyhozené peníze. Další den se plavíme po jednom ze tří ramen Dunaje do Sfantu Gheorghe. Zvláštní svět tahle Delta. Řeka, rákosí, pastviny a spousta ptáků. Vesničky jsou přístupné pouze po vodě. Loď pluje do města takhle mimo sezónu 2x do týdne, místní obyvatelé mají slevu. Přepravuje se úplně VŠECHNO: proviant, počítače, sádrokartony, izolace, kočky, kuřata, nábytek a turisté. Na lodi panuje zvláštní souhra a spolupráce všech lidí. Nebojím se svěřit děti do péče cizí paní a jít pomoci nakládat kola. Děti vyfasovaly řízky. Sfantu Gheorghe, na samém konci nejdelší Evropské řeky je jako z minulého století. Prašné cesty, ani jedno auto. Vše co tady najdete, sem bylo dovezeno po vodě. Jedeme se podívat k moři, spíš jenom symbolicky. Je šílenost tahat kola pískem a vodou z Dunaje, která je rozlitá i díky povodním u nás. Nocujeme opět v kempu. Měli jsme zůstat spíš na pláži, v 10 večer pustili pro celý kemp na obrovském promítacím plátně film. Budíček ráno v 6, loď odplouvá nazpět už v 7 hodin ráno. Je poloprázdná. Zahlédli jsme pelikány! A komár ani jeden. Vylétají až po západu slunka, a to my jsme už dávno ve stanu. Přes den jsou zalezlí, nesnáší vedro.

Z Tulcea do Harsovy musíme po hlavní. Škoda, že to nejde po vodě. Za ty dva dny jsme odvykli šlapání, navíc je strašné parno. Zatínáme zuby a valíme, ať to máme za sebou. Cestou jediné zpestření: zřícenina byzantské pevnosti Dinogetia a první meloun. V Harsově, ohromném přístavu na Dunaji, nemají ani jediný obchod s cyklistickým zbožím! Zato mají úžasného prodavače v místní prodejně hlavního telekomunikačního operátora. Umožnil nám hodinový přístup na internet a ještě dal spoustu reklamních věcí. No řekněte, není to skvělý suvenýr, tričko a batůžek ROMTELECOM?

A pak opouštíme Rumunsko. Asi na 14dní.

2. část – Moldávie

Těšíme se na Moldávii. Nikdy jsme tam nebyli, pořádně o této zemi nic nevíme. První dojem je hrozný. Prázdné obchody a jediné plíny Pampers za 10 korun. Do toho úzké a rozbité cesty, po kterých se místní v západních bourácích řítí vesnicí jistě stovkou. Mám pocit, že tady nevydržím ani deset kilometrů. Já chci pryč, pomoc! Bodrá vesničanka s šátkem a motyčkou mi u třetího piva sděluje, že zde bývá spousta havárií a že ti blbci zde jezdí i 120. No ty vo*e (pardon), a my sem jedeme s dětmi. Klepu se jak ratlík, kdykoli zmerčím v zrcátku nebo před sebou auto. Předjíždí mě kamion, řidič troubí a telefonuje zároveň. Proboha, kterou rukou drží volant??

Ráno moudřejší večera. Odpojil se tah na Kišiněv nebo jsem si zvykla? Každopádně chvála ruštině. Díky řadě let, kdy jsem se to nejprve povinně, potom i dobrovolně učila. Konečně si s lidmi pořádně popovídáme. Po pár dnech se pouštíme i do debat složitějších, někdy i politických. Daří se mi v ruštině i vtipkovat. Rusky zde mluví prý 80% (podle mě tak 99%) lidí. Mluví rusky i mezi sebou.

Na tržišti v Cahulu nakupujeme náhradní díly. Dostáváme od trhovkyň „pro děti“ tolik ovoce, že to ani neuvezeme. A taky se objevil první KVAS. Ten pravý, z cisterny, který čepuje paní v bílém plášti. Víťa se potatil, kvas mu chutná!

Návštěva v české vesnici Huluboaia. Kdo byl v Banátu, bude asi zklamaný. Ryzích Čechů tady již mnoho nežije, historie přistěhovalců je zde hodně dávná. Nocujeme u Laudových, které navštíví asi každý, kdo sem jede. Paní je Moldavanka, ale česky mluví lépe, než její muž (Čech), který po druhé skleničce domácího vína mluví už jedině rusky.

Zakoušíme utrpení na moldavských silnicích. Provoz polevil, za to začaly kopce. Kdo má pocit (jako já jsem měla), že je Moldávie zemí rovinatou, ten se šeredně plete. Na první pohled příjemně zvlněná krajina (asi jako jižní Čechy), ale silnice jsou vedené rovně jako přímka. Dva kilometry dřeme jako blázni do strmého kopce do nejvyššího místa, pot z nás leje, abychom to pak sjeli dolů. Ale sjezd není odměnou, je to prudké a hrbolaté, takže víc brzdíme než jedeme. Každý den několik takovýchto kopců, jeden hřebínek za druhým. Kdy už bude konec? Nebude! Ubíjející samo o sobě, my navíc máme skoro 40ti stupňová vedra. Ořechy podél cest dávají jen málo stínu, i když jsou všude. Kdo psal, že je Moldávie zemí ideální pro cykloturistiku?

