Střední a východní Turecko – část 3.

Střední a východní Turecko – část 3.

Poslední část cestopisného příspěvku Karla Třísky.

Další část cesty opět vedla přes sedla ve výškách nad 1200 metrů. Tuhle část přeskočím a zmíním se o cestě před horou Nemrut. Na ni vedou dvě cesty. Jedna z jihu, která vede z města Katha a je více turisticky vytíženější a ze severu, která vede z Malatye,a po které právě jedu, a jak je vidět, asi není moc využívaná podle značení. Avšak na vrcholu se cesty neprotínají. Poslední kilometry se musí pěšky. Cyklista si však může kolo převést.

Z dalšího sedla jsem jel cestou, která se stále hlouběji zařezávala do údolí. Občas po cestě se nacházejí prameny pitné vody a u nich taková malá nádrž. Tam vždycky čepuji studenou vodu a nechávám ji tam, dokud nejsem na odjezdu. Když si tak projíždím tím krásným údolím dolů, jen se kochám okolními velehorami. Pak přišla žízeň a já zjistil, že nemám žádné pití. Všechno jsem ho nechal totiž v té nádrži. 5 km zpátky do kopce se mi teda jet nechce a před výstupem na horu Nemrut ve výšce 2200 metrů v mapě  už není žádná vesnice. Tak trochu zariskuji a jedu v tom vedru dál. V dálce pak naštěstí vidím nějaký minaret s vesnicí. „Jo! Voda!“ A je tam krásný vodopád a vesnice Yandere kypěla zelení. Byla to taková oáza uprostřed pohoří Taurus. Odtud je to 12 km na vrchol s převýšením zhruba 1200 metrů. Takže docela hardcore. Nebudu to natahovat – šlapu celé odpoledne. S vysílením všech sil poslední dva kilometry táhnu kolo dvě hodiny po kamenité cestě. Každých pět metrů musím zastavovat a vydýchat se. Asi je tu řídký vzduch. A podařilo se mi tu dokonce píchnout s pneumatikou Schwalbe Marathon XR. Mám tam pěkně tvrdý trn.Ale jsem tu!

Hora Nemrut je známá tím, že zde v roce 62 př.n.l. nechal král Antiochos I. postavit mohutné sochy bohů – řeckých, arménských a perských.Mezi ně král nechal postavit také sochu se svou podobou. Dosud však nikdo neví, za jakým účelem je stavěl na tak vysoké hoře a proč tolik druhů bohů. Tyto monumenty byly v důsledku častých zemětřesení poničeny a objeveny teprve na konci 19. století.

Brzy ráno vstávám celý rozlámaný a nedospalý. Stan jsem měl postavený na kamení a foukal silný vítr. Východ slunce mi však byl odměnou. Nic kouzelnějšího jsem ještě nezažil. Teprve po východu slunce jsem si uvědomil, jak jsem vysoko, neboť když jsem přijel v noci, viděl jsem jen pár světel. Je vidět do vzdálenosti až 100 km!!! Tak koukám do dáli, na monumenty a fotím jak zběsilý. Po prohlídce sejdu dolů ke stanu a jdu lepit duši. Horko se už dělá i tady nahoře. „Nechci vidět to peklo dole.“

Sjezd je dlouhý a pořád je na co koukat. Seřizuji však zase brzdy a dávám si turecké čaje v místní restauraci.

Cesta hlubokým údolím do Narince je opravdu vysilující. Slunce se opírá o skály, řeka je vyschlá a každou chvíli musím pít. Za horou Nemrut se mi zdají lidé trochu jiní, vesnice o dost chudší. Mnohdy tam nevede ani elektřina. Jsou více opálenější a pobíhá tu daleko více dětí. Víc, než by si člověk přál. Jednou mi takhle chtěli ukrást vlaječku, jindy za mnou utíkali a chtěli po mě peníze. Ono se v kopci těm malým capartům těžko ujíždí.

Jsem u řeky Eufrat a čekám na přívoz. Široko daleko totiž není žádný most. Chvíli si krátím v místním občerstvení, kde na koberci leží vojáci, policajt a majitel. Zvou mě na čaj a na limonádu. Tak s nimi klábosím o všem možném. Zejména o rodině a o sportu. Milana Baroše tady zná každý Turek. Hraje totiž v klubu Galatasaray Istanbul.

Krajina se narovnává, ale stále je to z kopečka do kopečka. Teplota přibývá, až cítím, jak teplo jdoucí od asfaltu proniká mezi prsty. Mým cílem je malé městečko Siverek. Není tu nic zajímavého. Jen chudinské čtvrti, špína, spousta dětí a jeden hotel s managerem, co byl v Holandsku. I když mluvím turecky a jsem student, slevu nedostávám. Padám na postel a hned spím.

