Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – finále

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – finále

Renata a Martin Stillerovi se nedávno vrátili z půlroční expedice po severoamerickém kontinentu. Z jejich putování jsme vám pravidelně přinášeli aktuální reportáže. V tomto posledním dílu Renata s Martinem dorazili do jejich vysněného cíle.

Trasa

V této reportáži urazíme na kolech posledních několik stovek kilometrů a nakoukneme více do srdce Kalifornie, která je plná různých ovocných sadů, jako jsou jahody, višně, mandle, fíky, jablka, broskve, meruňky a další plody. Budeme také řešit poslední závažný technický problém, který mohl skončit i tragicky. Navštívíme posledních pár přírodních památek a Happy Endem celé cesty bude přejezd slavného symbolu San Francisca, velkolepého mostu Golden Gate Bridge. Na závěr strávíme pár dní v San Franciscu, odkud se pak už jen vydáme na let domů do Evropy.

Z vysokých hor do nekonečných nížin

 

Za Coalingou se rovina mění v menší kopce a my ve velké teplu skrz různé kaňony stoupáme zase do kopce. Téměř nikoho nepotkáváme. Tady opravdu lišky dávají dobrou noc. Nocujeme u velmi příjemných a energických lidí, kteří nás zvou i na výbornou večeři. Tak to si fakt necháváme líbit. Odsud již to není daleko na národní památku Pinnacles, kde podnikáme půldenní túru mezi skalními útvary, které jsme rozhodně nemohli vynechat.

Pár metrů více a už jsem tu nemusel být!

To, že mi praskl kousek od Fresna zadní ráfek a nezbylo tedy nic jiného, než koupit celé nové zadní kolo, to snad ani nebude zmiňovat. To byly ztráty jen časové a finanční. Hůře mohl dopadnout jiný příběh, který následoval bezprostředně po sjezdu celkem prudkého kopce. Opřel jsem kolo o zeď restaurace a v tom zničehonic slyším rychlé syčení a moje přední kolo bylo během sekundy úplně prázdné. Celý ventilek se sám od sebe odtrhl z duše! Tohle se stát za jízdy, tak by to dopadlo asi dost tvrdě.

V domě, kde se neuklízelo snad 100 let 🙂

Ten večer se nám nedaří najít žádný dobrý flek, vše je zase oplocené, a tak míříme k osvětlenému domečku. Pan majitel s dcerkou nás vřele vítají a hned zvou dále. Když vidíme, jak to tam vypadá, nestíháme se divit. Vše na všem jak ve skladišti a zároveň ve chlívku. Fakt kuriózní podívaná. I v tomto se evidentně dá tedy bydlet. Ale co, nám to nevadí. Hlavně, že máme kam složit hlavu. Ráno se s příjemnými lidmi loučíme a musím říci, že na tenhle nepořádek jen tak nezapomeneme.

Cykloturistická tepna Ameriky

 

Po dlouhých měsících dorážíme na pobřeží Pacifiku a ve městě Santa Cruz se napojujeme na jednu z nejznámějších cyklotras Ameriky, a to Pacifickou pobřežní cyklostezku, která vede od kanadských hranic až k mexickým přes celé USA. Během pár hodin tady potkáváme desítky dálkových cyklistů. Moc ale nechápeme, proč všichni jezdí právě tady. Vždyť tady není nic moc k vidění ve srovnání s tím, co jsme měli možnost spatřit my. Možná to je ale dáno tím, že tady jsou na trase motely, obchody a celkové zázemí naproti tomu, kde jsme byli my a kde nebylo mnohdy nic k vidění mnoho dní. Během dvou dní tady na této cyklostezce potkáváme zhruba 5x více cykloturistů než do té doby na celé naší americké cyklocestě. Když to ale tady vidíme, tak jsme šťastni, že jsme jeli tamtou divočinou plnou dobrodružství, divoké přírody apod.

Svět je opravdu malý!

 

A že tohle rčení je opravdu pravdivé, tak o tom jsme se přesvědčili i my. Tak si to šlapeme po západním pobřeží směrem na San Francisco, když v tom na nás někdo mává z auta. Nejprve nepoznáváme, o koho se jedná. Auto zastavuje a najednou z něj vystupují naši kamarádi Honza a Pavla. No to je ale překvapeníčko a náhodička! S Honzou jsem byl loni trekovat v Pákistánu a najednou se setkáváme tady v Americe. Trávíme společně celý večer a klábosíme až do ranních hodin. Opravdu příjemné setkání pro nás všechny.

