Bílé útesy doverské

Bílé útesy doverské

Vypravit se do Doveru po druhé, když je Anglie plná překrásných koutů a těch použitelných víkendů je tak zoufale málo, to by se mohlo zdát jako plýtvání časem. Ale nakonec se ukázalo, že to byl jeden t těch „dní za odměnu“, který si speciálně já zasloužím. A Bóša můj jak bys met.

Důležitý poznatek na této cestě byl ten, že: „dámy a pánové, skládací kolo, navzdory veškeré mé prvotní nedůvěře a opatrnosti, je – i – do – terénu! Samozřejmě, komfort osmnácti převodů nenahradíte ničím, ale poučení je jasné: hlavně nepodceňovat.

Když jsme vyložili kola z autobusu, stáli jsme v nadmořské výšce nula, v doverském přístavu, který vypadá skoro jako to monstrózní překladové místo šplouchající mastné vody v Holandsku. Jo, myslím Rotterdam. Ale pozor, když vyšplháte trošku výš do kopce, který je dost dlouhý a dost prudký nato aby se tam kamioňákům roztavily brzdy, jste zase v té malebné Anglii, která si tak zakládá na čistotě a útulnosti.

Ten kopec je však nutné překonat a taky je třeba najít nějaký soukromý exit, který by nás dostal blíž k atrakci, pro kterou je Dover vedle svého přístavu tak světoznámý.

Za doverskými bílými útesy se jezdí světa kraj. Doverské bílé útesy chtěl i Hitler a ve středověku Španělé, a před nimi Anglosasové a před nimi ještě Vikingové. Jenže všichni na to šli od moře, což je zákonitě náročnější cesta. My, co máme pod helmou, vzali jsme to na kole, přes kopce a ostružiní, kde nás na parkovišti nikdo nečekal. (Až potom jsme zjistili, že kola parkovné neplatí a vrátný na asfaltovém příjezdu by se na nás tak akorát pěkně usmál.)

Zdolali jsme kamenitou kozí stezku a 12°stoupání a kola nás podržela. Tak to by bylo k té technické stránce. Další je už jen romantika a pohádka.

Víte, já mám ráda vodu. Vítr a vůni moře. Kdo taky ne, že? Ale já to říkám hlavně proto, že když má něco člověk rád, tak se mu u toho nejlíp odpočívá. Stanuli jsme na kraji útesu, těsně před místem, za kterým se propadá vzduch a v té výšce se snad ztrácí i čas. Hleděli jsme na obzor, za nímž mizely obrovské trajekty, které si z té dálky lehce spletete se španělskou karavelou, nebo pirátským korábem a jen díky tomu jsme mohli rozpoznat, kde končí voda a začíná obloha. Vzduch voněl mocnou silou svobody a Bóša rozvíjel myšlenku o námořnících, a taky o našem kamarádovi Filipovi. Ten vypadá přesně, jako jeden z nich. Hlavně proto, že pro něho slovo „usadit se“ je tak trochu přisprostlé a navíc nosí v levém uchu malý zlatý kroužek s křížkem. Prostě pirát.

Ve vysoké, hravé trávě jsem si Bóšovi lehla do klína a dala si dvacet, tak sladkých, že jsem tím dohnala snad celý týden krátkých neklidných spánků u vlakového nádraží. Poslouchala jsem dunění vln hluboko pod námi a šumění větru ve vysoké trávě, který voněl Francií a Holandskem, který voněl tou svobodou a vysmíval se naší neschopnosti létat.

Neschopnost létat. To byla taky pravděpodobně problematika, kterou za války řešili němečtí letci, sestřelení britskými kulometčíky ze střeleckých hnízd vybudovaných ve vápencových stěnách útesů. To překvapení, kdy vám kulka prošije bok pod křídlem a pak začne vynechávat motor muselo být děsivé. Střílelo se také do blížících se plavidel, která v obrovských počtech skončila na dně moře. Pod hladinou diskrétních vln. Ještě stále tam leží. Stovky válečných vraků. Tisíce duší, které se ze snu válečného nesmyslu probudily těsně před tím, než plícím pod vodou došel kyslík.

Věděli jste, že na kilometry od západních útesů je podmořské vrakoviště chráněné jako historická památková rezervace? Pokud se tam potopíte bez povolení, překročíte zákon.