Ráno v 8:00 kontroluji teploměr. 27 stupňů ve stínu!!! „Tak to se nedá jet už ani ráno. Je čas jet zpátky na sever.“ Autobus mi jede až odpoledne. Tak si čas krátím poflakováním se okolo a popíjením čaje s místními Turky. Občas mě otravují děti, tak je Turci ode mě odhánějí. Potkávám Turka, co pracoval v Německu. Mluví slušně německy, tak se bavíme a vysvětluje mi, jak to tady na východě chodí, proč je to tu jiné. Je tu velká nezaměstnanost, není tu žádný průmysl a pokud práci mají, tak za celý rok práce si vydělají tolik, co v turistických letoviscích za 5 měsíců. Proto velké množství lidí jezdí na 2 – 3 měsíce do letovisek za prací.

Autobus konečně přijíždí. „Sbohem jižní Turecko! Rád bych tě poznával dál, ale pro středoevropana je tu moc horko.“ Cesta do Istanbulu trvá asi 20 hodin.

V Istanbulu trávím ještě 3 dny, procházím zajímavými  místy, v orientálních bazarech vnímám orientální vůni koření, sladkostí a také samozřejmě zlata a šperků. Všichni tu najednou mluví anglicky. „Takový nezvyk!“ Pletu si turecká a anglická slovíčka. Už jsem uměl téměř plynule turecky. V Hostelu potkávám Singapurce a Němce, tak spolu chodíme po památkách. Kebap mi už tady moc nechutnal. Nebyl tak dobrý jako v Kayseri.

V Turecku jsem byl asi 2 týdny. Turci mě zvali neustále na čaj a mnoho pozvání jsem odmítal. I tak jsem s Turky vždycky u čaje zůstal minimálně půl hodiny. Takže na kolo mi toho moc nezbylo. Za celé 2 týdny jsem za den neujel více jak 90 km. Bylo to tím, že všude kolem byly samé hory (tím myslím opravdu velké hory), s Turky jsem klábosil příliš často a přes poledne panovala nesnesitelná vedra, která jsem trávil právě ve společnosti Turků. Nebylo to tedy o tom, najet co nejvíce kilometrů, ale poznat kulturu, místní zvyky a památky a to se mi ve všech bodech podařilo.

Převzato z: www.lehokolo.cz

Východ slunce na hoře Nemrut (2200 m.n.m.)

Sochy bohů na hoře Nemrut

Stanování ve výšce 2170 m.n.m.

Řeka Eufrat

Istanbul - Haya Sofia

Střední a východní Turecko – část 2.

Střední a východní Turecko – část 2.

Pokračování cestopisného příspěvku Karla Třísky.

Brzy ráno odjíždím směrem do Kayseri, odkud plánuji popojet busem. Cesta ráno je příjemná, protože teplota ještě není nad třicítkou. Jedu pustinou po čtyřproudé silnici, po které jede jen občas auto. Potkávám kočovné pastevce, a jak mě z dálky vidí, běží k silnici, aby mě zastavili. Ten nejstarší mi podává ruku, líbá mě na tváře a pak povídá, jak na tom můžu v takové pustině jezdit, kam jedu, odkud jsem a co to vůbec mám? Tak jim to vše povídám.

Doháním zábradlí a je to Holanďan, který jede taky do Kayseri – na letadlo. Jel z Istanbulu. Tak jedeme zbývajících 40 km spolu. V Kayseri si dáváme u cesty polívku a kebap, prodejce mluví německy a tak si povídáme. Zjišťujeme, že pracoval v Německu jako kuchař. Tady jsem jedl ten nejlepší kebap, jaký jsem kdy měl!!! Po jídle se loučím jak s prodejcem, tak s Holanďanem. Nastupuji do autobusu a jedeme do Malatye. Busem jedu proto,že by to byla dlouhá cesta a také proto,že bych musel asi 400 km jet horami po hlavní silnici a vedlejší cesty v mapě nejsou uvedeny. Jednak by nebyly asfaltové, a když už je nějaká odbočka na prašnou cestu, tak ta směřuje pouze do vesnice, kde končí. Byl jsem rád, že jsem jel busem, protože silnice byla úzká a jezdilo po ní hodně aut. Další výhodu to mělo v tom, že jsem dostal od Turků v autobuse „odborný“ výklad o okolní krajině, vysvětlili mi místní zvyky a přiučil jsem se dalším slovíčkům.