Oficiální Happy End na mostě Golden Gate v San Franciscu

 Pomalu, ale jistě se blížíme do cíle. Tím je již od startu San Francisco. Město, o kterém snad každý tvrdí, že je krásné a že by tam rád žil. Tak jsme zvědaví, jak tohle velkoměsto zapůsobí právě na nás. Netrvá tomu dlouho a dorážíme na legendární most Golden Gate. Jsme uchváceni. O tomto jsme snili. Najednou jsme tu, šlapeme do pedálu po tomto mostě a jsme vlastně v cíli celé náročné půlroční cyklocesty. V hlavách se nám prolínají tedy různé pocity. Radost a nadšení z toho, že jsme to vše zmákli, že jsme si splnili sen a cíl, že všechno vycházelo a že se nám nic nestalo. Oproti tomu jsme posmutnělí, že všemu tomu snažení je konec, celé cykloputování padá nezastavitelně do historie a nám už zbývá jen pár posledních dní předtím, než se budeme muset vydat na cestu zpět do kruté reality.

Okruh kolem zátoky a závěrečný ultra krpál!

Protože nám zbývá ještě asi 8 dní do odletu, rozhodujeme se, že si uděláme asi pětidenní okruh na sever nad San Francisco a navštívíme zapadlý sekvojový les Muir Woods (Muirova dřeva). Takhle zajížďka fakt stála za to. Pokračujeme dále na sever a pak se stačíme na východ a později na jih, abychom obkroužili San Francisco Bay a dostali se na druhou stranu do Kensingtonu, kde na nás čekají naši hostitelé. Poslední den trošku bloudíme a až večer se dostáváme k cíli. To ale ještě nevíme, co nás čeká. Před cílem je neuvěřitelně prudké stoupání. Sice asi jen kilometr dlouhé, ale tak prudké, že se kolo staví na zadní a šlapat za jízdy je o život a každou chvílí jen čekám, kdy mi vyskočí plíce. Procento stoupání odhaduji kolem 30. Je to fakt síla. Asfalt skoro teče dolů, jak je to prudké. Nevzdávám to ale. Je to challenge! Za tmy už přijíždíme do absolutního cíle.

Milé přivítání a perlička v plánování

 

Cílem je pro nás domek našich hostitelů, které jsme asi před dvěma měsíci potkali v poušti přes NP Capitol Reef. Naši hostitelé ale dnes nejsou doma. To víme a vyzvedáváme si klíče od domu v květináči. V garáži na nás čeká překvapení. Český nápis: „Vítejte, gratuluji“. To bylo moc milé a nečekané. Podobné přivítání nás čekalo pak i v našem pokojíčku, který byl pro nás nachystán. V kuchyni byla večeře a celý dům pro ten večer jen pro nás. Nutno podotknout, že dům byl plně vybaven vším, na co si jen vzpomenete. A přesto nás vzali k sobě a ještě nebyli ani doma. Nevšední zážitek. Perličkou na závěr bylo to, že právě ve chvíli, kdy jsme dojížděli do našeho cíle, tak se nám na tachometru objevilo přesných 7000 km, které jsme si od začátku plánovali. Tak tomu se říká náhodička!

Poslední dny v San Franciscu a návrat domů

 

Na prohlídku San Francisca a balení kol jsme si nechali zhruba 4 dny. Navštívili jsme pověstnou věznici Alcatraz, ještě jednou jsme byli na Golden Gate, projeli jsme se vyhlášeným městským vláčkem Cable Car, prošli se kolem známé „zatáčkové“ silnice, pozorovali lvouny v přístavu a obdivovali spoustu dalších zajímavostí. Kromě toho jsme udělali ještě nějaké nákupy nejen v super-super-super obchodě (viz foto). Odlet domů byl naplánován na 1. 10. 2010 a s jedním přestupem v Düsseldorfu jsme přistáli ve Vídni. Tím skončila naše 6,5měsíční cyklocesta, při které jsme najeli na kolech 7000 km a pěšky po národních parcích nachodili dalších 340 km.

Poslední pocit na závěr: Hned bychom jeli znova. Tohle se nezapomíná…  

Pozor: premiérová promítání z celé cyklocesty proběhnou 19. a 26. února 2011 na festivalech Cyklocestování ve Frýdku-Místku a Hradci Králové. Více o programu naleznete na www.cyklocestovani.cz

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 8. díl

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 8. díl

Renata a Martin Stillerovi se právě před několika dny vrátili z půlroční expedice po severoamerickém kontinentu. Z jejich putování vám pravidelně přinášíme reportáže, v tomto předposledním dílu navštívíme Údolí smrti a národní park Yosemite.