Chudé vesničky, ještě chudší města, moskviče a žigulíky, k tomu všudypřítomná ruština. Dokonalý skanzen socialismu. Lidská vřelost a srdečnost dosahuje skoro kvalit té rumunské. Pravda ale je, že na otázky: „Kudááá? Otkúdááá?“ (zejména když je na nás řve řidič klimatizovaného auta, který vedle nás jen zlehka přibrzdí a stáhne okénko), „To jsou vaše děti?“ (slyšíme denně cca 5x – odpovídáme, že s cizími bychom se těžko vláčeli stovky a tisíce kilometrů) a „Není jim horko?“ (Jak jim? Jim je ve vozíku dobře. Horko je nám!!!), začínám být chvílemi alergická.

Ráno se budím a bleju. Těhotná nejsem, tak že by z vedra? Během dne začne být blbě i Luďkovi, další noc jde ze stanu snad 5x Víťa. Šárku to chytlo až následující den. Podcenili jsme vodu. A to, blbec, s sebou vezu kapky do vody, které zbyly kamarádům z Indie. Zde, na jihu Moldávie, prý bývají s vodou problémy. Na vodovod nelze spoléhat, lépe brát vodu ve vesnických studnách. Ploužíme se od stínu ke stínu. Kolik kilometrů ujedu bez jídla? Překvapivě hodně.

První pokus o návštěvu samozvané Podněsterské republiky nevyšel. Nikdo jí neuznal, čili její hranice není na turistické mapě vyznačená, natož hraniční přechody. Pohraničník je neoblomný, neúprosný a dokonce i neúplatný. Musíme na hlavní přechod do Benderu. Ach jo.

Přesto nám to stojí za to. Do Podněsteří vstupujeme na jeden den, do tří dnů je to bezplatně. Chceme vidět klášter Chitcani, Tiraspol a Bender. Stihli jsme to během odpoledne. Na doporučení kupujeme místní žaludeční léky, děti po nich dva dny spí, ale pomohly. Lenin na nás shlíží svým důstojným pohledem na každém kroku. Billboardy hlásají, že jejich síla (Podněsterské republiky) je ve spojení s Ruskem. Jen ať si to užijí!

V devět večer Podněsteří opouštíme. Na hraničním přechodu, jako na každém, jsme středem pozornosti. Tady jsme s naloženými koly a vozíkem s dětmi něco, co nikdo ještě neviděl. Prý co budeme dělat, až začne pršet. Už aby to bylo! V noci potom přichází bouřka a s ní i ochlazení. Konečně! Kišiněv projíždíme za krásného pošmourna, ale je to strašné město. Jenom auta a prach. Kousek za Kišiněvem jsou vinné sklepy. Prý největší na světě, 70 kilometrů podzemních chodeb, Putin tam slavil padesátiny. Děsná snobárna, ani tam nejezděte! Návštěva za 500Kč a ani nedostanete ochutnat zdejší šampaňské. To byste si museli připlatit víc.

Na Luďkově kole objevujeme prasklinu na rámu. Podle mě šílený průser, Luděk je klidný. Kdo ví, kdy to prasklo. Já to vidím černě. Dojedem? Musíme! Co tady?

Skalní komplex Orheiul Vechi je jinačí kafe. Zákrut řeky Raut, klášter vytesaný ve skále, kostelík a skalní byty. Povinná návštěva, jedete-li Moldávií. Užíváme si to my i děti, již je jim dobře. Další, podobný klášter je u vesničky Tipova. Kodrcáme se tam a zpět dvakrát 12kilometrů po prašné roletě. Na břehu Dněstru potom prolézáme jednu díru za druhou. Za řekou je Podněsteří. Nocujeme u místních lidí.

Druhá návštěva Podněsteří je kvůli lepším cestám. Máme plné zuby Moldavského drkotání, objedeme to po levém břehu Dněstru. Dostáváme se tak i do vesniček. Lenin jako živý, ale plné obchody, nové silnice. Socialismus napohled, kapitalismus uvnitř. Ruština jako ve škole od učitelky. Země funguje, líbí se nám tu.

Moldavskou pevnost Soroca máme jako poslední zastavení. Od ní směřujeme už ne na sever, ale na západ. Počasí se kazí, na závěr nám Moldávie ukázala, že to není jenom země vedra. Leje a fičí studený boční vítr. Na celnici obdivují náš výkon, že jsme jí projeli celou, od jihu k severu. Souhlasím, vzali jsme jí poctivě a bylo to náročné. Po čem se mi bude upřímně stýskat, tak to je ruština. Možnost domluvit se se zdejšími lidmi. Kdy budu mít zase příležitost?