Pancéřové okenice těch děsivých hnízd, kdysi posouvané mocným trhnutím a uvedením koleček v kolejnicích do pohybu, jsou dnes zarezlé a už se ani nehnout, podobně, jako klouby starých veteránů. Veškeré válečné nářadí bylo odvezeno, použité nábojnice poklizeny, jen v tom kdysi neprůstřelném kovu zůstaly stopy po kulkách, které se rezivějícím časem proměnily v pěkně kulaté díry.

Kolečka se už ani nehnout a ty prostory dnes zdobí jen nápisy turistů vyryté cizí mincí.  Okupují je jen příležitostní chlapíci s pruty a udicemi a milenci, kteří si tady v ústraní hrají na lásku. Voda duní a dole se tříští o skály stejně jako v těch vypjatých dnech plných adrenalinu, nejistoty a smrti.

Dover. Byli jsme tu dvakrát, a pokud přijedeme po třetí, rozhodně zajdeme do doverského muzea. Angličané mají báječná muzea. Milují svou historii a hrdost s jakou ji prezentují je inspirující.

Konec konců Španělé, Vikingové i Hitler si při útokům na Dover vylomili nejeden pancéřový zub.

foto: www.bosa.cz
text: www.cestyterez.com

Katja a Mirek – Kazachstán

Katja a Mirek – Kazachstán

Katja s Mirkem jsou věční cestovatelé. Jejich způsob života nejlépe vystihuje heslo: “Mým domovem je svět”. Mirek už je od roku 1991 neustále na cestách a Slovinka Katja se k němu přidala před zhruba osmi roky. Od té doby spolu cestují na kolech, vyrábí šperky a prodávají je v turisticky známých destinacích, čímž si vydělávají na živobytí. Můžete je znát z plakátu festivalu Cyklocestování, z rozhovoru, který s nimi vyšel před třemi roky v časopise Cykloturistika, nebo z veletrhu Esoterika, kde prodávají své úžasné výrobky.

Jejich kola jsou naprosto neuvěřitelně ověšena věcmi a také nákladní vozík Burley Nomad je zatížený mnohem více, než je jeho maximální povolená nosnost. Je to dáno především tím, že na kolech ednoduše žijí a s sebou si vezou prostě všechno. Jedu dobu to dokce byly dvě čajové sady na dva různé druhy čaje. Vrcholem pak asi je aku vrtačka, kterou potřebují pro svou výrobu.

Nám se konečně podařilo z nich vymámit alespoň krátký popis části jejich trasy. Popis, jehož čeština je dosti specifická a to i přesto, že už byla částečně poupravena, aby se text dal alespoň trochu číst. Nicméně duch cestování, a duše těchto dvou lidí, jde z tohoto článku rozhodně cítit.

Vypadá to,že pojedem na přeskáčku–puzzle skládačka…….

….Tak tady máme poslední dny v Kazachstánu……..Kazachstán byl takovej “vtípek”. Už to, že jsme tam v podstatě ani nechtěli, že jsme tam vlastně “byli přinuceni jet”..-:) ..Ale náhody neexistují !!!…

Původně jsme chtěli z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu—víza jsme obdrželi a Kyrgyzský konzul nám potvrdil, že i přes nepokoje je hranice otevřena….Ale bohužel Uzbecká část hranice byla zavřena–a to jsme se dozvěděli v poslední den našich víz…….Nakonec po dvou dnech strávených na policejní stanici nám bylo dovoleno Uzbekistán opustit……Bilance: vyhozený peníze za Kyrgyzská víza + ztracenej čas dlouhým čekáním na víza Kazachstýnský……To znamenalo, že do vypršení čínského víza jsme teď měli mnohem méně času…..

Silnice do prvního kazachstánského města byla moc pěkná-krajina zelená a mírně kopcovitá…..Jelo se nádherně-provoz byl přiměřený a navíc podél cest spousta prodavačů ovoce ( melouny a slavné kazachstánské jablka )….