Připomínáme, že premiérové promítání obrázků a videí a vyprávění o americké expedici proběhne již tento víkend na brněnském výstavišti v rámci festivalu Cyklocestování, který se koná souběžně s mezinárodním veletrhem Bike Brno.

USA – kolmo do Údolí smrti a Yosemite

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech dalších mnoho kilometrů a podíváme se na nejnižší bod Spojených států amerických a zároveň si to vyšlápneme na nejvyšší silniční sedlo Kalifornie. Ano, řeč je o bájném Údolí smrti a místě zvaném Badwater, kde nadmořská výška je -86 m, tedy pod hladinou moře. Odtud pak budeme muset vyšlapat přes mnohé další kopce až na sedlo Tioga Pass do nadmořské výšky 3031 m. Na jedné straně na nás čekají teploty přesahující 50 °C, na straně druhé výrazné ochlazení a možná i sníh. K tomu všemu nekonečná stoupání, ale naopak také stovky kilometrů fantastickou přírodou. Rozhodně je na co se těšit.

Z Las Vegas do Death Valley

Z Las Vegas si to už na kole upaluji sám a Renča mě doprovází velkým terénním autem, které se nám po několika komplikacích podařilo v Las Vegas na 4 dny vypůjčit. V plánu mám každý den urazit nějakých 100 km, tak uvidíme, zda se to zdaří. Hned první den na trase do Pahrumpu musím přes nepříjemný táhlý kopec, ale pak zase na druhé straně čeká výborný sjezd za odměnu. Další den už je tepleji, blížíme se k obávanému Údolí smrti. Začínáme klesat, hodně rychle, teplota stoupá.

Údolí smrti – do horoucích pekel

Do Údolí smrti přijíždíme od východu přes Death Valley Junction, poslední oázu před národním parkem, spíše tedy národním peklem! Death Valley nás vítá krásnými barevnými masivy. Je stále se na co koukat. Kilometry ubíhají a my jsme téměř na dně. Děláme asi 35 km dlouhou odbočku na místo zvané Badwater, které je nejnižším místem v celých USA. Někde se dokonce uvádí, že snad v celé Americe. Je totiž 86 metrů pod hladinou moře. Je tu obrovské vyschlé solné jezero plné solných útvarů, takových vykrystalizovaných čtverců. A právě tady na trase mezi oázou Furnace Creek a Badwater se dozvídáme o dnešní teplotě ve stínu….prý je plus 51 °C. Tak to je fakt mazec! To bych vůbec neřekl. Jede se mi velmi dobře, žádné problémy. Až jsem překvapen. Ale asi za to může hlavně dobrá aklimatizace z předchozích vyprahlých oblastí jako Mohavská poušť atd. Ve Furnacek Creek chceme nocovat. Nejlevnější pokoj za 140 USD je vyprodán. Už mají pokoje jen za 200 USD. Ta cena nás poráží… Spát ovšem v těchto horkách se ale také nedá. Vždyť bych se vůbec nevyspal a další den nikam nedojel. A protože nás čeká další náročný den, rozhodujeme se pro ten motel. Klimatizace na pokoji jede na maximum. Ze studeného kohoutku teče teplá voda a z teplého vařicí voda. To je tedy rozdíl. Spí se nám ale výborně.

Z Údolí smrti – sice z pekel, ale vyhráno není!

Vstáváme ráno ve 4, vyrážíme před pátou ještě za tmy a je neuvěřitelných 38 °C. Vzduch se ani nehne. No sauna jako hrom. Po 40 km údolím téměř po rovině dorážíme do Stovepipe Wells, oázy v dolině, odkud se začíná stoupat na Towne Pass. Už svítí slunce, otepluje se a mě čeká 30 km do pořádného krpálu. Je to fakt kopec, který snad nekončí, hlavně je pořád rovně nahoru, profil se nemění a stoupá se stále stejně prudce. Je to až ke zblbnutí. No a samozřejmě to ukrutné vedro. V půlce kopce potkávám Francouze a Češku. Krátce si povídáme…nevěřícně nade mnou kroutí hlavami, loučíme se a přejí mi šťastnou cestu. Jakmile odjeli, chci se rozjet…a ejhle! Šlapu do pedálů, kolo stojí. Vůbec jsem se nepohnul. Zkouším to znova. Zase nic, zadní kolo se na náboji protáčí…! Tak to je průšvih. Renči už to přišlo divné, že tak dlouho čeká a vrací se dolů. OK, no nic, musíme improvizovat. Z auta vyndávám Renčino kolo, nahazuji na něj všechny svoje cyklobrašny a také své sedlo a pokračuji dál na Renčině kole. Moje se tedy poveze k lékaři do Bakersfieldu, kde máme vracet auto. Takže nakonec ještě dobře, že Renča jede tím autem a já mám tak možnost pokračovat na jejím kole. Několik dalších hodin tvrdě dřu do kopce a místy se fakt přemlouvám, abych dále šlapal. Ten nekonečný nudný kopec je fakt hnus. Fyzicky jsem OK, teplo nějak přežívám, ale ta monotónnost stoupání je fakt nepříjemná. Konečně dorážím na Towne Pass, který má přes 1500 m. O jééé…to jsem tedy stoupal 1600 výškových metrů. Hlavně, že to mám za sebou.

