by redakce | Nov 2, 2012 | Skládací kola
Víte, Anglie je úchvatná. Má zeleno-šedivou barvu, dramatickou historii, fascinující lidovou architekturu a parádní kouty, kam stojí zato jet.
Samozřejmě dva romantici, jako jsme my dva s Bóšou, nemohou vynechat kraj Robina Hooda, zvlášť po tom, co několikrát shlédli poslední filmové zpracování starobylé legendy, s Russellem Crowem v hlavní roli.
Zcela klasicky jsme se v pátek po práci nadopovali pohledem na mapu a došlapali v pátečním provozu na Victoria Coach Station, abychom se prodrali do autobusu směrem na sever, do hrabství Nottingham. Za tři a půl hodinky jsme vysedali v městě Nottinghamu, a protože byla už tma, nechali jsme si prohlídku jeho krás na potom. Podle instrukcí udiveného autobusáka jsme se vymotali z dálničního uzlu, a když jsme došlapali do okrajové části a narazili na dětské hřiště, rozložili jsme tam svoje zelené ležení přímo pod lanovou prolízačkou. Unavení jsme usnuli (bůhví, jestli jsme si zuli boty) bez ohledu na to, že místní teenageři pořádali u skluzavky nějakou párty. Pršelo.
Ráno, o poznání čerstvější, jsme pod náporem pejskařů odčvachtali po trávníku zelenějším, než obvykle mimo hrací plochu, a vydali se po silnici A60 na sever, směrem do míst, kde kdysi rebel-hrdina Robin, cvičil svou armádu rebelů-hrdinů, aby čelil lsti a bezpráví páchaných na chudých pracujících lidech.
Jako chudý pracující lid s nimi cítím bezmeznou sympatii.
Bylo čerstvo. Abych obelstila svůj pocit, že léto bylo letos bolestně krátké, vzala jsem si na elasťáky svou oblíbenou sukni. Tyhle víkendy mimo pekelné město jsou pro nás s Bóšou, jako živá voda. Štěbetali jsme o pytlovinách, pili horkou čokoládu na benzince, oblékali se a zase vyslíkali v závislosti na vrtkavém rozmaru britského slunce, dávali si svačinky a sledovali provoz, abychom zase vyráželi a zavazeli u krajnice anglickým gentlemanům za volanty aut naditých víkendovými chatařskými nezbytnostmi. Lačně jsme vdechovali voňavý vzduch a hledali Robina Hooda za každým větším dubem.
Sharewood býval bezbřehý nikde nekončící, nekonečně hluboký, a státní pokladně nekonečně nebezpečný zelený hvozd, jehož zbytkem dnes vede National Cycling Trail, státní cyklistická stezka. Paráda. Z původní rozlohy někdejšího hvozdu zbyla po masivním kácení v době průmyslové revoluce, kdy se tady těžilo uhlí, jen nepatrný fragment, ale sláva těch hoodovských dní trvá dodnes, a bude trvat na věky. Les stále patří chudému pracujícímu lidu. Dnes se tu však neprohání na tažných koních, nýbrž na odpružených vidlicích teréních kol, a nevodí tudy svůj dobytek na trh do okolních vesnic, ale vodí tudy svoje psy na pravidelné procházky, které jsou jistě zdravé i pro jejich majitele.
Několik vesnic se v této malebné oblasti pře o skutečné potomky vesnice, kde kdysi žil a působil Robin Hood. Jednu z nich jsme navštívili. Edwinstowe leží na okraji jihovýchodního cípu lesa a je tam báječná hospoda, kde vám udělají úžasné „brambory v kabátku“ (jacked potatoes). Doporučuji.
V Edwinstowu se každoročně pořádají Hoodovské slavnosti, kam všichni obyvatelé obce i návštěvníci ze širokého okolí přijdou oděni do dobových kostýmů a oddávají se tam letním radovánkám s přídechem středověku. To musí být něco! Bohužel jsme akci minuli o jediný týden!! Žal jsme zapili v hospodě na rohu pintou dobrého Cideru.
Když se naše putování stočilo znovu na jih, abychom stihli dorazit do hraběcího města Nottinghamu ještě před vypršením nešťastné jízdenky zpět do Londýna, jako kouzlem jsme se ocitli před cedulí, která prozradila, že český živel jest k nalezení téměř všude na světě!