….Dojeli jsme do prvního města{SHYMKENT},kde jsme přespali u človíčka, jenž nás potkal na cestě a pozval k sobě domů–KAZACHSTÁN NAM PŘIPOMNĚL SÝRIII–LIDI NÁS ZASTAVOVALI A DÁVALI NÁM JÍDLO, ZVALI NÁS DOMU A VŮBEC BYLI NEUVĚŘITELNĚ POHOSTINNÍ …..Z Shymkentu se kvalita cesty mnohem zhoršila-díra vedle díry-a tak, i z časového důvodu, jsme začali stopovat…po delší době jsme chytli kamión, jenž nás vzal až do Alma-Aty…Byli jsme moc rádi, že jsme se tak rozhodli, neboť kvalita cesty se ještě zhoršila a speciálně s vozejčkem by to bylo utrpení–díra vedle díry + hustej provoz–nic záživnýho…Alma-Atou jsme jen projeli…Já jsem tam před lety byl dvakrát a tak vím, že tam není nic moc k vidění a navíc teď je to město dvakrát tak větší….A tak rychle pryč…..K večeru jsme byli zhruba 60km za městem a když jsme se začali ohlížet po místě na spaní, tak z auta jež před námi zastavilo vystoupil pár lidí, zastavili nás a jestli prý nechceme u nich přespat ?…Bydleli v baráčku na konci malé vesničky…..Oba byli učitelé–moc příjemní lidičkové….Zůstali jsme u nich dva dny…vzpomněli jsme si, že se musíme zaregistrovat na policejní stanici a tak nás druhej den zavezli zpět do města a s tou otravnou procedurou nám pomohli…..30km od učitelových, jsme se zastavili v domku u jednoho američana, jenž nás pozval k sobě—krásnej zážitek–moc zajímavej človíček to byl–již několik let žije v Kazachstánu a snaží se místním lidem navrátit znalost starého způsobu pěstování jablek { jenž  původně pochází z Kazachstánu}—Taky u něj zrovna byla na návštěvě parta americkejch učitelů baseballu a tak jsme s nimi strávili pár hodin srandy s místníma dětma na vesnickým hřišti……Druhej den plni nových zážitků jsme se vydali dál směr kazachstánský Grand Canyon-zhruba 80km polopouští…Tam jsme přespali a druhej den dál–Původně jsme tam chtěli jeden den zůstat,ale jelikož tam bylo namísto pitné vody mraky komárů a dotěrnejch mušek, tak jsme po pětiminutovém trápení foťáku, znovu šlápli do pedálů……Kaňon vřele doporučujeme k návštěvě—-malá koncentrace aut—silnice víceméně jen pro tebe !!….Krajina je polopoušť-takže si vem hodně vody….Ale jelikož jedeš víceméně po rovině,tak když máš příznivej vítr {jenž se naneštěstí stále mění}, tak to můžeš přejet docela rychle…..

průjezd s vozíkem Burley Nomad přes kazažský Grand Canyon

..Další-předposlední noc jsme strávili ve vesničce Shonzhy. Paní z baru při cestě kde jsme se zastavili pro vodu nám nabídla přespání (točila výborný pivo)……Další den jsme začali s východem slunce, a byl to dlouhej den. Rovná cesta nás vzala přes spoustu malejch ruznorodejch vesniček. V téhle příhraniční části země žijí lidičkové, jejjichž kořeny sahají daleko odsud-Československo, Polsko,Německo……..

…Zajímávej kousek světa !!!….

Ten den jsme usínali se 104 km v nohách ve vesničce Shygan u jednoho staříka. Druhej den jsme opět začali s rozedněním, neboť stařík to měl daleko do práce a jel tam na kole a tak jsme stejně jako on, s východem slunka usedli na bicykly a vyrazili. On do práce a my druhým směrem, na čínskou hranici….

koupě jablek u čínských hranic

Řekli jsme si,že si koupíme zásobu jablek, jelikož jsou nejlepší na světě -:)..Ale bohužel nám je na hranici Číňánci zabavili……..

Pokračování v Číně příště

Rumunským rájem a Moldavským peklem aneb …  Rumunsko a Moldávie 2010

Rumunským rájem a Moldavským peklem aneb … Rumunsko a Moldávie 2010

V květnu letošního roku jsme se vydali na pětitýdenní cestu jihovýchodní částí Rumunska a do Moldávie. Projeli jsme na kole tyto dvě země, které toho mají tolik společného a přece jsou tolik odlišné. Lidé mluví podobným jazykem s rozdíly, asi jako je mezi češtinou a slovenštinou. Historicky byla celá Moldávie až do roku 1939 součástí Rumunska. Po válce bylo toto území rozděleno a východní část připoutána k Sovětskému Svazu. Od roku 1991 je Moldavská republika (neboli dnešní Moldávie) samostatná republika. Se vstupem Rumunska do EU se propast mezi těmito dvěma bratry zvětšila. Moldavané nyní potřebují pro vstup do EU, a tím pádem i do Rumunska, vízum. Čechům je Moldávie země spíše neznámá, nějaké povědomí mají maximálně milovníci vína. Mnozí dlouze přemýšlí, když mají určit, kde vlastně leží.