Blesková povodeň – Flash Floods

Towne Pass mám vyšlapaný a čeká mě odměna. 25 km dlouhý sjezd do Panamint Valley. Jenže…zničehonic začíná foukat. A hodně. Všude písek ve vzduchu. No nic, musím rychle dolů. Po pár kilometrech začíná krápat. V jednou místě jsou na cestě v rozsedlině rozházené veliké šutry. Honem pryč, než další slétne dolů. Začíná pršet, lít, provazy deště. K tomu kroupy. Auta už stojí, stěrače jim nestíhají. Neváhám a upaluji dolů. Z cesty se stává řeka, ze všech stran se hrne voda, bahno, písek, kamení i velké kameny. Tak to je ta blesková povodeň, o které jsme jen zatím slyšeli. Projíždím, procházím, brodím… Je to na jednu stranu dobrodružství, na druhou trošku šílenost. Renči nezbývá než mě následovat. Ostatní ale vyčkávají. Po pár kilometrech se dostáváme do doliny, bouře utichá a na druhé straně doliny není na cestě ani kapka. Tam vůbec nepršelo. Do Panamint Springs přijíždíme špinaví, mokří a plní dobrodružných zážitků. Měli jsme kliku, projeli jsme. Za Renčou projeli ještě asi další dva odvážlivci a pak byla silnice už neprůjezdná. Auta se tam zasekla a policie to celé odřízla a na mnoho hodin uzavřela, než voda odteče a silnice se vyčistí od těch nánosů. V dolině z bouře vzniklo jezero cca 1,5 x 1 km veliké, které ani místní nepamatují. Kdo by také čekal bleskovou povodeň v poušti a v srpnu na okraji Údolí smrti!

Opouštíme národní park Death Valley

Z Panamint Springs musíme zase asi 20 km do kopce, ale ten už je alpského typu se spoustou zatáček a není takové vedro. A tak si to užívám. Z vrcholu stoupání po chvílí vidíme Sierra Nevadu s nejvyšším velikánem Mt. Whitney. Klesáme prudce do doliny na silnici č. 395, kde v osadě Olancha nasedám do auta s tím, že za pár dní tady na kolo zase nasednu. Údolí smrti na nás zanechalo velmi pozitivní dojem. Místa jako Mozaikový kaňon, Mulí kaňon, Artistova paleta nebo písečné duny fakt stály za to. Rádi se sem určitě někdy ještě vrátíme.

U Vojtěchových v Tehachapi

Z Olanchy se přesouváme asi 200 km do Tehachapi k Jardovi a jeho rodince, které jsme potkali dva měsíce zpátky v Capitol Reef a tam jsme dostali jejich pozvání. V Bakersfieldu ještě vracíme vypůjčené auto a řešíme servis mého kola. Amíci nad mým zadním kolem kroutí hlavou a nacházejí řešení. Nám už ale dobře známé. Vyhodit celé zadní kolo. Opravit malý díl je prý dražší a složitější, než celé zadní kolo. Holt, konzumní svět. Taiwanec udělá celé kolo levněji, než by Američan opravil jen dvacetinu kola. Co se dá dělat. Hlavní je, že budeme moci pokračovat dále. U Jardy a Hanky Vojtěchových pak trávíme další 4 odpočinkové dny, povídáme si a čas plyne jako voda. Zůstali bychom i déle, moc příjemně nám tam bylo, ale cesta nás volá a my musíme pokračovat. Hanka nás veze tedy autem do Olancha, kde jsem předtím z kola sesedl a pak už šlapeme zase sami.