Chtěli jsme vidět starobylou katedrálu v obci Southwell (Jižní studna) a už na ceduli jsme se dočetli, že se obec paktuje s naším Českým Brodem! (Sledujte, že oba názvy mají co dočinění s vodním živlem.)
Potkali jsme poněkud sešněrovaného pána nesoucího knihy v podpaží. Zeptala jsem se ho, jestli je ve správném místě a jak se ke chrámu dostaneme blíž. (Tlačil nás čas, slunce sláblo a tušili jsme, že by chrámové dveře mohly zapadnout dřív, než se stihneme pomodlit.) Dotaz na prastarý chrám, který je patrně obecní chloubou, rozzářil pánovy oči a ty i přes rozbité brýle začaly mrkat nadšením nám pomoci co možná nejlépe a nejpřesněji… a tak slunce pomalu klesalo k západu a my tam pořád stáli, a poslouchali již třetí variantu nejkratší cesty k Southwellskému chrámu. Dlouhé zdvořilé loučení a pak už jsme smykovali v uličkách „Jižní studny“, abychom dorazili včas. Když jsme minuli hospodu zvanou „Hlava saracénova“, nebylo pochyb, že jsme cestu našli. Dvě špičaté věže normanské a ranně anglické architektury se zabodávaly do oblohy, a zářily ve zlatavém večerním slunci, jako svědci velkolepé historie tohoto kraje.
Na lavičce uprostřed posvátné půdy chrámové zahrady jsme si dali sušenky, tichý hovor se stočil k od velkodušné filozofie k plánům na zařízení kuchyně v našem bytě v Liberci, a když jsme všechno probrali, sedli jsme zase na kola a začali prohledávat kraj, abychom našli vhodné místo k noclehu. Víkend pomalu končil, protože ráno nás čekala cesta na jih, do Nottinghamu a pak autobusem do Lodnýna.
A tam, ve vyčerpávajícím kolotoči pracovních dní, se zase zrodí plán na další dobrodružství. Jupíí!
A to vše opět na našich skládacích kolech TERN.
www.bosa.cz
www.cestyterez.com
by redakce | Oct 26, 2012 | Hlavní zpráva na homepage, Skládací kola
V jednom časopise jsem se dočetla, že většina londýnských celebrit jezdí na rekonvalescenci po pařbách a extrémně náročných natáčení či koncertech do malebné dovolenkové oblasti Cotswolds. Dává to smysl, po dálnici se tam z hlavního města v červeném poršáku či bé-em-véčku dostanete za pár hodin. Čistě country životní styl je odpočinek sám o sobě, protože železobetonová, podpadko-kravatová a busy-bussiness-non-stop-stress městská kultura Londýna je jen pro silnější nátury.
Navíc být Kate Moss, nebo Robert Pattison, asi jedu taky do Cotswolds, protože se tam můžu buďto schovat v luxusním hotelu, kde jsou na mě zvyklí, nebo se ztratit mezi venkovany, kde na mě nebudou reagovat, protože nejsou zvyklí zvedat hlavu od obdělávaného pole kvůli každému kolemjdoucímu.
Takže jsme se těšili, že třeba zříme hvězdy bez makeupu a vyrazili jsme. Kola jsme hodili do zavazadlového prostoru autobusu do Cheltenhamu, což jsou krásné lázně i s promenádou. Dorazili jsme večer a ještě k tomu pršelo, takže lázeňská atmosféra nebyla úplně zřetelná, ale v autobusové zastávce vedle stání taxikářů nám ty dvě hodiny bylo docela dobře. Pak nám ruply nervy a nutnost najít si nocleh mimo město ještě před tím, než padne tma, nás vyhnala do nečasu. Nabrali jsme směr Cirencester a pak už jen sledovali kolemjedoucí auta, jestli v některém náhodou nesedí Kate Moss. Spaní jsme nakonec zvolili v bezpečí ohrady nějakého soukromého majitele a doufali jsme, že tou cestou, na které stál náš stan, nepojede ráno do pole nějakou těžkou zemědělskou technikou moc brzo. Všechno bylo rozmočené a kraj měl klasické zeleno šedivé odstíny.
Cotswolds je oblast severně od Bristolu, které se tak nějak vyhnula průmyslová revoluce, takže má venkovský ráz z doby tudorovců. V období mezi čtrnáctým a šestnáctým stoletím kraj zbohatl na produkci a prodeji vlny, což je tradice, která je dodnes vidět na rozlehlých pastvinách posetých stády ovcí. Krása.