Rumunsko si myslím, že není třeba nějak více přibližovat. Úžasná země, i když už hodně vody uplynulo od dob, kdy zdejší kraje procházel a popisoval pan Nevrlých ve svých Karpatských hrách. Mění se rok od roku. Ale srdeční lidé a krásná příroda zůstává pořád (zatím!) Spousta lidí se do Rumunska pořád bojí vyrazit. Mají strach z přepadení nebo já nevím z čeho. Ať se bojí! Podle starého známého přísloví ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. My se nebojíme a tak jsme vyrazili 🙂

Složení výpravy bylo následující: táta Luděk, máma Markéta, Víťa (2 roky a 3 měsíce) a Šárka (1 rok a 9 měsíců). Dvě plně naložená kola, stan a už značně zcestovalý žlutý dětský vozík za kolo AZUB Jerry. Naše cesta trvala 5 týdnů a ujeli jsme během ní 2.382 kilometrů. Z 35ti nocí jsme 3 noci strávili ve stanu v kempu, 2 v penzionech, 4 pod střechou u dobrých lidí a 1 ve vlaku. Zbytek pod stanem ve volné přírodě. To je stejně vždycky nejlepší. Jenže někdy to nejde. Třeba po celodenním lijáku je fajn se usušit, jindy je potřeba si něco přeprat.

Říkáte si, že jsme odvážní, se dvěma dětmi na takovou cestu? Nebo že jsme blázni, či dokonce nezodpovědní magoři? Inu, už jsme takoví. Cestovali jsme takto před příchodem dětí, takže to ani jinak neumíme a ani nechceme umět. Máme zkušenosti, nepouštíme se do zbytečných rizik, víme co si můžeme dovolit v dané zemi a v konkrétní situaci. A co je nejdůležitější: známe svoje děti a máme je sami rádi, takže … dost obav a vzhůru na to!

A proč jsme si vybrali zrovna Rumunsko a Moldávii? To je na dlouhé vyprávění. Po loňské třítýdenní cestě po cyklostezce Odra-Nisa až na ostroj Rujana a zpět Polskem domů (1.784 km) jsme se rozhodli, že letos vyrazíme spíš naším oblíbeným východním směrem. Nějaké další cyklostezky si necháme v záloze, až budou děti větší a pojedou sami. Dokud sedí ve vozíčku, můžeme jet v podstatě kamkoliv. Letos už jsou navíc o něco větší, než byli vloni a tak bude cestování snazší. Moldávie byla poslední zemí z východní Evropy, kterou jsme zatím na kole nenavštívili. Povědomí o ní jsme měli takové, že by neměla být příliš kopcovitá, takže pro cestování s vozíčkem a naloženými koly ideální. Rumunsko mimo Karpatský oblouk taky snad nebude hornaté. Jediné kopce nás budou čekat až poslední týden a to už budeme mít něco natrénováno. Ó, jak jsme se v našich plánech zmýlili.

1. část – Rumunsko

Startujeme z centrálního Rumunska, z průsmyku v horách nad městem Brašov. Jak jsme se tam ocitli? Bohužel jsme neměli tolik času, abychom odjeli z domova po svých. Naštěstí máme fajn kamaráda, který hrozně rád řídí. V podstatě za provozní náklady je ochotný nás odvézt kdykoliv a kamkoliv. Dokonce si i podle nás kupuje i auta. Ač sám zatím bez rodiny, pořizuje si schválně jen kombíky a celý rok se těší, až nás zase poveze na nějakou naší výpravu.

Počasí nám moc nepřeje. Střední Evropu pokrývají husté mraky, hrozí povodně a sesuvy půdy. Cesty v Rumunských horách jsou rozbahněné. Projíždíme územím, které někdo nazval Rumunským Yellowstone. Koupeme se v solných koupelích v horách solného krasu. Kousek dál ze země volně vytéká ropa, její přítomnost dokazují kladívka ropných vrtů kývající se zvolna nahoru a dolů. Rezavé, jakoby splývaly s krajinou. Šplháme se po kamenitých stezkách až do výšky 1100metrů, bahno, jíl, zoufalství. Malá stáčírna minerálních vod pod horami, blahořečíme vynálezu tlakové vody.