Malatye je průmyslové město a není tady nic moc k vidění. Nakupuji tu tedy nezbytné věci na dlouhou cestu, protože dalších 100 km pravděpodobně nebude žádný market. Pojedu totiž přes hory na horu Nemrut. Při západu slunce odjíždím a jedu hledat něco na spaní. Jedu ještě docela dlouho v noci, protože za městem je areál nemocnice, pak začíná vojenský areál a za ním následuje areál univerzity. Když už jsem tak daleko, tak si říkám, že najdu odbočku na horu Nemrut. Přece nebudu spát tady u čtyřproudé silnici. Á konečně! Směrovka Nemrut Daği. Odbočuji, stavím stan někde za náspem a jdu spát.

Brzo ráno ještě za tmy vyrážím, abych nechytil ta velká vedra přes poledne. Dvě hodiny se dřu do kopce. Můj orientační smysl mi však říká, že jedu špatně. I když dole v údolí byla směrovka. Za úsvitu slunce už jsem docela vysoko. Potkávám první živou duši – staříka, co pase ovce. Tak se ptám na cestu. A ten ukazuje směrem, odkud jsem přijel. Říkám si:“Á, měl jsem pravdu!“ Ještě to pro jistotu kontroluji s mapou a vypadá to, že jsem vjel do špatného údolí. „No nic. Musím jet dolů.“ Takhle zabloudím ještě jednou, naštěstí jen 2 km do kopce. Sjedu dolů ke čtyřproudovce a ta cedule tam opravdu je. „No, asi je špatně.“ Jedu tedy dál po hlavní silnici a až za další 3 km je ta správná odbočka. To už se dělá pěkné horko a tak zastavuji v ovocném sadu. Tam někdo seká trávu, tak se ptám, jestli tu můžu na chvíli zůstat. Ten přikyvuje. Až se nasvačím, tak jdu za ním na pokec. Z toho, co jsem pochopil mi říkal, že má přítelkyni Češku v Antalyi, která dělá delegátku. Chtěl za ní jet do Berlína, ale nedostal víza. Nevím proč chtěl do Berlína za Češkou, co pracuje v Turecku, ale to je jedno. Chtěl, abych mu pomohl, ale nevěděl jsem jak, tak jsem ho odkázal na jeho přítelkyni.

Začínalo se dělat pěkné horko a já jsem ještě nebyl snad ani 10 km daleko od dnešního noclehu. Tak jsem šlápl do pedálu a ze všech sil jsem šlapal do serpentin, co to šlo. Bylo přede mnou pořádných 20 km stoupání a všichni kolemjdoucí mě zdravili a přáli mi šťastnou cestu.

Zhruba v polovině kopce jsem potkal Poláka, co jel autem taky na horu Nemrut. Tak jsem mu povídal svůj ranní zážitek, jak jsem se motal na špatné odbočce. A ten přikyvuje a říká, že tam taky odbočil podle směrovky a musel se vracet. Říká, že se potkáme v sedle, že tam jde na procházku. Nechtěl jsem nic říkat, ale přede mnou bylo ještě tak 4 hodiny cesty na vrchol.

Ujel jsem tak 3 km a zastavil mi taxík. Tak to se mi ještě nestalo, aby mi zastavil taxikář a ptal se, zda nechci svézt. Říkám mu, že děkuji, ale že to nebude nutné. Stejně by se mu tam to moje kolo nevešlo. Nedal se odbýt. Popadl kolo a už ho i s kolegou strkali do auta i s brašnami. Říkali, že je to v pohodě, že se to tam vejde. Nevím, jak se to do toho starého kombíka vešlo, ale bylo tam. To stoupání se mi zdálo víc jak 20 km, protože jsme jeli ještě pěkně dlouho. Chtěl jsem, aby mi zastavili v sedle, že mi to stačí. Nechápavě se na mě podívali, ale zastavili mi. Hodnému taxikáři jsem poděkoval a popřál mu šťastnou cestu. A tak jsem se zase potkal s Polákem, který byl pěkně překvapený, když mě viděl přijíždět v taxíku. Tady bylo docela chladno – něco málo pod 30 stupňů. Nedalo se nic dělat, musel jsem si vzít bundu.

Tady na vrcholu už jsem musel seřizovat brzdy, a to tady nejsem ani týden. Na tohle jsem nebyl připravený a náhradní jsem neměl. „Safra!“ 30 km sjezd ze sedla Kubbe ve výšce 1900 m.n.m. do 850 byl nádherný (když nepočítám psa, co mě honil). V Turecku si musíte dávat pozor na psy. Mohou se vyskytnout kdekoliv a kdykoliv. Teď mám nějaké štěstí a nepotkávám je tak často.

