K24 2012

K24 2012

V pátek a v sobotu (22. a 23.6.2012) proběhla v Újezdu u Brna už jedenáctá čtyřiadvacetihodinovka K24, kterou pořádá Pavel Blažek a jeho tým. Na startu se objevilo v podstatě 18 lehokol. Z toho bylo 9 homebuildů, 6 AZUBů, 1 Raptobike, 1 tříkolka Steintrikes Mungo a 1 velomobil Quest.

Počasí letos závodníkům přálo, i když jak v pátek, tak i v sobotu odpoledne bylo možná až příliš vedro. Obrovskou fotogalerii Pavla Jakubky najdete zde a jeho foto stránky pak tady a diskuzi k závodu na portále Nakole.cz.

My přinášíme výsledkovou listinu lehokolistů. Je vytvořena z předběžných výsledků, které jsou zatím k dispozici na webu a vychází ze zpracování v 16:49, tedy 49 minut po ukončení závodu. Někteří jezdci však ještě mohli být na trati a dojíždět své poslední kilometry. Proto by někteří mohli mít oficiálně ještě více kilometrů. Jedno kolo měří 28,4 km. V prvním sloupci je jméno s odkazem na fotku, v druhém počet kol a ve třetím typ stroje.

Radek Pečínka20lowarcer
Roman Kříž 18lowracer
Petr Šmak 18homebuild
Jaromír Škorpil 17AZUB Ibex
Honza Friedl 17velomobil Quest
Miroslav Krejčí 17AZUB MAX
Kazaňski Tomasz16Raptobike Higharcer
Vladimír Zemánek 15AZUB HighRacer
Jirka Hebeda 14lowracer
Matěj Novotný 14Oceláč
Patrik Zemánek 13lowracer
Dušan Šponar 13Steintrikes Mungo
Standa Holfaier 12homebuild
Ondřej Zemánek 11AZUB Mini
Karel Šebela 11AZUB 4 (v hnědém tričku)
Honza Galla 11AZUB MAX
Zdeňek Zemánek8homebuild (ve žlutém tričku)
Zuzana Zemánková 6homebuild

Pár informací z lehokolového pozadí závodu:
Mnozí jedinci si letos na závod stavěli nová kola. Ať už to byl Standa Holfi Holfaier se svou žiletkou, nebo Matěj Novotný, který jezdil dřívě na AZUBu ECO a dnes má oceláče z dílny Honzy Ninka Friedla a Jirky Hebedy. Stejně tak i Radek Pečínka, největší lehokolové želízko v ohni, který minulý rok jezdil na AZUBu 5, měl letos postavený lowracer, také z dílny Jirky Hebedy. Poněkud si ale stěžoval na to, že kolo je málo komfortní a bolí jej záda. Ono se ani není moc co divit, AZUB5 je na pohodlí a cestoání stavěný stroj, kdežto lowaracer na tenkých gumách je závodnička u které na pohodlí moc nesejde. Ale K24 je velmi dlouhý závod, kde souznění jezdce s kolem je hodně důležité a je třeba najezdit mnoho kilometrů na daném kole, aby si člověk zvykl a něco pořádného ze sebe vymáčkl.

I tak ale mnozí dokázali, že se dá jezdit slušné kilometry i na půjčených kolech. Tak například Roman Kříž (i když ten už jel na lowraceru několikrát), Vladimír Zemánek, Patrik Zemánek, apod. Dušan Šponar jel na svém vysněném celoodpruženém triku Mungo, který přistál v jeho garáži také jen několik málo dní přes startek K24.

Jedinou lehokolovou ženou letos byla Zuzana Zemánková z týmu Žlutá letka, která jela z části na klasickém trekingovém kole a z části na homebuildu z dílny Zemánků (Neplést z AZUBovými Zemánky. Tito jsou z Ostravska).

Doufáme, že jsme nikomu nepopletli fotku, nikdoho neopoměněli, nebo celkově nezamotali. V komentářích rádi uvidíme osobní postřehy jednotlivých závodníků a jejich zážitky. A příští rok zase hurá na K24.

Tak jsem se zúčastnil poprvé cyklistického závodu

Tak jsem se zúčastnil poprvé cyklistického závodu

Nemám rád závody a poměřování se mezi sebou mi přijde stejně dětinské jako když si malí chlapečci na záchodě ukazují, kdo ho má většího….
Více než dva roky mě tedy ukecávali kamarádi marně. Loni mě sice už Romantic trochu nalomil a nahlodal, ale definitivně přesvědčil až letos. Takže jsem se o víkendu poprvé zůčastnil závodu K24, tedy čtyřiadvacetihodinovky. Pro neznalé: jde o to, ujet co nejvíce kilometrů za 24 hodin a je na Vás jak dlouhou dobu strávíte na cestě a jak dlouho jídlem, pitím, vyměšováním nebo spánkem. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. K24 je výjimečná v tom, že po Vás nemá spoustu striktních požadavků, nařízení a nesmyslných „pravidel“ a je na vás na čem pojedete a v čem. Takže nikomu nevadí, že jedu na lehokole a nemám na hlavě blembák, ale šátek a na sobě šortky a tričko a ne elastický obleček s plínkou. Takže jeli lidé v barevných dresech, tričkách i rozevláté košili, malí i velcí, na silničkách, horských kolech, trekových, na lehokolech, dokonce tři velomobily a nějaké tandemy, ba i jeden tandem s vozíkem s mrňouskem za sebou atd. atd. Myslím, že je dost znát, že to neorganizuje žádný sportovní spolek, ale církevní společenství (Salesiánské hnuté mládeže) Bylo to znát i na celkové atmosféře, která byla úžasná jak mezi závodníky tak i mezi organizátory a úsměvech na všech tvářích s cedulkou „pořadatel“

Vyrazil jsem ve čtvrtek z práce dříve, abych stihl poslední vlak beroucí kola do Brna (v šest večer) a do Brna dorazil před desátou večerní a jal se hledat cestu do Újezda. V Brně jsem trošičku zakufroval a motal se tam déle než jsme měl původně v plánu , ale pak mne jakási slečna nasměrovala na cyklostezku vedoucí ven z města. Sice jinou než jsem původně hledal, ale taky jsem se nakonec dostal, kam jsem potřeboval. Cyklostezka byla přes celé Brno podle řeky a se spoustou zeleného okolo a povětšinou krásným povrchem, což mne velmi příjemně překvapilo. Naopak nepříjemně mne překvapilo, že jsem potkal i v takovou pozdní hodinu cca třicítku cyklistů a pár bruslařů, ale osvětlení měli asi tři. Když jsem se vymotal z Brna a nakonec se dokodrcal do Újezda u Brna, bylo chvíli po půlnoci, takže jsem v tak nekřesťanskou hodinu nehledal místo startu, tedy oratoř Salesiánského hnutí mládeže, kde by asi nikdo nebyl, ale nějaký les, kde bych postavil stan a vyspal se před závodem. Podle mapy byla zelená plocha, hned vedle vsi. Když jsem k tomu dojel, zjistil jsem bohužel, že to není les, ale vinice. Spal jsem tedy ve vysoké trávě kdesi na konci stezičky u nějakého baráčku před vinicí cca 4metry vzdušnou čarou od kolejí. No spal… byl jsem vzůru pokaždé, když projel vlak, okolo stanu prošli párkrát nějací lidé a ráno začal někdo k hluku vlaku přidávat motorovou pilu, takže v cca v 10:30 až 11:00 jsem pokusy o spánek prostě vzdal, sbalil stan a jel na místo startu. Po cestě jsem potkal prvního lehokolistu (Radka) a dorazili společně. Postupně se začali sjíždět další kamarádi z různých koutů republiky a mě začala přecházet nervozita a čas do startu plynul v přátelském plkání. Do oratoře, kde bylo na zemi připraveno spaní, jsme si nanosili věci a proběhly poslední přípravy na jízdu a pak jsme se shromáždili na startu. Bylo odstatrtováno a my se dohodli, že dáme první kolo jako rozdýchávací a tedy já (Jurimír) Romantic (Roman Kříž) a Laďa Zemánků jsme utvořili „debatní kroužek“ a jeli spolu a povídali si, jelikož jsme před startem vše nestihli a vidíme se málo často neb máme bydliště každý v jiné části republiky. Měli jsme každů zhruba stejně najeto, či spíš tedy nenajeto (ani jeden z nás neměl před závodem najetých letos ani tisíc kilometrů) a tak jsme jeli tempem, které kluci označili za pohodové, a kterému jsem měl v prvním kole co dělat, abych stačil. Jedno kolo měřilo 28,4 kilometrů a to první nám trvalo asi hodunu deset minut. Kluci dojeli o fous dřív, ale počkali na mě, dali jsme si pár minut pauzu a vyrazili zase spolu.
Na začátku mne strašně bolela krční páteř a byl jsem unavený, protože jsem se málo vyspal, ale bolest nějak sama přešla někdy okolo druhého či třetího kola a ospalost také. Čas od času nás předjížděli ti, co to se závoděním mysleli vážně, ale my pokračovali v debatním kroužku a jeli stále strejným příjemným tempem a povídali si až do čtyř hodin ráno. To už Laďa nevydržel a potřeboval se prospat. Já to chtěl jet beze spánku, prostě proto, abych zjistil svoje hranice a přišlo mi to jako dost blbý nápad na to, abych to uskutečnil. Ukecal jsem Romantica, zamávali Laďovi a jeli dál ve dvou. Nedostatek spánku a únava byly znát čím dál více a jedno kolo jsme jeli čím dál déle. Před sedmou hodinou ranní, jsem začal zaostávat a na chviličku nakonec nejspíš za jízdy usnul. Probral jsem se dřív než jsem stačil skončit v příkopě a asi třicet čtyřicet metrů před sebou viděl Romatica jak slézá z kola a staví ho napříč, protože proti němu běží pes. Ten se po tomhle manévru zalekl a utíkal zase zpět. Na tu dálku jsem nepoznal rasu, ale pohyby byly štěněcí. Když jsem dojel k Romanovi, tak ten mi povídá, že je to pitbul a co budem dělat. No nic, jeli jsme dál s tím, že o psa se kdyžtak postarám, protože je mám rád. Pitbul byl opravdu štěně a byl zmatený a asi ztracený a chtěl si hrát nebo zavést domů. Na hraní jsme neměli náladu, když jsme ale jeli dál, tak běžel s námi a asi třikrát mi vběhl pod kolo. Takže nezbylo než přidat a šlapat ze všech sil a zkusit mu ujet. Nakonec se podařilo, ale ještě před deseti minutami, bychom ani jeden nevěřili, že je v nás ještě tolik energie  Rozproudila se nám krev (mě až moc a začala mi téci z nosu a bohužel začala vždy znova pokaždé, když jsem dotkl nosu nebo se vysmrkal, a to až do neděle), únava přešla a jelo se líp. Tak jsem prohodil, že nám toho psa asi posalal Bůh schválně. „To jako myslíš, že se koukal ze shora a říkal si co že to tam dole šněruje silnici za dva blbce? Musím je nějak vzpružit!“ povídá Roman, načež nás chytl záchvat smíchu  Když jsme dojeli do cíle, tak jsem se ale rozhodl, že musím si jít na chvíli lehnout a nechal Romantica jezdit samotného (nakonec to opravdu dojezdil beze spánku a najel okolo víc než já), protože jsem se bál, že za jízdy klimbnu znova a nemuselo by to dopadnout tak dobře a taky jsem netušil, kolik má po okolí Bůh ještě volných psů

Jelikož se spalo ve dvou místnostech a každý měl potřebu spánku v jinou dobu, tak se pořád někdo coural a hlučel, a tak jsem strávil spíše než ve spánku cca 2,5 hodiny v takovém napůl vypnutém stavu. V deset mi zavonil budík, opláchl jsem se a šel vyrazit. Když jsem vyjížděl, tak mě Honza Galla upozornil na poloprázdné přední kolo. S hudrováním, jsem vyměnil duši a vyndal kousek střepu z pláště, nasadil kolo a vyrazil. Bohužel blbě, ale v tu chvíli jsem si toho nevšiml. Myslel jsem, že jsem prostě tak moc utahaný, a proto mi to nejede a nejede. Odjel jsem takhle jeden a půl kola. Pak jsem se zastavil u škarpy na čůrání, a když jsem kolo chtěl rukou potlačit zpět na silnici, tak jsem zjistil, že to jde strašně ztěžka. Dřela mi přední brzda tak, že se kolo neotočilo ani o čtvrt otáčky!, když jsem ho chtěl rukou roztočit. Neměl jsem sílu na nějaké hledání proč a prostě jsem vyhákl lanko a rozpojil brzdu a jel bez ní. Kolo se podstatně zrychlilo a já začal uvažovat o tom, že bych těch jedenáct kol, a tedy překonání třech stovek kilometrů, možná fakt mohl dát. Jel jsem jak nejrychleji jsem uměl a poslední tři kola se nezastavoval v „depu“, ale když už jsem nemohl tak na chvilku někde po cestě a sypal do sebe vločky s rozinkami a po chíli zase jel. Dojel jsem ta tři kola nadoraz a z posledních sil. Dojel jsem to poslední, jedenácté a za půl minuty bylo 16:00 a konec závodu. Stihnul jsem to! S jedním nočním blouděním jsem ujel 314 nebo 315 km a zlepšil sám sebe o více jak 100 km! Ujel jsem víc než jsem si myslel, a to že bych ujel přes tři sta jsem bral jako, že byc chtěl ale nevěřil jsem, že to dokážu. Byl jsem unavený, ospalý, ucouraný, ale nadšený a šťastný s nádherným pocitem, že jsem překonal sám sebe. Bylo to úžasné a příští rok jedu zas!

Jiří Jurimír Ptáček