My s Bóšou milujeme spaní venku. Milujeme náš stan a milujeme, když leje a nemusíme z toho stanu vystrčit ani nos. Vzduch potom voní, ve dvou je nám teplo a případný hlad jenom připomíná, že jsme na živu – a krásně na živu. Hledání noclehu je například většinou dobrodružství samo o sobě. Někdy to není lehké, místo pro spaní má totiž svoje pravidla. Však to znáte. Druhý nocleh na výpravě do Cotswolds jsme si ale našli celkem snadno. Jsou noclehy, kam musíte zapadnout a ani nedýchat, čůrání před soumrakem je zakázáno a vstává se brzo, abyste zase rychle vypadli. Jiné noclehy zase vzbuzují pocit kolonizátora, který přišel, viděl, zvítězil. V našem případě: viděl, postavil, a pak celý večer jásal. Když vám řeknu, že jsme spali u prasečáku, budu to muset vysvětlit, že?
Prasečáky, které jste možná viděli, vám připomenou smutnou vzpomínku na smrduté, špinavé a rezavé plechové stavby s vynervovaně kvičícími prasaty uvnitř, což neevokuje zrovna představu poklidného a rozjásaného večera. Chápu. Tam, kde jsme spali my, se za plotem rozkládalo velké hnědé pole s přístřešky připomínající malé letištní hangáry – řekněme rodinného typu. Vzduch voněl čerstvou vlhkou hlínou a občas něco spokojeně kviklo. Po tom poli pobíhali veselí čtyřnožci s plochými čeníšky, zvědavě rozrývající už tak zkypřenou půdu. Všech věkových a váhových kategorií. Spokojené matky čunice, ochranářští otcové rochnící se rekreačně v bahenních lázních i zvědavá čunčata, která hrála úplně stejné hry, jako znáte od svých dvojnožšat. Bavili jsme se celý večer pohledem na ten poklidný mumraj a bylo to zábavnější, než televize. Kraj voněl. Všude klid.
Cirencester je dva tisíce let staré město, které vybudovali staří Římané. Jmenovalo se v té době Corinium a svou rozlohou a hospodářskou důležitostí konkurovalo Londýnu. Anglosasové ho zničili a rozebrali. Nikdy úplně neporozuměli velkému géniu římských architektů. Vedle velkolepých kamenných staveb postavili slaměné chýše a z opracovaného kamene Velkého Fóra, které bylo největší na sever od Alp, si vyskládali ohrady pro ovce. Nakonec ovce přinesly oblasti novou vlnu prosperity v období středověku. Ta prosperita je tu vidět na překrásných stavbách a kamenných vesnicích ze středověku. Když tak nad tím přemýšlím, je to jasný, jako facka. Když i vesničané měli prachy na domy z kamene, tak musela mít královská kasa z Cotswolds a Gloucestershiru opravdu radost.
V Cirencesteru jsme samozřejmě skočili do hospody, kostela a muzea, projeli se klikatými uličkami a vyrazili zase na sever, přes Northleach směrem do Cheltenhamu. (Počet potkaných celebrit: zatím nula.) Jak jsem se tak rozhlížela po těch modelkách a herečkách, neunikly mi ani přírodní krásy v podobě přenádherných starobylých dubů a jasanů, které působí majestátněji než sloupoví katedrál. Někdy mám neodolatelnou touhu odložit kolo i batoh a schoulit se k jejich kořenům, jako malý hříbek aspoň na pár hodin. Čas ale práská bičem (to je opravdový peklo), takže se musí jet. To je tak trochu smutná část cestování. Když krásnými místy jen projíždíme a nemůžeme se zastavit kdekoliv na jakkoliv dlouho. Bylo by nekonečně osvobozující, kdybychom se mohli nechat kdykoliv pohltit kouzelnými místy tak, že bychom alespoň na chvíli zapomněli, čí jsme.
Největší svobodu při cestování dává kolo. Proto to máme s Bóšou tak rádi. Ovšem teď, když máme cyklovýlet prokombinovaný i s autobusem, to byl jízdní řád, který nás zase hnal na nádraží. Londýn čeká.
Příště: Nottingham a Sharewood.
www.cestyterez.com
www.bosa.cz