Další den zase bahenní sopky. Nezapomenutelný kraj, fantastický zážitek. Nikdy dříve jsem nic podobného neviděla. I naše děti na ně vzpomínají dodnes. Smradlavé bahýnko, jehož vůni cítím ještě dnes ze svých bot (zapadla jsem tam totiž skoro po kolena ), nocleh u dobrého člověka v chatičce přímo u posledních, největších sopek. Má tam uklizeno, čisto a dokonce satelitní televizi i s českými programy.

Pak hory konečně opouštíme. Ale ne na dlouho. Kdo si myslí, že mezi Karpaty a Černým mořem je jen nudná, jednotvárná rovina, je na omylu, podobně jako já jsem byla. Naše nepříliš podrobná mapa totiž zvěstovala rovinu pozvolna až k moři. Po rovině jedeme asi jen ¾ dne. Je to ale úleva po náročném začátku v horách! Počasí se umoudřilo, ale zase pro změnu začaly vedra. Vedra a protivítr. Nejprve míjíme políčka, jedno vedle druhého, povozy a vesničany s motyčkami. Zastavují a koukají za námi. Přerušují práci na polích, mávají nám nebo prostě jenom zírají. Přinášíme jim chvilkové vzrušení, často způsobíme velké pozdvižení. Objevují se první studny s rumpály. Musíme každou vyzkoušet a nabrat vodu, hrozně to baví našeho Víťu. Ve vesnicích je čistá, pitná a studená, mezi poli kalná, pro koně a dobytek. Všude spousta domácích zvířat: koně, krávy, kozy, husy. To už se u nás na venkově nevidí. Tráva se kosí kosou! Lidé se potkávají na ulicích, klábosí na návsích. Všude je živo.

Pole vystřídaly nekonečné pláně bez jediného stromu, silnice se kroutí vzhůru a pak zase dolů. Rozhledy do dálky, kde nic není. Jenom tráva a na všechny strany dráty elektrického napětí. Připomíná mi to Mongolsko nebo Ameriku, i když jsem tam nikdy nebyla.

V každé vesnici kolem nás srocený dav lidí. Když zjistí, že ve vozíku vezeme dvě děti (rumunsky „Due copii“ nebo-li dvě kopie ), dostáváme sušenky, pitíčka, bonbony, sladké pečivo. Všechno možné, každý den něco. Děti si na to rychle zvykly. Když se s někým bavíme, hned se ptají, co jsme dostali. Naučili jsme Víťu místnímu pozdravu a to násobilo srdečnost.

Soutěska Gura Dobrogei a první skalní kláštery. Předzvěst toho, co nás čeká v Moldávii. Cesta se nám ztratila, bloudíme po pláních a pastvinách, kde jsou jen polodivocí koně. Ale jako zázrakem i člověk. Poradil nám cestu. Domluva v Rumunsku je složitá. Škoda té jazykové bariéry. Vždycky se nějak domluvíme, ale na delší rozmluvu to není. Možná je to dobře, jinak bychom nic neujeli.

Konečně přijíždíme k moři. Není to úplně pravé moře, jak by si ho člověk představoval, pobřeží je tvořeno velkými jezery. Moře začíná až za jezery, dál od břehu. Ale to nám nevadí. Celé území je již součástí Biosférické rezervace Dunajská Delta. Procházíme vykopávky dávného osídlení na Histrii, projíždíme obce, kde žijí ruští občané (tzv. Lipované) ještě tradičním rybářským životem, dobýváme hrad Enisala a obědváme v tureckém chudém městečku Babadag. Blížíme se k Dunajské Deltě, kopce nekončí, spíš naopak. Potkáváme první kolegy – báglíkáře. On z Austrálie, ona z Nového Zélandu. Odstartovali v Constantě velkou cestu po Evropě a Asii, mají velké plány na 2 roky dopředu. Rozdělujeme se, ale na dlouho. Potkáváme se hned následujícího dne na lodi do Sfantu Gheorghe.