Mono Lake

Podél východní strany Sierra Nevady šlapeme několik dní rovinami i přes nekonečné kopce překrásnou scenerickou krajinou plnou horských jezer a jezírek, až dorážíme na zajímavé jezero Mono Lake, kde je možné na břehu spatřit krásné kamenné útvary – tufy. U jezera nocujeme u dvou starších cyklistů, kteří nás k sobě pozvali. Příjemné setkání.

Vzhůru do Yosemite přes Tioga Pass

Od Mono Lake stoupáme 18 km prudce do kopce přes vyhlášený průsmyk Tioga Pass. Je to průsmyk průsmyků a ani na chvíli nad tím nepochybujeme. Silnice se ostře zařezává do skal a suťových polí a cyklistovi nedá ani na chvíli oddechnout. Najednou jakoby zničehonic se za rohem objeví krásné modré jezero a fantastická zelená krajina národního parku Yosemite. Cítíte se jako v ráji. Ještě pár kilometrů stoupáme touto scenerickou krajinou a dosahujeme našeho nejvyššího místa na celé cyklocestě a tím je 3031 m vysoký průsmyk Tioga Pass.

Setkání s medvědy

Celkem jsme viděli medvěda třikrát. Prvně to bylo kousek před vrcholem sedla Tioga Pass uprostřed divočiny. Šlapali jsme do kopce a najednou Renča volá: „Hele, medvěd přeběhl přes cestu!“ Nevěřil jsem jí a říkal jsem, že se jí to asi zdálo. Pak ale koukám do okolních luk a lesa a najednou ho též vidím, jak si to krásně peláší pryč. Byl to krásný pohled na tohoto divokého vládce Yosemitského národního parku. Naše druhé setkání s medvědem černým bylo v noci přímo v kempu, kdy proběhl kousek od našeho stanu pronásledován rangery, kteří se ho snažili odehnat pryč od stanů. Třetí setkání bylo nejbližší, a to když středně velké medvídě přecházelo vozovku a moc se aut nebálo. Tak jsme si ho mohli zblízka prohlédnout, než zase pak uteklo do houštiny. Naše zážitky ze setkání s medvědem jsou tedy pozitivní a jsme za to rádi. Ne všichni mají takové štěstí.

Týden v národním parku Yosemite

Z Tioga Pass si to spokojeně šlapeme dva dny nádhernou krajinou kolem fotogenických žulových monolitů a modrých jezer a postupně klesáme do Yosemite Valley, kde nás čeká další pecka. Vlastně hned dvě pecky. Již z kraje Yosemite Valley je k vidění legendární El Capitan, nejvyšší žulový monolit světa, jehož stěna je vysoká 1000 m a láká od nepaměti horolezce z celého světa. Dále za ním se tyčí Half Dome, hora, která bude naším cílem další den. První den v Yosemitském údolí trávíme projížďkami a krátkou vycházkou na Columbia Rock. Druhý den vyrážíme pohodově na 13 hodin dlouhý trek na Half Dome s převýšením kolem 1500 m. Celkem makačka do kopce a v závěru se zpestřením v podobě popolézání na řetězech po hladké skále. Počasí je fantastické a tak na vrcholu trávíme asi dvě hodiny a stavíme tam největšího kamenného mužíka. Má přes dva metry. Takže pokud tam někdy někdo budete a uvidíte ho, vzpomeňte si na nás J. Další dny trávíme procházkami kolem vodopádů a pak se přesouváme do vzdáleného údolí Mariposa Grove, kde rostou sekvojovce obrovské. Tyhle úchvatné stromy fakt stály za tu naši námahu skrz hory a doly došlapat sem. Procházíme se zde několik hodin a nechce se nám odtud. Tihle zelení velikáni jsou fakt něco úžasného. A to ještě nevidíme ty největší, které se nacházejí v dalším národním parku, který je už ale mimo naši trasu.

Kudy dále?

Yosemity jsou vlastně naším posledním národním parkem na trase a cyklocesta se pomalu chýlí do závěrečné fáze. Čeká na nás ještě několik set kilometrů západní Kalifornií, několik národních památek a pak cíl – San Fracisco s legendárním mostem Golden Gate.

Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie, itinerář atd. naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 7. díl

Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu – 7. díl

Renata a Martin Stillerovi jsou právě na půlroční expedici po severoamerickém kontinentu. Z jejich putování vám pravidelně přinášíme reportáže, v tomto sedmém dílu navštívíme krásné parky a město hazardu Las Vegas.

