Mobil foto story 3. – Cesta z práce

Mobil foto story 3. – Cesta z práce

Cesta do práce je snad pro všechny z nás trochu uspěchaná a člověk nemá času na zbyt. Proto, když mám s sebou skládačku, šetřím čas a jezdím vlakem. Večerní návraty domů jsou pak za odměnu. Samozřejmě celých dvacet kilometrů na kole.

Vyrážím z práce. Sice je pod mrakem a trochu zima, ale sluníčko krásně zapadá. Čeká mě dvacet mírně zvlněných kilometrů z Uherského Brodu do Uherského Hradiště.

Opouštím Uherský Brod.

A hned si to pořádně rozjíždím po rovince. Samozřejmě, že hlavní tah E50 je daleko ode mě. Používám zásadně starou cestu, která je téměř bez provozu.

Už, už, nebo snad ještě né? Sluníčku to ještě chvíli potrvá a bude mi dělat pěknou atmošku na cestě domů.

Předvolební plakáty ještě docela často hyzdí vesnice. Co naděláme.

Přejíždím železnici v Hradčovicích.

A po další dlouhé rovince se dostávám k nejnepříjemnější křižiovatce na trase. Zvláště když jedu opačným směrem je toto křížení s E50 dost riskantní, protože hlavní je tady v zatáčce a na obě strany jde dost špatně vidět. Tady by to opravdu chtělo podjezd. Třeba využít mostu přes Olšavu, který je hned vedle.

Ve Veletinách míjím krásnou kapličku, která znamená polovinu mé cesty domů.

A o kousek dál na stejné ulici krásně opravená vesnická škola.

V Podolí se už řádně stmívá. Mají tu netradičně architektonicky řešený kostel.

Do Míkovic je to pěkně z kopce. Juchůůů...

Domů už je to opravdu jen kousek.

Trochu divočiny přes patníky, obrubníky a na cyklostezkách v Uherském Hradišti. Ve městě se dá na kole docela slušně vyřádit a vybít poslední zbytky energie.

A jsme doma před dveřmi. Zatím je Jetstream ještě nesložený, ale po schodech nahoru už bude mít velikost "tak akorát do ruky".

Dahon složený doma v předsíni. Konec jedné z mnoha parádních hodinových vyjížděk, která mě však vlastně stála jen 20 minut navíc oproti jízdě vlakem, nebo půl hodiny oproti autu.

Mobil foto story 1. – Cesta do práce

Mobil foto story 1. – Cesta do práce

Napadlo mě, že se s vámi podělím o několik úžasných momentů, které mi přináší používání skládacího kola k různým účelům. Ty momenty vlastně přichází samy samotnou jízdou na kole ve chvíli, kdy jiní sedí v autě, vlaku či v tramvaji. Jsou to takové ty malé radosti, které dělají život krásným, pokud je člověk dokáže vůbec prožít. Po ruce jsem však měl jen mobil, takže kvalita fotek je úměrná avšak k přiblížení okamžiku naprosto dostačující.

Začněme třeba cestou do práce.

Beru složené kolo doma v předsíni a sbíhám s ním tři patra do přízemí. Postavím jej a už to mydlím k nádraží. Pekárnu dnes míjím, svačinu mi nachystala večer Eliška.

Beru složené kolo doma v předsíni a sbíhám s ním tři patra do přízemí. Postavím jej a už to mydlím k nádraží. Pekárnu dnes míjím, svačinu mi nachystala večer Eliška.

Během asi tří minut jsem na našem krásném opraveném historickém nádraží v Uherském Hradišti. Jako obvykle dříve než je nutné. Polámaných stromů je teď v Hradišti spousta. Sobotní vichřice poničila kde co.

Kolo stavím pod bustu neznámého vojína, hned vedle pokladen.

Za drobné vrácené za jízdenku si dávám ranní čokoládku. Hmmm, nevím proč, ale ty automatové mám nejradši.

A jde se na česrtvý vzduch na perón.

V motorácích ani nedávám kolo do futrálu. Stačí jej vrznout někam, kde nikomu nepřekáží a průvodčí si skoro nevšimne.

Ten hlavní motorák s motorem nám teprve musí připojit.

Cesta vlakem mi trvá cca 20 minut a pak ještě do práce dalších asi pět. Celkem tedy na cestě kolem 35 minut. Když jedu domů na kole zvládám to za necelou hoďku, ale je to mírně z kopce. To je však jiná story. Na obrázku stanice Hradčovice, na které už v dnešní moderní době plné počítačů nenajdete žádného výpravčího ani jinou obsluhu.

A jsme v práci.