V Dunajské Deltě trávíme první noc v kempu. Potřebujeme si vyprat a také je nám „blbé“ nocovat v rezervaci nadivoko. V kempu celou noc štěká pes a nefunguje pračka. Kemp nám byl tak úplně naprd. Byly to jen vyhozené peníze. Další den se plavíme po jednom ze tří ramen Dunaje do Sfantu Gheorghe. Zvláštní svět tahle Delta. Řeka, rákosí, pastviny a spousta ptáků. Vesničky jsou přístupné pouze po vodě. Loď pluje do města takhle mimo sezónu 2x do týdne, místní obyvatelé mají slevu. Přepravuje se úplně VŠECHNO: proviant, počítače, sádrokartony, izolace, kočky, kuřata, nábytek a turisté. Na lodi panuje zvláštní souhra a spolupráce všech lidí. Nebojím se svěřit děti do péče cizí paní a jít pomoci nakládat kola. Děti vyfasovaly řízky. Sfantu Gheorghe, na samém konci nejdelší Evropské řeky je jako z minulého století. Prašné cesty, ani jedno auto. Vše co tady najdete, sem bylo dovezeno po vodě. Jedeme se podívat k moři, spíš jenom symbolicky. Je šílenost tahat kola pískem a vodou z Dunaje, která je rozlitá i díky povodním u nás. Nocujeme opět v kempu. Měli jsme zůstat spíš na pláži, v 10 večer pustili pro celý kemp na obrovském promítacím plátně film. Budíček ráno v 6, loď odplouvá nazpět už v 7 hodin ráno. Je poloprázdná. Zahlédli jsme pelikány! A komár ani jeden. Vylétají až po západu slunka, a to my jsme už dávno ve stanu. Přes den jsou zalezlí, nesnáší vedro.

Z Tulcea do Harsovy musíme po hlavní. Škoda, že to nejde po vodě. Za ty dva dny jsme odvykli šlapání, navíc je strašné parno. Zatínáme zuby a valíme, ať to máme za sebou. Cestou jediné zpestření: zřícenina byzantské pevnosti Dinogetia a první meloun. V Harsově, ohromném přístavu na Dunaji, nemají ani jediný obchod s cyklistickým zbožím! Zato mají úžasného prodavače v místní prodejně hlavního telekomunikačního operátora. Umožnil nám hodinový přístup na internet a ještě dal spoustu reklamních věcí. No řekněte, není to skvělý suvenýr, tričko a batůžek ROMTELECOM?

A pak opouštíme Rumunsko. Asi na 14dní.

2. část – Moldávie

Těšíme se na Moldávii. Nikdy jsme tam nebyli, pořádně o této zemi nic nevíme. První dojem je hrozný. Prázdné obchody a jediné plíny Pampers za 10 korun. Do toho úzké a rozbité cesty, po kterých se místní v západních bourácích řítí vesnicí jistě stovkou. Mám pocit, že tady nevydržím ani deset kilometrů. Já chci pryč, pomoc! Bodrá vesničanka s šátkem a motyčkou mi u třetího piva sděluje, že zde bývá spousta havárií a že ti blbci zde jezdí i 120. No ty vo*e (pardon), a my sem jedeme s dětmi. Klepu se jak ratlík, kdykoli zmerčím v zrcátku nebo před sebou auto. Předjíždí mě kamion, řidič troubí a telefonuje zároveň. Proboha, kterou rukou drží volant??

Ráno moudřejší večera. Odpojil se tah na Kišiněv nebo jsem si zvykla? Každopádně chvála ruštině. Díky řadě let, kdy jsem se to nejprve povinně, potom i dobrovolně učila. Konečně si s lidmi pořádně popovídáme. Po pár dnech se pouštíme i do debat složitějších, někdy i politických. Daří se mi v ruštině i vtipkovat. Rusky zde mluví prý 80% (podle mě tak 99%) lidí. Mluví rusky i mezi sebou.

Na tržišti v Cahulu nakupujeme náhradní díly. Dostáváme od trhovkyň „pro děti“ tolik ovoce, že to ani neuvezeme. A taky se objevil první KVAS. Ten pravý, z cisterny, který čepuje paní v bílém plášti. Víťa se potatil, kvas mu chutná!

Návštěva v české vesnici Huluboaia. Kdo byl v Banátu, bude asi zklamaný. Ryzích Čechů tady již mnoho nežije, historie přistěhovalců je zde hodně dávná. Nocujeme u Laudových, které navštíví asi každý, kdo sem jede. Paní je Moldavanka, ale česky mluví lépe, než její muž (Čech), který po druhé skleničce domácího vína mluví už jedině rusky.