USA – z krásných parků do blikajících kasin

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech dalších několik stovek kilometrů. Pošlapeme a navštívíme nádherné národní parky Bryce Canyon a Zion, kde strávíme více než dva týdny turistikováním a potulováním se touto divokou utažskou přírodou. Pak se drsně zapotíme a sáhneme si na dno svých sil při přejezdu Mohavské pouště. Na závěr tohoto úseku navštívíme legendární přehradu Hoover Dam a zavítáme do podivného, blikajícího a kasiny přecpaného Las Vegas.

Bryce Canyon

Tento národní park je mnohými považován za to nejlepší, co lze na jihozápadě USA spatřit. A tak jsme byli zvědaví, jak to zapůsobí na nás. Než jsme vůbec dorazili do parku, zhruba na půl dne nás po cestě zdržely bouřky s velikým množstvím blesků. A protože jsme věděli, že Bryce je oblast s největším počtem zásahů člověka bleskem na světě, tak jsme nechtěli moc riskovat a jezdit v bouřce na kole. Hned na okraji národního parku nás překvapila kvanta turistů. Mnohem více než předtím v Arches. V Bryce Canyonu jsme pak celkem strávili asi 5 dní a to hlavně kvůli četným bouřkám a dešťům. Ty nám totiž kazily výlety a fotografování, a tak jsme náš pobyt stále prodlužovali, abychom viděli vše, co jsme vidět chtěli, a měli přitom hezké počasí. Prošli jsme zde všechny hlavní treky jako např. Navajo loop, Queen’s garden, Pekaboo look a Fairyland. Ten poslední se nám asi líbil nejvíce. Ležel totiž v krajní části parku, kde turisté už moc nechodí a navíc pro většinu z nich je 12 km se slušným převýšením moc náročná trasa. Během celého odpoledne jsme na Fairylandu potkali asi jen 5 lidí. Naopak na těch předchozích stezkách to byly stovky lidí za den. Bryce nás ale i tak zaujal. Tyhle jedinečné skalní věžičky připomínající zkamenělé indiány, které v tomto parku máte možnost vidět z vrchu i zespod, opravdu stojí za to. Fascinující jsou nejen různé tvary skalních formací, ale hlavně duhové barvy od bílé, přes žlutou, růžovou až po oranžovou. V Bryce Canyonu je také příjemná teplota i v létě, neboť národní park se rozkládá ve výškách 2300-2800 m. Počítat zde ale musíte s četnými bouřkami a přívalovými dešti a hlavně již zmíněnými blesky. Jejich důsledky můžete vidět všude ve formě shořených částí lesa nebo jednotlivých spálených stromů zasažených bleskem. Bryce tedy určitě je třeba vidět, ale nesmíte od něj čekat žádnou divočinu. Je to typické americké turistické místo.

Red Canyon

Hned za Bryce Canyonem je další podobný park, kde už turisty ale téměř nepotkáte. Je tu parádní kempink, infocentrum a několik pěších i cyklostezek. Zde jsme strávili další dva dny a užili si tak opravdu divokou přírodu bez lidí.

K zubaři do Panguitche

Renču již v Bryce bolel hodně zub. Přecházelo to až do celé čelisti a půlky hlavy. Jenže nejbližší zubař byl asi 40 km daleko, ale momentálně na dovolené. Další zubaři pak byli moc daleko a tak jsme museli čekat 5 dní, než se zubař z Panguitche vrátí do práce. Hned první den, co pracoval, tak si na Renču udělal čas, zrentgenoval jí chrup, vše zkontroloval a provedl opravu jednoho zubu. Čekali jsme účet kolem 200-300 dolarů, ale nakonec to bylo jen 65 USD. Takže američtí zubaři nejsou tak drazí, jak se povídá. V Panguitchi jsme nakonec strávili ještě další dvě noci, neboť nás oslovil příjemný stařík a pozval nás k sobě do svého pěkného domečku.