Převzato z: www.lehokolo.cz

S Holanďanem v Kayseri

Ve stoupání do hor

Pozor! Kráva přes cestu

Téměř na vrcholu

Konečně voda! A studená!

Střední a východní Turecko – část 1.

Střední a východní Turecko – část 1.

Napsal Karel Tříska.

V roce 2005 jsem podnikl cestu z Istanbulu přes Ankaru do Kapadocie, která je známá svými skalními útvary. Za 3 týdny jsem měl v Turecku mnoho zážitků a během cesty si udělal spoustu přátel. Turci jsou velmi přátelští a dají se s Vámi do řeči, i když umějí jen turecky. Minulý rok jsem se trochu učil jejich jazyk, tak by bylo škoda své nově nabyté vědomosti nevyužít. Proto jsem se  opět vydal sem a svou cestu jsem započal tam, kde jsem ji před čtyřmi lety ukončil – tedy v Kapadocii.

Má cesta začínala v Brně na autobusovém nádraží. Rozdělané lehokolo se mi do autobusu vešlo až na druhý pokus druhý den, protože ten první byl narvaný a nevešel jsem se tam.

Cesta do Turecka mi trvala autobusem asi 34 hodin se třemi přestupy – v Sofii, v Istanbulu, tady opět přestupuji a jedu směr centrální Anatólie. Cestu si krátím čtením časopisu a učebnice, kde vypilovávám svou turečtinu. Ráno v Nevşehiru dojíždím na autobusové nádraží. Skládám kolo a Turci koukají, co z toho vznikne. Když vidí, jak postupně skládám lehokolo je jich tam víc a víc. Tak je slušně po turecky zdravím a už se ptají, co to mám a kam jedu. Hurá! Kolo mám postavené, tak můžu vyrazit. Ještě si odskočím na WC. Pak vyrážím směr centrum.

Neujedu ani 300 metrů a už mě staví na křižovatce nějaký řidič, že si mě chce vyfotit. Moc mu nerozumím, ale nějaký slovíčka znám. Tak mu odpovídám a všechno si to podrobně píše do deníčku. Nakonec z něho vypadlo, že je to novinář, a že mi pak pošle fotku. Ještě na ní dodnes čekám.

Město Nevşehir je vstupní branou do Kapadocie, kde se ve starém městě nachází pevnost, kterou samozřejmě nemůžu minout kvůli výhledům. Cesta je však prudká a tak kolo tlačím. U cesty je jeden pán, který mi říká, ať si to kolo nechám tady, že mi ho pohlídá. Znám Turky a tak bez obav kolo nechávám u něj a jdu hledat pevnost. Z pevnosti je nádherný výhled jak na město, tak do dalekého okolí. Když přicházím zpět ke svému kolu, samozřejmě, že tam pořád je. Za odměnu jsem mu vyfotil rodinu a fotky jsem mu pak poslal z domu.

Už od rána je pěkné vedro (35 ve stínu) a tak se rychle mažu krémem. Krémem se mažu celou cestu několikrát denně. Mířím do údolí Zelve přes velmi známé městečko Göreme, kde se nachází otevřené muzeum skalních kostelů. V celé Kapadocii jich bylo zatím objeveno přes 3000. Křesťanství sem přinesli Řekové, kteří zde pobývali, ale byli vystaveni silnému tlaku Turků. Proto si Řekové stavěli podzemní města a skalní obydlí, která byla nedobytná. Ve skalách tu Řekové bydleli až do roku 1924.

Cestou občas zachraňuji želvy, které si to promenádují po asfaltu. Celá oblast je poseta malými i velkými skalními útvary, které tu příroda zanechala. Cesta přes poledne je pro mě velmi vysilující. Jednak jsou tu velké a dlouhé kopce, i když se to seshora nezdá a asfalt je roztavený a lepí se mi na kolo. Proto stavím vždy někde ve stínu, kde si dám s Turky čaj.

Pokračuji do Uçhisaru, kde se nachází další pevnost. Je ale ve skále, takže zvenku to vypadá jako obrovský ementál. U pevnosti se mě ptá jedna Francouzka, kde jsou ostatní, a když jí říkám, že jsem sám, nemůže tomu uvěřit a povídá:“a to tě maminka pustila samotného?“. Tak jí vysvětluji, že už jsem zkušený cestovatel. Večer v kempu pak stavím çadir (stan) ve şimdi uyum (a hned usínám).

Převzato z: www.lehokolo.cz