Zakoušíme utrpení na moldavských silnicích. Provoz polevil, za to začaly kopce. Kdo má pocit (jako já jsem měla), že je Moldávie zemí rovinatou, ten se šeredně plete. Na první pohled příjemně zvlněná krajina (asi jako jižní Čechy), ale silnice jsou vedené rovně jako přímka. Dva kilometry dřeme jako blázni do strmého kopce do nejvyššího místa, pot z nás leje, abychom to pak sjeli dolů. Ale sjezd není odměnou, je to prudké a hrbolaté, takže víc brzdíme než jedeme. Každý den několik takovýchto kopců, jeden hřebínek za druhým. Kdy už bude konec? Nebude! Ubíjející samo o sobě, my navíc máme skoro 40ti stupňová vedra. Ořechy podél cest dávají jen málo stínu, i když jsou všude. Kdo psal, že je Moldávie zemí ideální pro cykloturistiku?

Chudé vesničky, ještě chudší města, moskviče a žigulíky, k tomu všudypřítomná ruština. Dokonalý skanzen socialismu. Lidská vřelost a srdečnost dosahuje skoro kvalit té rumunské. Pravda ale je, že na otázky: „Kudááá? Otkúdááá?“ (zejména když je na nás řve řidič klimatizovaného auta, který vedle nás jen zlehka přibrzdí a stáhne okénko), „To jsou vaše děti?“ (slyšíme denně cca 5x – odpovídáme, že s cizími bychom se těžko vláčeli stovky a tisíce kilometrů) a „Není jim horko?“ (Jak jim? Jim je ve vozíku dobře. Horko je nám!!!), začínám být chvílemi alergická.

Ráno se budím a bleju. Těhotná nejsem, tak že by z vedra? Během dne začne být blbě i Luďkovi, další noc jde ze stanu snad 5x Víťa. Šárku to chytlo až následující den. Podcenili jsme vodu. A to, blbec, s sebou vezu kapky do vody, které zbyly kamarádům z Indie. Zde, na jihu Moldávie, prý bývají s vodou problémy. Na vodovod nelze spoléhat, lépe brát vodu ve vesnických studnách. Ploužíme se od stínu ke stínu. Kolik kilometrů ujedu bez jídla? Překvapivě hodně.

První pokus o návštěvu samozvané Podněsterské republiky nevyšel. Nikdo jí neuznal, čili její hranice není na turistické mapě vyznačená, natož hraniční přechody. Pohraničník je neoblomný, neúprosný a dokonce i neúplatný. Musíme na hlavní přechod do Benderu. Ach jo.

Přesto nám to stojí za to. Do Podněsteří vstupujeme na jeden den, do tří dnů je to bezplatně. Chceme vidět klášter Chitcani, Tiraspol a Bender. Stihli jsme to během odpoledne. Na doporučení kupujeme místní žaludeční léky, děti po nich dva dny spí, ale pomohly. Lenin na nás shlíží svým důstojným pohledem na každém kroku. Billboardy hlásají, že jejich síla (Podněsterské republiky) je ve spojení s Ruskem. Jen ať si to užijí!

V devět večer Podněsteří opouštíme. Na hraničním přechodu, jako na každém, jsme středem pozornosti. Tady jsme s naloženými koly a vozíkem s dětmi něco, co nikdo ještě neviděl. Prý co budeme dělat, až začne pršet. Už aby to bylo! V noci potom přichází bouřka a s ní i ochlazení. Konečně! Kišiněv projíždíme za krásného pošmourna, ale je to strašné město. Jenom auta a prach. Kousek za Kišiněvem jsou vinné sklepy. Prý největší na světě, 70 kilometrů podzemních chodeb, Putin tam slavil padesátiny. Děsná snobárna, ani tam nejezděte! Návštěva za 500Kč a ani nedostanete ochutnat zdejší šampaňské. To byste si museli připlatit víc.

Na Luďkově kole objevujeme prasklinu na rámu. Podle mě šílený průser, Luděk je klidný. Kdo ví, kdy to prasklo. Já to vidím černě. Dojedem? Musíme! Co tady?