Zion

Od zubaře do národního parku Zion už je to jen kousek. Musíme vystoupat trochu do kopce a pak nás čeká „spadnutí“ na dno Zionu. Dopředu jsme se ale dozvěděli, že onen dlouhatánský sjezd nebudeme moci absolvovat na kole, neboť horská silnice je v rekonstrukci. A opravdu tomu tak bylo. Rangerka na bráně nás dále nepustila a zajistila nám svoz nákladním jeepem dolů. A tak jeden z nejkrásnějších amerických sjezdů po úžasné vyhlídkové silnici jsme měli možnost pozorovat pouze z korby jeepu. Ale i tak to byla fantazie. V Zionu jsme strávili zase asi 5 dní, neboť i zde nás každý den trápily bouřky a déšť a komplikovaly nám výlety a focení. Nakonec se nám ale podařilo zhlédnout všechny hlavní zajímavosti, co park nabízí. Vylezli jsme na „horolezeckou“ vyhlídku Angels Landing, odkud se naskýtá fantastický výhled do kaňonu. Prohlédli jsme si také Hidden Canyon a Plačící skálu, která je zajímavá tím, že z ní po celý rok teče spousta prosakující vody. Jedinečným výletem pro nás bylo 5 hodin brodění se divokou soutěskou Narrows, která byla plná vody po předchozích deštích. Místy jsme se brodili v kalné hnědočervené vodě řeky Virgin River až po prsa, že to vypadalo dost dobrodružně. Bohužel Zion si na nás připravil i problémy. Velké a velmi drzé veverky nám přes den výrazně rozkousaly naše brašny. Hledaly v nich jídlo. Naše Ortlieby již tedy nejsou vodotěsné. Provizorně jsme je sice zalepili, ale je to škoda. Kromě veverek jsme zde měli ještě jednou ne zcela příjemné setkání. Kousíček od našeho stanu se procházely dvě veliké tarantule. No nic moc pocit tedy! Zion je opravdu divoký kaňon plný spousty různorodých zajímavostí a byla by velká chyba ho nenavštívit.

Pár dní odpočinku v St. George a Ivins

Opouštíme poslední národní park Utahu a míříme k Mohavské poušti. Ztrácíme nadmořskou výšku a znatelně se otepluje. Po několika chladnějších týdnech si musíme začít zvykat na vedro. A bude hůře. V jednom kopci Renču teplo zmáhá a musíme odpočívat. Přijíždí k nám jedna paní a nabízí odvoz k ní domů a nocleh. Protože její domek je na naší trase asi jen o 20 km dále, tak se domlouváme, že si jen odpočineme a navečer k ní dorazíme sami na kolech. A tak tuhle noc příjemně trávíme v postýlce v klimatizované místnosti. Druhý den míříme dále do Ivins, kde již na nás čeká lehokolista Jim, který nás k sobě na pár dní pozval. U „strýčka“ Jima, jak jsme si ho později nazvali, trávíme strašně příjemné 3 dny, odpočíváme, plaveme v bazénu a hodně si s Jimem povídáme. Jim nás také bere do rezervace Snow Canyon, kde jsou velmi zajímavé skalní útvary. A protože váháme, jakou cestu na kolech z Ivins dále zvolit, Jim nás bere na okružní jízdu, abychom poznali obě možnosti a mohli se rozhodnout. Jde o to, že jednodušší trasa vede soutěskou po dálnici, kde nejsou odstavné pruhy a druhá trasa vede po klidné boční silnici, ale přes velký kopec. Po absolvování kolečka autem se jednoznačně rozhodujeme pro horskou variantu bez aut, neboť dálniční průjezd soutěskou by mohl být dost nebezpečný. Po příjemných a pohodových dnech u „strýčka“ Jima se nám nechce ani odjet. Ale musíme. Čas letí a na nás čekají další dobrodružství.

Přes drsnou Mohavskou poušť k Hoover Dam a Lake Mead

Za Ivins překonáváme horský hřeben, opouštíme Utah, krátce svištíme Arizonou a vjíždíme do Nevady. To už jsme tedy na okraji Mohavské pouště, která je považována za jedno z nejteplejších a nejdrsnějších míst v Americe. Ze začátku šlapeme po dálnici. Cyklistům je zde vjezd povolen. Pak ale chceme jet po vedlejší cestě z Overtonu podél jezera Lake Mead, kde je krajina extrémně drsná, na trase nejsou téměř žádné osady, a tak se musíme vybavit jídlem, dostatkem vody a hlavně vše rozplánovat, abychom se nedostali do komplikací. Mohavská poušť nás totiž doslova zkouší. Teploty 45 °C ve stínu, kde vlastně ale žádný stín není a kde musíme překonávat spoustu táhlých stoupání. Během nejnáročnějšího úseku jsme vypili dohromady 20 litrů vody za den, tedy 10 litrů na osobu. A paradoxem je to, že Renča za celý den nebyla vůbec na záchodě. Vše se vypařilo! Tahle poušť fakt byla extrém. Místní si nevymýšleli. Vedro opravdu hrozné, potíme se maximálně, je to tvrdé. Po 4 dnech dorážíme konečně na přehradu Hoover Dam, jejíž hráz je vysoká více než 300 m. Jedná se o neskutečné vodní dílo, která přitahuje statisíce turistů ročně z celého světa. Za zmínku stojí, že na stavbu této hráze bylo použito tolik betonu, jako by bylo třeba na stavbu dálnice z New Yorku do Los Angeles. V blízkosti Lake Mead trávíme ještě další den a zpestřujeme si ho ježděním po jezeře na kajacích.