3. část – Rumunsko 2

Na Rumunské straně celnice na nás čeká kafe, čaj a sušenky „pro děti“. Sláva, cítíme se jako doma. Máme před sebou kopečky rumunské Bukoviny, malované kláštery Sucevita a Moldovita a 4 sedla ve výšce 1100-1400metrů. Projíždíme vše za celodenních lijáků, spíme v penzionu a ubytovně. Sedla po moldavském tréninku vyjíždíme jako nic, ty první tři jsme zvládli dokonce během jednoho dne. Jinak nádherná krajina, lesy, hory a ovečky. Rumunsko jak má být! Jen ubylo těch skrumáží na návsích (holt už jsou tady na turisty zvyklí) a přibylo českých motorkářů. V podhůří Rodny a Maramureše už máme zase hezké počasí. Spíme ale u místních lidí, prostě jsme to dostali příkazem . Ještě zajížďka na veselý hřbitov do Sapinty a Rumunsko končí.

4. část – Ukrajina

Zbývá nám asi posledních 150 kilometrů přes Ukrajinu. Etapu zahajujeme koupelí ve slaných jezerech Solotvino. Byli jsme zde před 9ti lety. Taky na kole, ještě jako bezdětní. Hodně se to tu změnilo. Pak to valíme po hlavní, nedá se nic dělat. Silnice je děsná, jako za trest. Chust, Mukačevo, Užhorod. Hrady, zámky, kvas a pivo Oboloň. Trochu jiná Ukrajina, než známe z Podkarpatských hor. Ale i to je potřeba vidět.

Nechtějí nás pustit na Slovensko na přechodu za Užhorodem. Prý jenom autem. Ukrajinec by se ještě nechal uplatit, na slovenské straně jsou přísnější. Ani se mi o tom nechce psát. Poníženi rveme kola do dodávky, ještě že se najdou hodní lidé. Děti zpocený ve vozíku v autě. To nikomu nevadilo, zákon o překročení hranic „na mašíně“ byl dodržen.

5. část – Slovensko a konec zvonec

Na Slovensku míříme už jenom na Zemplínskou Šíravu. Lehneme si k vodě, namočíme se do vody a budeme relaxovat. Mít víc času a kola v lepším stavu, dojeli bychom to možná až domů po svých. Takto jsme se následujícího dne vpodvečer v Michalovcích naložili na vlak a v půl sedmé ráno jsme v Ústí nad Orlicí. Čeká nás posledních 35km domů. Je krásné ráno, vzduch voní a slunce svítí. Sakra, to se mi letos ale vůbec domů nechce. Projíždíme cyklostezku do Letohradu, nikdo nás ani nepozdraví. Známá lhostejnost. Ano, jsme doma.

Markéta Hroudová

Luděk Zigáček

Těchonín – Orlické hory

www.epastorek.cz

www.lesovna.eu

Rádi bychom o našich cestách s dětmi vydali v brzké době knížku.

S kočárkem Prahou: Maminkovské odpoledne plné her a soutěží

S kočárkem Prahou: Maminkovské odpoledne plné her a soutěží

Pro maminky s dětmi, které svoji rodičovskou dovolenou tráví v našem hlavním městě, se chystá příjemné odpoledne plné her a zábavy, během něhož mohou v tombole vyhrát velmi zajímavé ceny, například dětský vozík za kolo AZUB Jerry anebo stále oblíbenější dětské odrážedlo AZUB Fík.

Akce s názvem S kočárkem Prahou se koná 22. září 2010 mezi 14. a 18. hodinou v Praze ve Žlutých lázních pod záštitou sdružení maminek a webového portálu Babyweb.cz.

Program zábavného odpoledne zve nejen na dětskou módní přehlídku a na workshopy týkající se správného používání autosedaček, ale také na ochutnávky nových výrobků pro děti. Představí se i nové modely kočárků, autosedaček, vozíků za kolo a dalších maminkovských nezbytností.

Součástí odpoledne bude pokus o vytvoření českého rekordu v počtu kočárků na jednom místě, který se má stát výzvou všem Pražanům, aby se nechovali lhostejně k těhotným ženám v dopravních prostředcích, aby pomáhali maminkám s kočárky, či aby obchodní centra zřídila parkovací místa pro mladé rodiny vozící děti v autosedačkách.

S Jerrykem po Třeboňsku

S Jerrykem po Třeboňsku

Občas se k nám dostanou fotky z nejrůznějších, ale vždycky krásných, cest s vozíčky a dětmi. Tentokrát se rodiče malého Vojtíška vydali na Třeboňsko na napsali:

“Dobrý den,
letos na jaře jsme si pořídili dětský vozík Jerry a jsme s ním naprosto spokojeni.
Využíváme ho skoro každý víkend. Náš rok a půl starý Vojtíšek se vždy do něho těší. Má v něm i hračky a knížky.
Díky vozíku jsme si letos vybrali i dovolenou. Strávili jsme jí v Chlumu u Třeboně.
Posílám Vám pár fotek z cest po Rokycansku a z Rakouských hranic z dovolené na Třeboňsku.
S pozdravem Pavel s rodinou.”