Skalní komplex Orheiul Vechi je jinačí kafe. Zákrut řeky Raut, klášter vytesaný ve skále, kostelík a skalní byty. Povinná návštěva, jedete-li Moldávií. Užíváme si to my i děti, již je jim dobře. Další, podobný klášter je u vesničky Tipova. Kodrcáme se tam a zpět dvakrát 12kilometrů po prašné roletě. Na břehu Dněstru potom prolézáme jednu díru za druhou. Za řekou je Podněsteří. Nocujeme u místních lidí.

Druhá návštěva Podněsteří je kvůli lepším cestám. Máme plné zuby Moldavského drkotání, objedeme to po levém břehu Dněstru. Dostáváme se tak i do vesniček. Lenin jako živý, ale plné obchody, nové silnice. Socialismus napohled, kapitalismus uvnitř. Ruština jako ve škole od učitelky. Země funguje, líbí se nám tu.

Moldavskou pevnost Soroca máme jako poslední zastavení. Od ní směřujeme už ne na sever, ale na západ. Počasí se kazí, na závěr nám Moldávie ukázala, že to není jenom země vedra. Leje a fičí studený boční vítr. Na celnici obdivují náš výkon, že jsme jí projeli celou, od jihu k severu. Souhlasím, vzali jsme jí poctivě a bylo to náročné. Po čem se mi bude upřímně stýskat, tak to je ruština. Možnost domluvit se se zdejšími lidmi. Kdy budu mít zase příležitost?

3. část – Rumunsko 2

Na Rumunské straně celnice na nás čeká kafe, čaj a sušenky „pro děti“. Sláva, cítíme se jako doma. Máme před sebou kopečky rumunské Bukoviny, malované kláštery Sucevita a Moldovita a 4 sedla ve výšce 1100-1400metrů. Projíždíme vše za celodenních lijáků, spíme v penzionu a ubytovně. Sedla po moldavském tréninku vyjíždíme jako nic, ty první tři jsme zvládli dokonce během jednoho dne. Jinak nádherná krajina, lesy, hory a ovečky. Rumunsko jak má být! Jen ubylo těch skrumáží na návsích (holt už jsou tady na turisty zvyklí) a přibylo českých motorkářů. V podhůří Rodny a Maramureše už máme zase hezké počasí. Spíme ale u místních lidí, prostě jsme to dostali příkazem . Ještě zajížďka na veselý hřbitov do Sapinty a Rumunsko končí.

4. část – Ukrajina

Zbývá nám asi posledních 150 kilometrů přes Ukrajinu. Etapu zahajujeme koupelí ve slaných jezerech Solotvino. Byli jsme zde před 9ti lety. Taky na kole, ještě jako bezdětní. Hodně se to tu změnilo. Pak to valíme po hlavní, nedá se nic dělat. Silnice je děsná, jako za trest. Chust, Mukačevo, Užhorod. Hrady, zámky, kvas a pivo Oboloň. Trochu jiná Ukrajina, než známe z Podkarpatských hor. Ale i to je potřeba vidět.

Nechtějí nás pustit na Slovensko na přechodu za Užhorodem. Prý jenom autem. Ukrajinec by se ještě nechal uplatit, na slovenské straně jsou přísnější. Ani se mi o tom nechce psát. Poníženi rveme kola do dodávky, ještě že se najdou hodní lidé. Děti zpocený ve vozíku v autě. To nikomu nevadilo, zákon o překročení hranic „na mašíně“ byl dodržen.

5. část – Slovensko a konec zvonec

Na Slovensku míříme už jenom na Zemplínskou Šíravu. Lehneme si k vodě, namočíme se do vody a budeme relaxovat. Mít víc času a kola v lepším stavu, dojeli bychom to možná až domů po svých. Takto jsme se následujícího dne vpodvečer v Michalovcích naložili na vlak a v půl sedmé ráno jsme v Ústí nad Orlicí. Čeká nás posledních 35km domů. Je krásné ráno, vzduch voní a slunce svítí. Sakra, to se mi letos ale vůbec domů nechce. Projíždíme cyklostezku do Letohradu, nikdo nás ani nepozdraví. Známá lhostejnost. Ano, jsme doma.

Markéta Hroudová

Luděk Zigáček

Těchonín – Orlické hory

www.epastorek.cz

www.lesovna.eu

Rádi bychom o našich cestách s dětmi vydali v brzké době knížku.