Las Vegas – aneb cyklopoutníci ve světě blikajících světýlek

Od Lake Mead už je to necelý den jízdy do Las Vegas, města hříchů, kasin, velikých peněz a hlavně miliónů blikajících světýlek. Pro nás, cyklopoutníky, je to spíše šílenost, ale přesto to chceme vidět a udělat si svůj názor na to, o čem jsme dosud jen hodně slyšeli. Do Las Vegas se dostáváme přes průsmyk od Boulder City a tak se nám naskýtají výhledy. První dojem je takový, že centrum s vysokými budovami jsme očekávali mnohem větší. Ovšem okolní aglomerace je ohromná. Několik hodin jen projíždíme okrajem města z jihozápadu na severozápad k cyklistovi Kevinovi, kde bude mít na několik dalších dní základnu. V Las Vegas je teplo, ale chladněji než v Mohavské poušti. První den odpočíváme a druhý den odpoledne vyrážíme do centra, na tzv. Strip, což je hlavní ulice lemovaná spoustou kasin. Každé kasino je zcela jiné, v jiném stylu a s různými atrakcemi. Navštívit tak můžete kasino ve stylu Paříže, kde je kopie Eiffelovky, Vítězného oblouku atd. Nebo kousek naproti stojí pyramidové kasino Luxor, část centra New Yorku či opodál věrohodně postavené Benátky, kde kromě chrámu Sv. Marca a benátského mostu si můžete zajezdit také po kanále na gondolách. A to jsem vyjmenoval jen několik ze spousty dalších kasin, která zde jsou. Čas v tomto umělém světě bez oken letí jak voda a my se domů vracíme kolem páté hodiny ranní a to jsme stihli jen projít tak půlku centra. Další den vyrážíme do kasin znova. Teď již ale za konkrétními atrakcemi, které jsme předtím nestihli. Takže třeba na světelnou vodní show Vulcano před kasinem Mirage, muzikálovou námořní bitvu u kasina Treasure Islands nebo na fantastické světelně-hudební představení ohromné fontány u kasina Ballagio. Na Stripu trávíme zase 10 hodin a čas letí a letí… Všude kolem sebe pozorujeme desetitisíce hráčů na automatech, ruletách, pokerových stolcích apod. Točí se zde opravdu miliony dolarů a moc nechápeme, co ty lidi na tom baví. I když nejsme vyznavači tohoto životního stylu, rozhodně stojí za to jednou to vidět a tenhle hemžící se blikající svět navštívit.

Za zmínku ještě stojí, že celých 5 dní jsme v Las Vegas bydleli u cyklisty Kevina, který je mimo jiné profesionálním hráče pokeru a na své živobytí si nevydělává posledních mnoho let jinak, než hraním karet. Proto se sem do Vegas také přestěhoval. Dříve chodil hrát poker hlavně do kasin Mirage a Ballagio. Poslední dva roky už hraje poker ale jen virtuálně po internetu. Měsíčně je schopen si tak vydělat kolem 1500 USD, což prý stačí na velmi skromné žití. A protože Kevin jen velmi skromný a nenáročný člověk, tak to chápeme. Povídáme si a tak trošku nahlížím do života a tajů pokerové hráče. A tak zjišťuji, že poker není úplná závislost jako třeba automaty, ale že je to hodně o logickém přemýšlení, matematice a velkém soustředění. Velmi zajímavé.

Kudy dále?

Vzhledem k velké náročnosti a vyzkoušeným teplotám z Mohavské pouště se rozhodujeme, že další úsek Údolím smrti (Death Valley) pojede Renča raději autem a já na kole pošlapu sám. Teploty nad 45 °C jsou na Renčino astma moc a nemá smysl něco více pokoušet. Já naštěstí astma nemám, a tak přerušovat cyklotrasu nechci. A tak Death Valley beru jako jednu velkou výzvu. Zkusím to tedy projet celé natěžko se všemi brašnami. Když to nepůjde, vždy to mohu hodit do auta a v nejhorším případě tam naskočit i sám. Hned v Las Vegas si tedy v půjčovně vyřizujeme velký teréňák na 4 dny, Renčino kolo dáváme do auta a vydáváme se na nejtěžší část celé expedice. Tam nás čekají teploty mezi 50-55 °C ve stínu, nekonečné kopce a spousta dalších extrémů. To vše ale až příště.

Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie, itinerář atd. naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz